Štítky článku: •  

Měnová reforma 1953: Československo versus Británie

Obě země na tom byly po válce podobně. Češi pak zakusili bankrot, Britové inflaci. [1. 6. 2013]

8349d8305a05365aba72f9e2c81bdba5.jpg
Prodej zboží po měnové reformě. Měnová reforma a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží vytváří nové, lepší podmínky pro rychlejší růst úrovně pracujícího lidu, který bude moci nakupovat v dostatečné míře hodnotné výrobky za jednotné, nízké maloobchodní ceny. Na snímku si Ostravané prohlížejí potravinářské zboží, označené novými cenami. | Foto: ČTK

Pavel Kohout ve svém článku pro Aktuálně.cz rozebírá československou měnovou reformu očima ekonoma. „Západ dnes řeší podobný problém jako Británie nebo Československo v roce 1953,“ píše.

Měnová reforma v roce 1953 se netýkala jen měny. V první řadě se týkala dluhů. Ve skutečnosti šlo o státní bankrot.

Československo začátkem 50. let neslo ještě dluhy z první republiky. Splácelo válečné dluhopisy z konce 30. let i Rašínovy deflační dluhopisy ze začátku 20. let denominované ve zlatě. Doba splatnosti některých z nich mimochodem sahala až do roku 1971. Výkonnost čerstvě znárodněné socialistické ekonomiky nebyla dobrá, navzdory propagandě.

Kromě toho mohutně vzrostly výdaje státního rozpočtu: na sociální účely, zdravotnictví, ale také zbrojení — šlo přece o dobu studené války.

Československá koruna byla stále ještě formálně kryta zlatem, a to v poměru, který se nezměnil od roku 1936. Mezitím ovšem podstatně vzrostl objem peněz v oběhu, především v důsledku válečné ekonomiky a emise nekrytých peněz. To se odehrávalo s cílem maximálně vytěžit kapacity českého hospodářství ve prospěch Německa. Po válce Československu zbyly nekryté pohledávky vůči Německu za dodané zboží. Šlo o 73 miliard tehdejších korun, což byla hodnota převyšující roční hrubý domácí produkt tehdejšího Československa! Tento německý dluh nebyl nikdy splacen.

Za normálních okolností by nejpravděpodobnějším výsledkem byla inflace. Ta však v socialistickém hospodářství byla nepřípustná z politických důvodů. Inflační tlaky byly „řešeny“ cenovou regulací a přídělovým systémem. Ten však měl také své negativní politické dopady na morálku obyvatelstva a na důvěru v hospodářskou politiku komunistů.

Měnová reforma řešila tyto problémy všechny najednou. Zde je třeba vzít v úvahu, že nešlo jenom o výměnu oběživa, ale hlavně o jednostranné odmítnutí závazků, tzv. repudiaci dluhů. Lidsky řečeno: stát jednoho dne prohlásil „Ano, dlužíme vám, ale nezaplatíme. Už nic a nikdy.“

Kromě repudiace dluhopisů byly rovněž zkonfiskovány veškeré tzv. vázané vklady a velká část ostatních vkladů. Komunisty řízený stát vskutku účinně vyřešil problém zadlužení i nadměrné měnové zásoby — samozřejmě, na úkor obyvatelstva a věřitelů. Po měnové reformě bylo možné zrušit přídělový systém, neboť inflace přestala být na dlouhou dobu problémem.

Stojí za srovnání, jak si s podobným problémem poradila země, která byla v podobné situaci: Velká Británie. Ohromné válečné dluhy, inflační tlaky, přídělový systém — toto vše měly obě země společné.

V Británii však byly kategoricky nepřípustné jakékoli myšlenky na nesplácení dluhopisů, tedy státní bankrot. Naopak inflace byla jakž takž relativně přijatelná, byť bez nadšení. Britská vláda tedy hradila všechny své závazky v nominálním vyjádření, avšak v měně, která postupem času ztrácela na hodnotě. Kdo v roce 1953 koupil britský dluhopis splatný za třicet let, obdržel v roce 1983 pouhou osminu jeho hodnoty v reálném vyjádření. To odpovídá průměrné roční inflaci ve výši 7,2 %.

Mimochodem, Británie definitivně zrušila přídělový systém teprve v roce 1954. Konfiskativní daňové sazby (kolem 90 procent) vydržely až do éry Margaret Thatcherové.

Co z těchto zkušeností vyplývá pro dnešek?

Finance většiny západoevropských států vypadají jako po válce. Zhruba čtyřicet let po začátku budování vyspělého sociálního státu — které se datuje zhruba do první poloviny 70. let — se ukazuje, že dluhy jsou vysoké a daně již není kam zvyšovat. (devadesátiprocentní sazby by nepřinesly vyšší výnosy, než ty stávající.)

Západ dnes řeší podobný problém jako Británie nebo Československo v roce 1953.

Zbývá volba mezi bankrotem a inflací. Bankrot byl již použit v případě Řecka na jaře 2012. Byl sice pouze částečný a nebyl doprovázen měnovou reformou, ale vskutku šlo o částečnou platební neschopnost podle všech pravidel a definic.

Inflace je alternativou, ke které se uchylují státy mimo eurozónu. USA, Japonsko a opět Velká Británie. Různé techniky kvantitativního uvolňování nemají jiný cíl než dostat do oběhu více peněz. To znamená, že cílem je vyšší inflace. Žádná hyperinflace, žádné stovky ani desítky procent ročně. Ale i zvýšení inflace o dvě nebo tři procenta ročně dlouhodobě dokáže slušně ulehčit dluhové službě státu.

Veškeré obavy o rozpad eura jsou nemístné. Kdo se takto obává, dává najevo, že nerozumí základním mechanismům. Z eurozóny nelze vyloučit žádný členský stát. Žádný ani nechce z obav před možnými následky. Euro jako měna je nesrovnatelně stabilnější, než si představuje většina laiků a bohužel i někteří odborníci. Bylo totiž konstruováno, aby bylo prakticky nezrušitelné a nerozbitné — aby mohlo sloužit jako páka pro nucenou politickou centralizaci.

O stabilitě však nelze hovořit v případě mnoha členských států eurozóny. Zdali se bankroty budou opakovat, anebo jestli Evropská centrální banka nakonec dá přednost vyšší inflaci, ukáže teprve budoucnost.

Ledaže by se podařilo zkrotit nenasytný evropský sociální stát. Což je nereálné.

Ještě jedna zajímavost, která má ovšem velmi praktické důsledky. Na základě neblahé inflační zkušenosti z poválečné historie, britské penzijní fondy mají dodnes rezervovaný přístup vůči dluhopisům. V jejich portfoliích je jen asi pětina majetku investována do dluhopisů, vládních i jiných. Naproti tomu v portfoliích českých penzijních fondů je dluhopisů téměř 85 procent (údaje podle OECD, 2011).

Psal pan Pavel Kohout 1. 6. 2013 na Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 275 × | Prestiž Q1: 9,19

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top