Štítky článku: •  

Švýcarsko: Referendum za odpovědnost koncernů

Po monstrózním kole referend v září tohoto roku (sedm referend pouze na spolkové úrovni), způsobeném odklady kvůli epidemii koronaviru, se Švýcarsko v listopadu vrátilo ke svému poklidnému referendovému rytmu.

550810_article_photo_u1hhh6a_600x.png

29. listopadu například voliči zamítli lidovou iniciativu, která požadovala zákaz financování zbrojního průmyslu státními organizacemi a penzijními fondy. V paralelních obecních volbách zas překvapivě zvolili do parlamentu města Bern 70 % žen. Tématem, které však v listopadovém kole zastínilo všechna ostatní, byla tzv. „Iniciativa za odpovědnost koncernů“ (Konzernverantwortungsinitiative nebo Initiative populaire „Entreprises responsables“).

550810_article_photo_icm6sqs_600x.png

Lidová iniciativa, která požaduje, aby koncerny se sídlem ve Švýcarsku nesly odpovědnost za to, jak ony samé, nebo firmy na nich závislé, porušují v zahraničí lidská práva, či poškozují životní prostředí, v sobě zosobňuje to nejlepší, co ve Švýcarské politice existuje. Jmenovitě, širokou angažovanost veřejnosti, systém zdola nahoru, kde iniciativa vychází od občanů, nikoli od politických stran a spolupráci napříč politickým spektrem.

Kdo se za posledních pár let prošel po kterémkoliv švýcarském městě, nemohl si nevšimnout, že mnozí lidé si na balkon nebo na okno, pověsili oranžový transparent iniciativy. Přestože se podobné transparenty vyskytují při každé iniciativě, iniciativa za odpovědnost koncernů byla v tomto ohledu extrémní. Nebylo neobvyklé vidět na jediném domě transparenty vyvěšené i z několika bytů. (Pro úplnost je třeba říci, že plakáty jiných iniciativ je vidět na soukromých domech jen občas a plakáty politických stran není vidět vůbec.)

Transparenty však, překvapivě, bylo vidět i na kostelech, a to jak na protestantských, tak i na katolických.

Na billboardech podporujících iniciativu vystupovali nejen levicoví, ale i pravicoví politici.

550810_article_photo_45puyno_900x.png
„Liberálové hlasují ano, protože globální hospodářství potřebuje jasná pravidla. Větší odpovědnost koncernů znamená silnější právní stát.“

Dokonce se vyskytly i billboardy, kde se za iniciativu vyslovují představitelé firem.

550810_article_photo_mduwwdr_900x.png
„Pro nás, švýcarské podnikatelky a podnikatele je to samozřejmost.“

Největším překvapením však bylo, když se za iniciativu vyjádřila sekce Švýcarské Lidové Strany v kantonu Valais. Lidovci, jinak největší parlamentní strana (25,6 %), jsou známí svou politikou à la Trump a kantonální strana tak překvapujícím způsobem porušila celošvýcarskou stranickou linii. Zástupci kantonální strany tvrdí, že na to, co dělají některé koncerny v zahraničí, se nedá dívat. Oni osobně by tedy šli ještě dál a rozšířili iniciativu tak, aby se vztahovala i na neziskové organizace.

O co tedy přesně šlo?

Lidové iniciativy ve Švýcarsku jsou návrhy na změnu ústavy, předložené k všelidovému hlasování. Výsledek hlasování je závazný, zapisuje se do ústavy a nedá se zrušit bez dalšího referenda. Přijetí iniciativy není podmíněno žádnou minimální voličskou účastí.

V této sérii článků (zde, zde) o švýcarské politice se snažím uvádět přesné znění jednotlivých iniciativ a většinou to není problém, protože návrh má jen jeden, nebo dva řádky. Iniciativa za odpovědnost koncernů je však složitější. Navrhuje přidat do švýcarské ústavy celý následující odstavec (také vydává podrobný 59stránkový dokument s detailním rozborem návrhu):

  1. Spolková země přijme opatření, která posílí dodržování lidských práv a životního prostředí podniky.
  2. Zákon se vztahuje na podniky s hlavním sídlem nebo se sídlem jejich hlavního vedení ve Švýcarsku a to podle následujících zásad:
    1. Podniky musí respektovat mezinárodně uznávaná lidská práva, jakož i mezinárodní environmentální normy nejen doma, ale i v zahraničí. Musí se postarat o to, aby mezinárodně uznávaná lidská práva a mezinárodní ekologické normy byly respektovány i podniky, nad nimiž mají kontrolu. Zda je podnik pod kontrolou jiného podniku se určí podle skutkových podrobností. Kontrola může vzniknout i prostřednictvím hospodářského vlivu.
    2. Podniky musí být schopny prokázat dostatečnou péči. Konkrétně jsou povinné prozkoumat skutečné i možné dopady na mezinárodně uznávaná lidská práva a životní prostředí, přijmout opatření, která zabrání porušování mezinárodně uznávaných lidských práv a mezinárodních ekologických norem, ukončit jejich stávající porušování a podat výkaz o přijatých opatřeních. Tato povinnost platí i pro kontrolované podniky a rovněž pro všechny obchodní vztahy. Rozsah tohoto dokazování já závislý na hrozících rizicích v oblasti lidských práv a životního prostředí. Při tvorbě zákona o dokazování péče zákonodárce zohlední potřeby malých a středně velkých podniků, které v daném ohledu představují jen malé riziko.
    3. Podniky ručí za škody, způsobené kontrolovanými podniky při výkonu jejich obchodní činnosti související s porušováním mezinárodně uznávaných lidských práv a mezinárodních ekologických norem. Podniky za škody podle tohoto ustanovení neručí, pokud mohou dokázat, že na to, aby zabránili škodám, vynaložili veškerou péči určenou v odstavci b., nebo že škody nastaly i po vynaložení této péče.
    4. Zákony přijaté na základě principů v odstavcích a-c platí nezávisle na zákonech mezinárodního občanského práva.

Příběh začíná roku 2011, kdy parlament ignoroval petici na stejné téma s více než 130 tisíci podpisy. Ve Švýcarsku má petice, zejména petice s velkým počtem podpisů, na rozdíl od Slovenska, kde je v podstatě bezzubá, jistý výhružný charakter. Inicianti petice nepřímo říkají: „Ignorujte nás, a my máme dostatečnou podporu, abychom spustili lidovou iniciativu.“ Pokud tedy petice k ničemu nevedla, nebylo to proto, že to bylo poslancům jedno, ale proto, že politický establishment ve Švýcarsku je silně pro-ekonomický, nemluvě již o silném vlivu různých sdružení zastupujících obchod a průmysl. V krátkosti, představte si parlament, kde sedí 60 % Sulíků.

Když byl roku 2014 zamítnut i parlamentní návrh, vycházející z příbuzné direktivy EU (direktiva 2014/95), spojilo se 130 neziskových organizací a v dubnu 2015 spustili lidovou iniciativu „za odpovědnost koncernů“.

Inicianti poukazují na to, jak švýcarský čokoládový průmysl profituje z dětské práce na kakaových plantážích v západní Africe (odhadem asi 250 tisíc dětí) a jak těžební gigant Glencore (sídlo vedení v kantonu Zug) znečišťuje jihoamerické životní prostředí olovem a jinými těžkými kovy. Dále na to, že agrochemický koncern Syngenta (kanton Basilej) nadále prodává v zemích třetího světa pesticidy, které jsou ve Švýcarsku již dávno zakázané, a že nigerijská fabrika na cement koncernu LafargeHolcim (kanton St. Gallen) produkuje rozsáhlé znečištění jemnými prachovými částicemi. V Ugandě že zas profituje z dětské práce v kamenolomu.

Potřebný počet podpisů byl dosažen v říjnu 2016 a iniciativa byla předána vládě.

Následující rok ji vláda předává parlamentu, s doporučením nevydat žádný vládní protinávrh a doporučit voličům hlasovat proti iniciativě.

Mezitím však průzkumy veřejného mínění ukazují, že až 77 % voličů s iniciativou souhlasí a hlasovalo by pro.

Právní komise senátu, jakož i právní komise parlamentu, tedy každá, vypracují svůj vlastní protinávrh. (Protinávrh je vládní, umírněná verze iniciativy, která se voličům předkládá k hlasování spolu s původní iniciativou.)

A tady začíná být vidět, že přímá demokracie nefunguje tak, jak si to lidé mimo Švýcarsko naivně představují. Není to tak, že někdo dá návrh, lidé si o něm zahlasují a výsledek se zrealizuje.

Celý proces je mnohem složitější a táhne se mnoho let. Jde o komplexní politický nástroj, zahrnující celospolečenskou diskusi, poháněnou skutečností, že na konci cesty stojí závazné všelidové hlasování. Součástí procesu je i vyjednávání mezi jednotlivými složkami státní moci (parlament, vláda, senát) a různými zájmovými skupinami (komise pro a proti iniciativě, profesní svazy, odbory, zájmové organizace atd.)

Komise koordinující iniciativu například dvakrát nabídla návrh stáhnout, v případě, že by vláda přijala projednávaný protinávrh v jeho tehdejší podobě.

Všimněme si, jaký politický kalkul zde proběhl ze strany iniciantů: Navrhují vyměnit holuba na střeše, čili nejistý kladný výsledek referenda, za vrabce v hrsti, čili za bezpodmínečné schválení umírněného vládního návrhu.

V obou případech se však parlament rozhodl ořezat protinávrh až do podoby, která byla pro inicianty nepřijatelná a tak iniciativa pokračovala dále.

Po dlouhých tahanicích se nakonec parlament rozhodl použít nástroj, o kterém v této sérii článků ještě nebyla řeč, totiž takzvaný „nepřímý protinávrh“.

Na rozdíl od obyčejného vládního protinávrhu jde — jak je to v švýcarské politice poměrně běžné — o neformální záležitost. Nepřímý protinávrh funguje takto: Vláda schválí návrh zákona, umírněnou verzi iniciativy, který automaticky vstoupí v platnost v případě, že původní iniciativa bude v referendu odmítnuta, nebo pokud inicianti iniciativu stáhnou.

Vláda zde vlastně prohlašuje, že voliči nedostanou v referendu možnost firemní odpovědnost zcela odmítnout. I pokud budou hlasovat proti, vstoupí v platnost alespoň umírněná verze návrhu.

Proč se vláda rozhodne pro nepřímý protinávrh namísto přímého, není zcela zřejmé. Volební matematika zde není úplně jednoduchá, ale nakolik tomu rozumím, žádnou přímou číselnou výhodu z toho nezíská ani jedna, ani druhá strana. Možná však vláda počítá s tím, že pokud zabrání případnému úplnému odmítnutí iniciativy, vybuduje si tím u voličů jistou míru důvěry, která se pak projeví menší podporou původní, neoslabené, verze iniciativy. Cynik by také mohl říci, že nepřímý protinávrh je, na rozdíl od přímého, jen běžný zákon, ne změna ústavy, což vládě později umožní oslabit ho, nebo dokonce úplně zrušit, aniž by to muselo projít referendem.

Tak či onak, vládní protinávrh se týká pouze podniků nad 500 zaměstnanců, a přestože zachovává povinnost podniků odhalovat a hlásit přestupky proti lidským právům a životnímu prostředí, nezavádí přímé ručení za takové přestupky.

Před referendem se vystupňovala jak agitace příznivců iniciativy, tak i jejích odpůrců. Ti druzí samozřejmě nevystupovali pod heslem „Za porušování lidských práv!“ ale spíše ve smyslu „Myšlenka je dobrá, realizace ne“. Poukazovali na to, že ačkoliv se iniciativě říká „za odpovědnost koncernů, ve skutečnosti se týká i malých a středních podniků. (Dopad na malé a střední podniky je magický argument, který nesmí chybět v diskusi k žádnému referendu.) Dále tvrdí, že ustanovení iniciativy nebudou účinné. Těžební společnost Glencore například prohlašuje, že ačkoli jejich iniciativa přinutí zaměstnat více právníků, na tom, jak provozují svou činnost v zemích třetího světa, pravděpodobně nic nezmění.

550810_article_photo_4mameno_900x.png
Záměr je dobrý, řešení však ne. (Plakát proti iniciativě.)

29. listopadu 2020 tedy konečně proběhlo referendum a přineslo kuriózní výsledek. Za iniciativu se sice vyslovila většina zúčastněných voličů (50,73 %), proti se však postavila většina kantonů (14,5 z celkových 23). Jelikož referendum, na to aby bylo schváleno, vyžaduje tzv. „Dvojité ano“, ano od lidu a ano od kantonů (kanton hlasuje pro, pokud většina voličů v kantonu hlasuje pro), iniciativa za odpovědnost koncernů byla smetena se stolu. Výsledek referenda tedy nakonec určily malé konzervativní kantony ve středním Švýcarsku.

Výsledek samozřejmě vyvolal pobouření v řadách levice a opět obnovil starou diskusi a smysluplnosti dvojitého ano.

Protivníci dvojitého ano poukazují na to, že hlas občana kantonu Uri (36 700 obyv.) má díky tomuto systému pětatřicetinásobně vyšší váhu než hlas občana kantonu Curych (1 539 000 obyv.) Zásada jeden člověk, jeden hlas tak přestává platit.

Jejich protivníci, jakož i aktéři, kteří se nedali příliš strhnout zápalem referenda, však správně podotýkají, že tato výhoda ve prospěch malých kantonů funguje pouze jako právo veta. Nedá se využít k tomu, aby malé kantony prosadily své vlastní rozhodnutí a převálcovaly při tom velké kantony. (Pro srovnání, přesně to se stalo ve Spojených Státech roku 2016, kdy Hillary Clintonová získala většinu hlasů, ale díky malým státům se do funkce prezidenta dostal Donald Trump.)

Zastánci dvojitého ano zase poukazují na to, proč požadavek dvojitého ano kdysi vznikl: Po občanské válce roku 1847 vznikla potřeba integrovat poražené katolické kantony. Systém dvojitého ano jim měl zaručit, že se nestanou otloukacím panákem nového federálního státu a neskončí v každém jednom případě přehlasováno lidnatějšími protestantskými kantony.

Dvojité ano se tedy dá chápat jako systém ochrany menšin, i když je sporné, zda v dnešní době ještě rozložení menšin kopíruje hranice kantonů. Určitě to platí pro konfesionální menšiny a pro jazykové menšiny. Do jisté míry i pro celkové politické směřování (levicové francouzsky mluvící kantony a pravicové německy mluvící). Na rozdíl od poloviny devatenáctého století, když si kantony šly vysloveně po krku, jsou však dnes rozdíly mezi nimi podstatně menší. Jestliže si kdysi zvykly jednotlivé kantony hlasovat pro, nebo proti jednotlivým návrhům v poměru 80:20, nebo dokonce 90:10, dnes je to blíže ke 60:40.

Požadavek dvojitého ano, ačkoli se nyní dostal do popředí, však ve skutečnosti nemusí být až tak důležitý. Za celých 170 let existence moderního Švýcarska z celkových 637 hlasování jen deset skončilo tak, že voliči hlasovali pro, ale kantony proti. Navíc často jde ve skutečnosti namísto definitivního odmítnutí jen o zpomalení. Poslední iniciativa, kterou postihl tento osud (iniciativa na ochranu nájemců a spotřebitelů), byla například v roce 1955 zamítnuta, o pět let později se však znovu dostává před voliče a tentokrát uspívá.

Ať už je však člověk pro nebo proti dvojímu ano, faktem je, že k tomu, aby se zrušilo, by bylo třeba změnit ústavu, na což by opět bylo potřeba dvojité ano. Malé kantony by tak musely hlasovat proti svým vlastním zájmům. Dvojité ano tedy v dohledné době nikam neodchází.

Výsledek hlasování o iniciativě za odpovědnost koncernů však nenechal chladnými nejen levici, ale i pravici. Ta zaměřila svou pozornost na roli neziskových organizací. Ty samozřejmě byly v této záležitosti všechno jiné, jen ne neutrální. Nejenže iniciativu spustily, v průběhu kampaně se v ní silně angažovaly. Pravice sice nechce neziskovým organizacím možnost zapojit se brát, ptá se však, nakolik je správně, pokud neziskové organizace, které dostávají od státu peníze určené na pomoc v zemích třetího světa (případně, pokud jsou kvůli svému neziskovému statusu osvobozeny od daní), vynaloží takto získané finance na politickou kampaň ve Švýcarsku. Zde je třeba říci, že ani politické strany nedostávají od státu žádné finance a že k představě státem placené politické třídy vládne mezi voličstva všeobecná nedůvěra.

Konkrétně, na světlo vyšel případ, kdy nezisková organizace Solidar Suisse použila 24 000 franků na publikaci o tom, jak švýcarští obchodníci s bavlnou profitují z dětské práce v Burkina Faso. V publikaci věnuje celou kapitolu agitaci pro iniciativu za odpovědnost koncernů. Směrnice státního úřadu, který tyto fondy poskytl, však využití prostředků na politický lobbying nepřipouštějí. Solidar Suisse proto peníze vrátila. Fakt, že prezidentem Solidar Suisse je ženevský senátor Carlo Sommaruga, avšak vzbuzuje podezření, že zde může jít o případ, kdy volení politici financují svou vlastní politickou agendu ze státních peněz. Zúčastnění samozřejmě takovou interpretaci vehementně popírají. Mladí lidovci naproti tomu tvrdí, že celá záležitost vyžaduje podrobné přezkoumání a podávají proto na neziskovou organizaci trestní oznámení.

V současné chvíli tedy vstupuje v platnost vládní protinávrh k iniciativě. Jeho odpůrci mají možnost ho, tak jako každý jiný zákon, do 100 dnů napadnout v referendu. Zdá se však, že tento scénář nikdo neočekává.

Příběh se zde však nekončí.

Jak již bylo zdůrazněno, lidová iniciativa nefunguje tak, jak si to naivní pozorovatel z ciziny představuje. Nejde o jednoduchou posloupnost návrh-referendum-realizace. Jde o složitý celospolečenský proces, který mimo jiné funguje jako krystalizační jádro pro vytváření širokých občanských hnutí, paralelních k politickým stranám. Speciálně v případě iniciativy za firemní odpovědnost bylo toto hnutí mimořádně velké a zahrnovalo lidi z téměř všech částí politického spektra. Je tedy velmi nepravděpodobné, že nezanikne jen proto, že iniciativa byla v referendu odmítnuta.

Na následující mapě jsou zobrazeny lokální komise lidové iniciativy za odpovědnost koncernů. Pro pochopení měřítka, jeden z bodů na mapě je naše městečko (19 tisíc obyvatel), kde má místní komise 17 členů.

550810/550810_article_photo_j0dgjx1_600x.png

Když se podíváme na členy komisí, je to pestrá směs všeho možného: Mladí, staří, ženy, muži, měšťané i venkované, lidé bez vzdělání i se vzděláním, podnikatelé i dělníci.

(Podobnou mapu komisí proti iniciativě se mi nepodařilo najít, ale celkově se zdá, že jich bylo podstatně méně. Vést kampaň proti lidským právům a životnímu prostředí je, zdá se, tvrdý oříšek. Na druhé straně však viz malou proti-zelenou Auto-stranu, která existuje již od roku 1985.)

A tak se tento seriál, který se již táhne přinejmenším od roku 2011, ještě zdaleka nekončí. V následujících letech se v něm můžeme těšit na nové a dramatické zvraty.

Píše pan Martin Sústrik na sustrik.blog.sme.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 200 × | Prestiž Q1: 5,88

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top