Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Tři moderní utopie (II)

V návaznosti na předchozí díl pokračuje pan Pavel Kohout utopií třetí… Od Kafky přes Huxleye až k Orwellovi.

Diktatura dobrovolně povinná

Odpověď podává Aldous Huxley v románu Brave New World (Skvělý nový svět — název je ironický a odkazuje na Shakesperovu hru Bouře), který v českém překladu vyšel jako Konec civilizace. Překladatel byl zřejmě skeptický ohledně schopnosti českého čtenáře pochopit ironii.

Román vyšel již v roce 1932, tedy o patnáct let dříve než Orwellův 1984. Popisuje svět, jehož prvotním principem je rozkoš, ať už jde o volný sex, měkké drogy nebo spotřebu. Občan Huxleyova Světového státu nemá důvod protestovat proti vládě, neboť ta mu garantuje všechny radosti a sociální jistoty.

Novým náboženstvím se stává masová spotřeba, prorokem Henry Ford (coby průkopník masové výroby) a bohoslužby mají formu sexuálních orgií za pomoci státem distribuovaných lehkých drog.

Huxley v roce 1932 ještě neznal televizi, takže chybí typická orwellovská rekvizita, neustále zapnutý televizor s kamerou, která snímá dění v každém bytě. Ale takovýchto nástrojů není v huxleyovské utopii ani zapotřebí: lidé jsou na drogách, sexu a spotřebě natolik závislí, že ani necítí vnitřní potřebu se bouřit. Pokud se nějaký výstředník přece jen vymkne systému — což je nepravděpodobné, protože děti se vyrábějí průmyslově a rodina zanikla — je odsunut do ostrovní rezervace pro nonkonformisty.

Charakteristické rysy huxleyovské utopie jsou následující:

  • Vláda je zcela technokratická, cílem je stabilita státu, žádné „spirituální“ hodnoty
  • Politická ideologie i náboženství jsou nahrazeny konzumem, drogami a sexem
  • Režim je odsunut do pozadí, je téměř neviditelný pouhým okem
  • Životní styl je hlavním předmětem zájmu vlády — nikoli však spartánský jako v orwellovské utopii, ale naopak poživačný v maximální možné míře
  • Vliv státu na ekonomiku je zcela rozhodující, každý novorozenec (vyrobený ve státních produkčních linkách) má předem nalinkovanou budoucnost
  • Násilí není nutné, lidé jsou vůči režimu loajální — protože stát lidem poskytuje požitky a zbavuje je odpovědnosti

Pokud jde o poslední bod, stojí za to citovat z dopisu, který Aldous Huxley napsal svému bývalému žákovi Georgi Orwellovi v říjnu 1949. Huxley blahopřeje Orwellovi k publikaci románu 1984, ale neodpustí si poznámku, že jeho vlastní vize totality je více realistická:

„Filosofií vládnoucí menšiny v 1984 je sadismus dotažený do svých logických důsledků tím, že popírá a zakazuje sex. Zdali politika boty na obličeji může v realitě zajít až tak daleko, se zdá pochybné. Můj vlastní názor je, že vládnoucí oligarchie najde méně namáhavé a šetrnější metody vládnutí a uspokojení svého mocenského chtíče, a tyto metody budou připomínat ty, které jsem popsal v Báječném novém světě.“

Žádná z popsaných utopií není úplně totožná s poměry dnešní doby. Každá z nich ovšem nese jistou znepokojivou podobnost se současností. Orwellovská špionážní zařízení nosíme všichni dobrovolně s sebou v podobě mobilních telefonů. „Bonzujeme“ se s oblibou sami pomocí Facebooku — nástroje, který dalece překračuje rámec fantazie Huxleye i jeho žáka Orwella. Lidé na sebe donášejí nikoli proto, že je nutí tajná policie, ale pro vlastní zábavu — něco tak pekelného nedokázala vymyslet literární fantazie žádného autora!

Pod povrchem „kapitalistické“ ekonomiky najdeme kafkovský labyrint direktiv, zákonů, vyhlášek a nařízení. Labyrint, který neustále expanduje. Pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ dostává hrozivý rozměr, když si uvědomíme, že detailní znalost zákonů a dalších norem je dnes prakticky nemyslitelná pro právní laiky (a pokud jde o specializované obory, často ani pro právníky).

Jen z nejpovrchnějšího hlediska lze dnešní politicko-ekonomický systém stále ještě zvát kapitalistickým; ve skutečnosti jde o vládu úřednicko-politické oligarchie, kde kapitalisté tahají za kratší konec provazu.

Příklad: když přední světoví státníci dospěli k názoru, že uživatelé Facebooku vyjadřují své názory příliš svobodně — v takové míře, kterou již nelze ignorovat, což je jinak standardní postup, jak moc čelí názorům občanů — byl jeho zakladatel Zuckerberg předvolán na koberec. Co se stalo? Okamžitě a s patřičnou dávkou submisivity vůči vrchnosti slíbil „nápravu“.

Jiný příklad: státu se nelíbí nové modely podnikání, například Uber nebo Airbnb. Co udělá? Prostě je zakáže.

Jiný, závažnější příklad: státu se nelíbí způsob fungování bankovního trhu, neboť po desítkách let stále přísnějších regulací vypukne v tomto sektoru krize. Co následuje? Další vlna byrokracie, další lavina direktiv, zákonů a regulací, jejichž důsledky nelze předem dohlédnout. Ale to je pro kafkovskou byrokracii vedlejší, jejím hlavním principem je produkovat legislativu a živit se její interpretací a vynucováním. Jaké jsou skutečné dopady této legislativy, je vedlejší, prvořadá je kvantita produkce.

Huxleyova utopie se liší od Kafky i od Orwella. „V románu 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí,“ píše Neil Postman. „V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Huxleyovskými prvky v moderní realitě je rostoucí politická podpora měkkých drog (kdo je „zhulený“, je neškodný, protože v důsledku své závislosti je manipulovatelný), sexu bez zábran (nejdostupnější zábava chudých) a zadlužení domácností jako cesta ke stále vyšší životní úrovni.

Vzhůru do krásného nového světa

Poslední bod stojí za zvláštní zmínku. Rozumný dluh má svůj smysl, například hypotéka, která řeší bytový problém rodiny. Ale i zdánlivě neškodná hypotéka má silný „disciplinační“ efekt: kdo je nucen měsíčně splácet nemalou částku, je podstatně závislejší na pravidelném příjmu, tedy na zaměstnavateli. Pokud je tímto zaměstnavatelem stát, důsledek zadlužení je zřejmý.

A nyní si představme národ, kde většina občanů pobírá příjem od státu jakožto zaměstnanci úřadů nebo státních podniků, jako stipendisté, příjemci penzí, sociálních dávek, rekvalifikačních příspěvků, dotací, atd. 1.) Přidejme vysokou míru zadlužení — a dostaneme dokonale disciplinovaný, dokonale submisivní a dokonale konformní národ, který se nikdy nebude bouřit, ani kdyby vláda začala zavádět nefalšovaně a otevřeně orwellovský režim. Národ, který snese i tu příslovečnou botu na obličeji, když vláda usoudí, že je to nutné.

Utopie? Fikce? Románová vize? Ale kdepak. Závislost většiny občanů na státu je dávno typická zejména pro skandinávské země. Totéž platí i pro závislost na dluhu. Životní úroveň v Dánsku, Norsku a Švédsku není způsobena ani tak moudrým hospodařením sociálního státu, jako spíše faktem, že obyvatelé těchto zemí patří mezi největší dlužníky na světě. Proto jsou také tak poddajní v politických záležitostech: kdo má na krku dluh, nevyskakuje si.

Dokonce i v tradičně „kapitalistických“ USA roste závislost na státu. Během Obamovy vlády se nadpoloviční většina — 52 procent domácností — stala příjemci nějaké formy podpor nebo dotací ze strany federální vlády. Neznamená to, že 52 procent domácností pobírá většinu svých příjmů od vlády (to by samozřejmě vedlo k bankrotu), ale trend je jasný: moc státu stále roste.

A teď si představte, jak bude život vypadat za deset let. Nebo za dvacet, třicet, padesát let. Anebo si to raději ani nepředstavujte.

Zadlužení domácností ve vyspělých zemích jako procento z disponibilních příjmů, OECD, 2015

Dopsal pokračování pan Pavel Kohout


Pozn. red.: 1.) Zdůraznil bych ještě k tématu, jak už dnes novodobí otroci (v souznění se svými neootrokáři) požadují po státu základní garantovaný příjem. Tedy všichni a bez výjimky budou na státu (do různé míry) závislí. A z toho logicky plynoucí požadavek na neustálé zvyšování základního příjmu, následované ještě vyšším zadlužením. A na opačné straně páky z toho plynoucí absolutní moc mocných.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 216 × | Prestiž Q1: 6,75
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Tři moderní utopie (II)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse