Štítky článku: •  

Jak vidí svět a kapitalismus progresivní levice

ESEJ: Každý, kdo na vlastní kůži zažil 20. století, ví, že historie se dá vykládat mnoha různými způsoby.

Vlastní — velmi hrdinské a velmi unifikované — dějiny měli komunisté i nacisté. Vlastní dějiny — mnohem méně hrdinské a řádově rozmanitější — máme my Evropané žijící v demokracii a kapitalismu. A pak jsou tu dějiny nové, progresivistické, které kapitalismus (už zase) líčí jako univerzální zlo.

Krátce před Vánocemi vydalo nakladatelství Neklid pozoruhodnou knihu sociologa Raje Patela a environmentálního historika Jasona W. Moora „Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí“. Kniha rozsáhle překrucuje historii, ale stejně si ji stojí za to přečíst. Asi stejně, jako mělo smysl někdy okolo roku 1910 číst — daleko tlustší a nudnější — Marxův Kapitál.

Stručný průvodce kapitalocénem

Jedná se vlastně o kulturní, ekonomické a sociální dějiny kapitalismu a autoři považují jeho vliv na osud světa za natolik destruktivní, že posledních zhruba pět století mají potřebu označovat slovem „kapitalocén“. Oněmi sedmi lacinými věcmi myslí přírodu, peníze, práci, péči (tedy neplacenou, většinou ženskou domácí práci), potraviny, energii a životy. Všechno tohle, jak tvrdí kniha, potřebuje kapitalismus nutně k životu a potřeboval to už v 16. století, když Španělé do stříbrných dolů v Potosí nahnali indiány a stromy kvůli tavení rudy vykáceli s takovou důkladností, že se dřevo nakonec muselo vozit z 500 kilometrů vzdálených lesů.

Už tehdy prý platil následující základní vzorec kapitalocénu:

„Laciné životy se proměňují v lacinou pracovní sílu, závislou na laciné péči a laciném jídle v rámci domácích komunit, která potřebuje ke svému fungování lacinou energii, aby lacinou přírodu zpracovávala v produkci laciných peněz — a to hodně peněz.“

Symbolem dnešní — kapitalistické — doby není podle autorů žádný z těch báječných a šikovných vynálezů, jakými jsou počítač, mobil či raketa, ale docela obyčejné prefabrikované Chicken McNuggets a v obecné rovině pak onen zázrak „masného průmyslu, který z oplodněného vejce a čtyřkilového pytle krmiva vyrobí za pět týdnů dvoukilové kuře“. A v jistém ohledu mají pravdu. Koneckonců co po nás jednou najdou nějací příští archeologové? Hory kuřecích kostí a nesmyslných umělohmotných výlisků.

Prakticky ve všem ostatním se kniha plete. Kapitalismus opravdu nemůže za všechno zlo na světě. To je, bohužel, mnohem starší. Kapitalismus nevymyslel zotročování lidí, útlak žen ani ničení přírody a za jeho pozoruhodnou schopnost produkovat obrovské množství laciného jídla (byť třeba zrovna ta rychlokuřata k jídlu moc nejsou) by mu lidstvo jako celek mělo být vděčné.

Kdy začal kapitalismus

Kapitalismus podle autorů nevznikl během 18. století v anglických manufakturách a továrnách, ale mnohem dřív. V době, kdy západoevropští boháči začali vyhánět rolníky z občinových pozemků (se stejným zaujetím psal o „ohrazování“ už Karel Marx) a kdy do Ameriky dopluly první lodě (prakticky všechny kapitoly knihy začínají „několika řádky nenávisti“ namířenými vůči Kolumbovi).

Už předtím si Evropané vyzkoušeli exploataci přírody a lidských sil na Madeiře a jejích cukrových plantážích. Právě tady začali používat otroky a naučili se — dávno předtím, „než Adam Smith užasne nad dělbou práce v továrně na jehly“ — s brutální kapitalistickou efektivitou rozdělit práci na jednotlivé, snadno naučitelné úkony. Proto lze, alespoň kniha to tvrdí, prohlásit, že „prvotní továrnou je plantáž“. Je opravdu těžké představit si mechanismus — a nepopisují ho ani autoři—, jehož prostřednictvím přešly zkušenosti z budování kapitalismu na portugalských plantážích k anglickým majitelům textilních továren, ale budiž.

Z tohoto úhlu pohledu by ovšem za počátek kapitalismu mohlo být s naprosto stejnou oprávněností prohlášeno třeba postavení první egyptské pyramidy, doba, kdy Římané začali otroky masivně využívat k zemědělským pracím, či jiný prakticky libovolný milník lidských dějin. To by pak ale kapitalismus nešlo bytostně spojit s kolonialismem a evropskými výboji, což je jedna ze základních tezí knihy.

Kapitalismus totiž podle autorů nemůže existovat bez neustálého dobývání (už Lenin tvrdil, že „imperialismus je nejvyšší forma kapitalismu“) a právě tato nově přisvojená — a sedmeronásobně „zlaciněná“ — hraniční území jsou prý středobodem moderních dějin.

Dědičné hříchy staré Evropy

Skutečnost, že kapitalismus a Evropa stojí za vším zlem v galaxii, dokládá kniha desítkami konkrétních příkladů, díky čemuž se lehce a dobře čte. Má to bohužel dvě pihy na kráse. Zaprvé jiní autoři umějí obrovské množství názorných příkladů z historie zakomponovat do textu o něco líp (zkuste si přečíst nějakého Jareda Diamonda, Václava Smila či skvělou knihu „Virus času“, ve které Peter Borscheid píše o vzniku moderního světa) a zadruhé přitom nelámou historii přes koleno tak okatě jako naši věrozvěsti spravedlivých zítřků.

Snad nejvíc je to vidět v pasážích o laciné péči, když autoři tvrdí, že patriarchát a vykořisťování žen jsou pro existenci kapitalistické ideologie „naprosto zásadní“, a dodávají, že „domácí sféra jako taková je vědomým vynálezem raného kapitalismu“. Stačí se podívat do minulosti a je jasné, o jak bezbřehou pitomost jde.

Podřízené postavení žen existovalo — když si tedy namátkou vybereme jednu historickou éru — ve všech velkých starověkých zemědělských kulturách od Číny po Evropu. V některých nebylo tak tíživé (například Řek Herodotos se podivoval, jaké relativní svobodě se těší Egypťanky), v jiných naopak ano. Tak třeba ve starém republikánském Římě žena de facto patřila muži — nejdřív otci, pak manželovi, kteří spravovali její majetek, rozhodovali o jejím životě a mohli ji i beztrestně zabít. Římská „matrona“ měla sedět doma, rodit děti a ve vzácných chvílích „volna“ jí bylo dovoleno příst a tkát. Ostatně nejhezčí nápis, který šel vdané Římance vytesat na náhrobek, zněl: „Byla počestná, držela se doma, předla vlnu.“

Podobné je to i se „zlaciňováním“ lidských životů. Podle autorů raní kapitalisté rozervali „předivo života“ a stvořili dvě na sobě nezávislé kategorie — Společnost a Přírodu. Do té první patřili oni sami, do té druhé všichni ostatní — většina žen, původních obyvatel, otroků a kolonizovaných národů: „Tito lidé vlastně lidmi nebyli — nebo jimi byli jen částečně. Byli spíše součástí Přírody a zacházelo se s nimi jako s vyděděnci společnosti: byli méněcenní. Byli učiněni lacinými.“

Ano, genocida, otroctví a odpírání plných práv celým velkým skupinám lidí v kapitalismu skutečně existovaly (a částečně stále existují), ovšem dehumanizace „těch, co k nám nepatří“, je ve skutečnosti mnohem starší vynález. Otroctví je nepochybně starší než písmo a genocidní války proti sobě vedou šimpanzí tlupy, přičemž lidé žijící na úrovni doby kamenné se jim věnují s takovou náruživostí, že vražda je u nich mnohem častější příčinou úmrtí než u Evropanů ve 20. století (do tohoto výčtu jsou samozřejmě započítané obě světové války).

A tak je to v knize se vším. Když autoři — v kapitole o laciné energii — popisují překotné kácení lesů, které provázelo počátky kapitalismu, připouštějí, že radikálně změnit tvář krajiny dovedly i jiné kultury. Například indiáni ze severovýchodu Spojených států podle nich z kdysi souvislých hvozdů vytvořili proděravělou „mozaiku“ lesů, savan a luk. Když je pak Evropané a jejich nemoci v 17. století takřka vyhubili, lesy se rychle obnovily a absorbovaly tolik uhlíku, že způsobily globální ochlazení — vrchol takzvané malé doby ledové.

Autoři to komentují tak „že ničení spjaté s raným kapitalismem bylo již před čtyřmi staletími tak zásadní, že dokázalo proměnit klima na celé planetě“, a nijak se nezamýšlejí nad tím, že to samé — jen v obráceném gardu — museli předtím logicky způsobit dotyční indiáni. Vyloženě rozkošné je pak vysvětlení, proč se masivní odlesňování, které se odehrálo v Číně, nedá s tím evropským, kořistnickým srovnávat: „Motivem čínské světoekologie nebylo dobýt svět. Té evropské ano.“ Boží!

Jednou hříšník, vždycky hříšník

Pozoruhodné je, že se čtenář o kapitalismu — i když se píše celou dobu jen o něm — nedozví vlastně nic jiného, než že je špatný. A někdy má neodbytný pocit, že o něm autoři vlastně moc nevědí.

Třeba ve vzácném okamžiku, kdy se rozhodnou kapitalismus svým způsobem pochválit za jeho výkonnost a tento kompliment servírují čtenářům, jako by šlo o bůhvíjaký objev: „O brutální a utlačitelské historii kapitalismu toho bylo napsáno již mnoho, ale jeden fakt se stále přehlíží: kapitalismus nevzkvétá proto, že je násilný a destruktivní (což samozřejmě je), ale proto, že je specificky produktivní.“ Člověk, který měl tu smůlu, že prožil část života v reálném socialismu a musel si občas utírat zadek zmačkanými novinami, protože centrálně plánovaný průmysl jaksi nevyrobil toaletní papír, se tomu může jen smát.

Největší chyby se ale kniha dopouští tím, že popírá, respektive ani slovem nezmiňuje, jak moc se kapitalismus od dob průmyslové revoluce — kdy ženy, muži i děti dřeli 16 hodin denně v nelidských podmínkách prvních továren — změnil. Stejně tak ignorují fakt, že celosvětový zákaz otroctví prosadily v 19. století evropské státy a později přišly s konceptem univerzálních lidských práv. Hříšník už prostě šanci na nápravu dostat nemá a kniha také naprosto nepočítá s tím, že by se mohl kapitalismus dál měnit a měl před sebou ještě nějakou budoucnost.

Úkoly dneška jsou podle autorů knihy zřejmé. „Musíme vynalézt jazyk a politiku přiměřené pro novou civilizaci,“ míní a dodávají, že „revoluční politika vyžaduje obsáhlou postkapitalistickou vizi vládnutí a nápravy“. Příchod systémové změny se podle nich zdá zatím vzdálený, jenže — jak (bohužel) správně připomínají — „dějiny revolucí jsou dějinami nečekaného a nemožného“.

Ekologie nápravy?

Jak by měl takový spravedlivý, postkapitalistický svět konkrétně vypadat, se člověk bohužel úplně nedozví a jistou bezradnost připouštějí mimoděk i autoři, když konstatují, že „snít buřičsky“ se musejí mnozí z nás „teprve učit, protože nám v tom bylo po mnoho staletí bráněno“.

Cesta k onomu krásnému novému světu neboli v newspeaku knihy „ekologii nápravy“ by v každém případě měla mít pět fází — uznání, nápravu, přerozdělení, reimaginaci a znovustvoření.

Kromě lehce neurčitých vizí a frází se o nich ale v knize moc nepíše. S jedinou výjimkou, a tou jsou kupodivu reparace, které by měly platit nejen zlodušské státy, ale také provinivší se korporace, jejichž sejfy jsou — tady autoři citují z vyjádření koalice aktivistických organizací Movement for Black Lives — napěchovány „bohatstvím uloupeným našim komunitám prostřednictvím environmentálního rasismu, otroctví, potravinového apartheidu, diskriminace v bydlení a rasistického kapitalismu“. Pokud by k tomu někdy došlo, mělo by každopádně jít o hodně dlouhý proces, protože neexistuje žádný „rok nula“, od kterého by se ztráty způsobené „otroctvím, dobýváním a třídními válkami“ měly počítat.

Máme se zjevně na co těšit. Už George Orwell (a spolu s ním Terminátor) věděl, že ten, kdo ovládá minulost, ovládá také budoucnost. Pokud můžu radit, tu knihu si přečtěte.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

The Economist, tydenikhrot.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 275 × | Prestiž Q1: 7,38

+11 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top