Štítky článku: •  

Quo vadis Amerika…

Před třiceti lety jsem napsal takovou zpravodajskou knížku o Americe, většinou poskládanou z mých sloupků v tehdejších Lidových novinách.

Nikdy nevyšla. Zřejmě proto, že byla dost kritická a tematicky nesourodá. Vzpomněl jsem si na ni včera při čtení komentářů a vybral jednu kapitolku. Třicet let a co se změnilo? Snad jen, že většina mého optimismu vyprchala.

Tedy: Quo vadis Amerika…

Individualismus býval synonymem americké společnosti. Každý jedinec zodpovědný sám za sebe; se stejnými nezcizitelnými právy, nezaručujícími nic jiného, než stejnou příležitost k úspěchu. Politickou příslušnost cítili Američané především ke své komunitě, případně ke státu. Teprve vítězná účast ve dvou světových válkách zesílila i pocit příslušnosti ke Spojeným státům jako k velmoci.

V osobním styku se američtí občané dlouho ztotožňovali s představou „Američana“ vycházejícího z tavícího kadlubu národů. Tento individualismus v posledních letech prochází zřejmou a ne vždy příznivě přijímanou transformací. Z amorfní masy jedinců se začínají vydělovat skupiny definované souborem často na sobě nezávislých principů a hodnot, prolínajícími se v nejrůznějších rovinách. Jedni radikálové hnutí Greenpeace se opírají o biblický nárok na neposkvrněnou přírodu, druzí se ohánějí ateismem. Všem těmto revolucionářům vadí západní civilizace, kterou pokládají za umělý výtvor „bílých imperialistů mužského pohlaví“. Jednotícím rysem ve všech případech je výrazná netolerance. Tyto skupiny jsou velmi hlasité v požadavcích na práva, která zaměňují s privilegii. Společným jmenovatelem je tzv. „politická korektnost“. Je to soubor vzorů chování, vyjadřování a životního stylu, které skupinoví pseudodemokraté vyžadují od svých spoluobčanů. Pokud na ně tito spoluobčané nepřistoupí, jsou obviněni z pošlapávání lidských a občanských práv příslušníků „postižených“ skupin.

V době formování Spojených států to byla práva jednotlivce, na nichž společnost stavěla. Kolektivismus spojený s hrozbou Sovětského svazu měl pachuť diktatury. Po pádu berlínské zdi se toto stigma rychle vytratilo. Sociální reformátoři, ať už v redakcích novin, na kazatelnách kostelů, či v přednáškových síních universit, znovu vyzdvihují skupinovou rozmanitost nikoliv však jako individuální volbu, ale jako podmíněnou příslušnost. Sociální zařazení, pohlaví, rasa, kmen, církev definují výjimečnost, podle níž se k sobě navzájem chováme a podobné chování očekáváme od druhých. Je to nebezpečný vzor, který měl v historii za následek vznik fašismu a bolševismu. Nejpatrnější je to v přístupu k rasovým menšinám. Ve snaze napravit minulé křivdy, docházejí sociální reformátoři k opačnému extrému. Rasa se nerozpustila v rovnoprávném občanství, jak by se dalo očekávat, ale naopak se oslavuje její výjimečnost a staré nespravedlnosti se nahrazují novými s opačnou polaritou. Z černých Smithů, Brownů a Washingtonů se nestali „bezbarví“ občané, ale výluční Afričtí Američané (African-Americans). Před třiceti lety vstupovali pod ochranou Národní gardy do poslucháren bělošských universit. Dnes na těchto institucích zakládají „etnické“ spolky, vyžadující oddělené, tedy segregované koleje a skladbu studia ignorující „šovinistickou bělošsko-protestantskou západní kulturu“.

Nepřipomíná to něco? Rozškatulkování dvěstěpadesátimilionového národa podle několika zmíněných kritérií neznamená osvobození ponížených, ale ponížení všech. Na počátku stojí dobrý úmysl multikulturalistů činit politicky korektní dobro. Jenže k prosazování tohoto „dobra“ požadují moc.

S rostoucí chutí po konání dobrých skutků roste i apetit po moci.

A s mocí přicházejí omezení osobní svobody. Zatím se jedná spíše o výstřelky, které se však na některých liberálních universitách už staly normou. Američané, kteří po generace přijímali široké osobní svobody jako přirozené právo zakotvené v ústavě, pojednou začínají cítit dlouhé prsty dobrými předsevzetími hnaného vládního aparátu. Někteří resignují, ale velká většina cítí znepokojení … po třiceti letech se znepokojení změnilo v oprávněnou a posledními volbami podloženou obavu. K rasové identitární politice přibyla „práva“ všelijakých LGBT genderistů (jak jinak je definovat), ilegálních imigrantů a bezpohlavních feministek.

Otázka už nestojí „Quo Vadis“, ale Quo Procidens America?

Píše pan Dušan Neumann na sumavak.blokuje.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 227 × | Prestiž Q1: 10,66

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top