Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Demokratické volby, anebo sofistikovaná manipulace s lidmi?

Není tak složité definovat, jak vypadají svobodné a spravedlivé volby, ale je mimořádně obtížné určit charakteristiku dobře informovaného a uvážlivého voliče — občana.

Osobně zná kandidáta rozhodně jen zlomek voličů, a tím pádem ostatní voliči o něm mají jen částečné, zkreslené nebo ani takové informace. Takže volič může hodnotit informace pouze z třetí ruky a může se seznámit s volebním programem kandidáta. Volební programy kandidátů, resp. politických stran, nejsou seriózním pramenem, neboť očekávání jeho dodržení má jen morální, nikoli právní základ.

Samozřejmě, průměrní občané disponují ještě nižšími vědomostmi, neboť se neseznámí s programy jednotlivých politických stran a jejich kandidátů, ale spoléhají se jen na znalosti z informací z volebních kampaní, které byly účelově vytvořeny k rychlému získání voličských hlasů, za účinného a aktivního působení masmédií, které „útočí“ na voliče z každé strany.

V předvolební přípravě na „zpracování“ voličů pracuje množství marketingových psychologů a analytiků, kteří se spoléhají na to, co už poznal Mark Twain, že:

je snazší lidi ohlupovat, než přesvědčit je o tom, že jsou ohlupováni.“

Podle Dánského filozofa, spisovatele a teologa Soren Kierkegaarda:

„Oblbnout tě mohou dvěma způsoby. Jedním je, že tě nechají uvěřit lži, a druhým, že odmítneš pravdu.“

 Povahu soupeření politických stran ve volbách, velmi dobře vystihl Alexander Isajevič Solženicin, když napsal, že:

„Soupeření politických stran otupí vůli lidu. Idea stranické disciplíny utlačuje osobnost člověka, její roli, přičemž každá strana požaduje zjednodušení a otupení osobnosti. Lidé mají názory, strany ideologie.“

 S odstupem času ale pozorujeme, že už to není zcela pravda. Spojují se taková politická seskupení, jejichž ideologie je skoro až protikladná, a jen zájmy (finanční resp. mocenské) mají společné. To ale pro ně není podstatné. Podstatné pro ně (a jejich mecenáše) je být u moci! K moci, se ale bez politiky nedostanou! A moc jim pak zajistí peníze! Hodně peněz! A tak vzniká věčný koloběh, že

Politika — je o moci, moc — je o penězích a peníze — jsou o politice.

Mimochodem, ať by byl jakýkoliv volební systém, ani jedny volby nejsou o hledání pravdy. Lidé to vědí, ale uchylují se jen k citátu, že „kdyby se volbami dalo něco změnit, tak by je už dávno zakázali“. Vše se v podstatě točí jen kolem poměru čísel. V zjednodušené matematické formulce, směřují volby k tomu, aby většina spolkla menšinu. Přitom pro společnost, je menšina minimálně natolik potřebná, jako většina, neboť je nebezpečí, že většina se může uchýlit i k podvodům.

 Hlučné, velkolepé a finančně nákladně volební kampaně pořádané pro velký počet voličů, častokrát i za pomoci sdělovacích prostředků, dokáží vysloveně odehnat od voleb značnou část obyvatelstva. Oscar Ameringer ve své knize „Mark Twain Amerického socialismu“ píše, že:

Politika, je jemné umění, kterým se získají hlasy od chudých, za peníze na kampaň od bohatých, s příslibem, že ochrání jedny před druhými.“

ono to tak i funguje.

Pro platnost voleb, není stanovena žádná kvóta účasti voličů na volbách, což znamená, že nezávisle na počtu hlasujících ve volbách, bude hlasování vždy platné! Z těch kandidátů se stanou poslanci, starostové, primátoři ale i prezident republiky, kteří dostali nejvíce platných hlasů. Takže, když někdo dostal o jeden jediný hlas navíc, tak volby i vyhrál! Tomu se říká demokracie!

Televize nám sice ukáže zevnějšek kandidáta, jeho chování, ale neprozradí nám nic o jeho státnických schopnostech. Všechny takové volby, jsou jen vulgarizací ideje státnosti. K úspěšnému vládnutí jsou potřebné schopnosti a tvůrčí síly — jež vůbec není jednoduché vybrat formou plošných, všeobecných voleb. Samotný systém nedonutí politické osobnosti, aby se povýšily nad vlastní politické zájmy. Spíše naopak. Ten, kdo chce vycházet z určitých morálních zásad, snadno utrpí porážku.

Tocqueville při studiu Spojených států v 19. století, přišel k určení, že „demokracie, znamená vládu průměrnosti“. (I když mimořádné okolnosti ve státě, mohou dostat do popředí silné osobnosti.) Ruský advokát a politický činitel Vasilij Alexejevič Maklakov se také přiznal, že:

„Vůle lidu i v demokracii je jen fikce: a co se k tomu kvalifikuje není ničím jiným, než rozhodnutím většiny v parlamentu.“

Kontrolní mechanismus poslanci nad sebou nemají, a zbývá jen možnost, že v příštích volbách je voliči nezvolí. Většina lidu, tedy nemá na vládnutí žádný vliv. Přitom v různých jiných zastupitelstvech, ať jsou to občanské nebo obchodní, se nemůže stát, že by člen zastupitelstva měl větší pravomoci než jeho zmocnitel, a přitom je samozřejmostí, že člen zastupitelstva ztratí svůj mandát, jakmile své pověření neprovádí čestně.

Ale je tu ještě jeden paradox: Když se vláda vytvoří z parlamentní většiny, tak příslušníci této většiny přestanou být nezávislými zástupci lidu vůči vládě, a všechny své síly dávají na podporu a do služeb vlády, aby se za každou cenu udržela. Takto zákonodárci se stanou podřízenými výkonné moci. Pro příklady není třeba chodit daleko.

Každý krok, každá etapa volebního boje poslance vyžaduje od toho člověka určité schopnosti, přičemž vládnutí (být členem exekutivy) vyžaduje zcela jiné schopnosti, které nemají nic společného s předchozími. Vzácně se stává, že člověk disponuje oběma dvěma schopnostmi. Ty druhé schopnosti, by mu asi bránily ve volebním soupeření, ačkoli „poslancování“ se stává skutečným celoživotním povoláním.

Vytváří se tak „Stav“ „profesionálních politiků“, pro něž je politika řemeslo a hlavně zdroj finančního příjmu. A ne špatného! Přitom mnozí z nich, ještě lavírují mezi parlamentními kombinacemi, a kdo se už pak stará jen o nějakou „vůli lidu“?

Ve většině parlamentů jsou v převážné většině právníci a advokáti. „Demokracii“ vystřídala „Jurokracie“, protože náš systém je zahlcen nekonečným množstvím zákonů a s tím souvisejícími právními procedurami, které jsou tak složité, že běžný člověk se vůči zákonu není schopen ubránit a na každém kroku je odkázán na právní pomoc advokátů za nekřesťanské peníze, jejichž výši si sami prosadili v parlamentu. Bohužel, oni se stali nejlépe vydělávajícími podporovateli globálního kapitalismu, neboť jejich služby nepotřebují jen zločinci, ale bohužel i neodůvodněně obvinění a podvedení poctiví lidé.

Může se to ještě zvrhnout? Bezpochyby, demokratický systém dává dobré možnosti kontroly úředníků. Co je ale překvapivé, že na moderní demokracie se nalepila těžkopádná byrokracie. Jenže, většina ani z daleka si nevyjádří svou vůli ve volbách. Volby často probíhají velmi ležérně. V mnoha zemích více než polovina oprávněných voličů nepřistoupí k volbám, což celému volebnímu procesu bere smysl. Navíc platné hlasy se přerozdělí tak, že některá malá politická strana s nepatrnou převahou ovlivní osud dalšího řízení země.

Častokrát mám pocit, že proto sporadicky vypuknou úmyslné politické nebo hospodářské skandály, aby místo vládnoucí strany (resp. Koalice stran), na scénu nastoupila dobře odpočatá sestava opozice. A když se unaví i oni, tak do záře reflektorů se mohou vrátit ti předchozí!

Ruský filozof V. V. Rozanov už koncem 19. století tvrdil, že:

„Demokracie, je dobře organizovaná vláda menšiny, nad neorganizovanou většinou.“

No a právě proto by se občané (ta většina) měli organizovat sami, a to zdola, protože počet členů všech politických stran na Slovensku (ale nejen) nepřesahuje několik desítek tisíc členů! Je pravdou i to, že dnešní politické strany jsou již víceméně dávno jen mediálními stranami. Předpokládám, že samotné organizování se občanů zdola, se stane významnou silou nejprve na místní, obecní úrovni, pak v obcích, a tak konečně poznají výhody této organizovanosti, jakož i obrovské nebezpečí vlastní neorganizovanosti a falešnost politických stran.

Ve skutečnosti, dobře osvědčená demokracie je náchylná k tomu, aby vzala vůli a sílu lidu k projevení vlastního protestu, a nedovolila nahlas vyjádřit svůj názor. Nespravedlnosti se dějí i za demokracie, neboť podvodníci a lháři i tam jsou schopni vyhnout se spravedlnosti. Zamlžují a stanou se nepolapitelnými. Přitom z různých částí světa je slyšet mnoho varovných upozornění, že důležitá rozhodnutí se přijímají anonymně, z nekontrolovatelných míst, někde v zákulisí, pod vlivem lobbistů a lobbistických skupin.

Vedle právní rovnoprávnosti, zbývá ještě nerovnoprávnost mezi bohatými a chudými, respektive mezi silnými a slabými. (I když jinou úroveň má „chudoba“ v západních zemích, než v zemích bývalého východního bloku.) Filozof, vědec v oblasti státu a státnosti Boris Nikolajevič Čičerin si ještě v 19. století poznamenal, že:

„V každém systému, a tak i v demokracii, se vynoří na povrch tatáž aristokracie: finanční aristokracie.“

Je nepopiratelným faktem, že i v demokracii peníze znamenají reálnou moc a proto se nelze vyhnout tomu, aby moc se dostala do rukou těch, kteří disponují velkými penězi. Kdo to popírá, tak podvádí.

Je skličující, že médii vytvořená umělá „elita“, „celebrity“ vydávají na posměch absolutní pojmy Dobra a Zla a s morální lhostejností zakrývají „pluralitu idejí a konání lidí“. Původní evropská demokracie byla staletími protkána křesťanskou odpovědností a sebekázní. Tyto ideové základy se postupně vyhubily. Ideová nezávislost se dostala do pozadí a ušlapala ji ubohost, móda a hlavně diktatura zájmových skupin. Pak už nejsme daleko od toho, aby se naplnila Sokratova slova, že:

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dokáže nejhorší monarchie nebo oligarchie.“

Žijeme v době, kdy politický život, tedy i volby, si neumíme představit bez politické strany (nakonec to máme i legislativně zakotvené), tak jako soukromý život bez rodiny. Jenže samotná „Strana“ je už velmi starým úkazem. Už významný římský historik Livius napsal, že:

Boj mezi stranami pro lid může přinést mnohem větší problém než válka, hladomor, dobytčí mor nebo jiné Boží rány.“

Ale co znamená pojem „strana“? Pojem „strana“ znamená: část. Když se budeme dělit na strany, tak to znamená, že se dělíme na části. Když je strana částí lidu, tak proti komu stojí ta strana? Zřejmě vůči ostatním částem lidu, které ji nenásledují. Všechny politické strany v jednotlivých zemích, netvoří celé obyvatelstvo dané země. Každá politická strana zásadně koná jen ve vlastním zájmu a v zájmu těch, kteří ji následují. Stranické zájmy vždy zamlžují zájmy všeho lidu.

Bylo by třeba oprášit věčnou pravdu, že všechna práva státu (tedy i volební systém jakož i podmínky fungování politických stran) pramení z lidu, a prostřednictvím jedinců jim tato práva můžeme vzít i zpět. Jedinec je oproti státu prvotní. Stát je výtvorem množství jedinců, tedy stát je druhotný. Přesto, jak se nám zdá být stát silným (hlavně svými represivními složkami, které slouží vládnoucímu aparátu), existence jedince je silnější a proto může nad nimi zvítězit, což záleží jen a jen na jejich vůli.

Všemohoucí úloha státu i tehdy je druhotná, když převzala moc nad jednotlivci. To se vztahuje i na centralizovaný stát, který již není obecnou mocí lidu, ale organizovaným nástrojem soukromé moci, kde již národní státy slouží zájmům mezinárodní finanční oligarchie, zvláště v nadnárodních strukturách.

Uvádí pan Ivan Vajda na Dôležité.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 114 × | Prestiž Q1: 5,21
6 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Demokratické volby, anebo sofistikovaná manipulace s lidmi?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse