Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 12 min.

Óda na „zbytečná povolání“

aneb „jak Průmysl 4.0 hrozí otroctvím ve jménu osvobození pracujících“.

Na D-FENSu vyšel článek o tom, kterak je perspektivní učit své děti manuální povolání, protože je to užitečná dovednost po které bude poptávka od vykonavatelů „nemanuálních“ povolání, alias „lemplů“, už jen růst. Článek vzbudil řadu reakcí na téma „a nerda zase baví kompilovat Linux, proč by měl být instalatér lepší, hlavní je, když člověk dobře umí něco“. Domnívám se však, že nevyřčené gró D-FENSovy ódy na manuální zručnost byla, ač nevysloveně, někde jinde: ve starém dobrém dělení povolání na „nutná“ a „zbytná“, kde instalatéři, automechanici, zedníci apod. jsou nenahraditelní a pokud herci, programátoři, holiči a další neumí makat rukama, nakonec všechny své peníze rozdají těm nenahraditelným, protože bez oholené brady se žít dá, kdežto s vodou tryskající ze zdi poněkud hůře.

To samé téma přitom bylo nepěkně stručně a povrchně odbyto v nedávné historii, když se politici oháněli „přechodem od průmyslové ekonomiky k ekonomice služeb“, a již se opakovat při dalším politicky plánované přeměně ekonomiky, a to od „ekonomiky služeb“ k „ekonomice robotů“, kteří mají nahradit i tam místa ve službách. Využijme tedy příležitosti a podívejme se na zoubek příslovečné otázce: oč je automechanik cennější, než nerd?

Neboli přesněji: které z oborů ekonomiky, průmyslu, služeb, jsou to skutečné gró potřebné k životu, a které z oborů jsou jen takové zbytné, „nice to have“ přilepšení navrch, když už je člověk téměř bez starostí?

Pravidlo trojek a Maslowova pyramida

V outdooru se učí „pravidlo trojek“ — mnemotechnická pomůcka pro utřídění si priorit k přežití.

Zní zhruba takto:

do tří minut vykrvácíte
do tří hodin umrznete
do tří dnů zemřete žízní
do tří týdnů zemřete hlady

Chceme-li se zamyslet nad tím, která povolání a obory ekonomiky jsou životně nezbytné, kde jinde začít, než u pravidla trojek? A začněme od konce. I Maslowova pyramida nám říká, že jídlo a pití jsou základ. Nejstarším lidským povoláním byly pastevectví a zemědělství, a ať si nad „vidláky“ kdo ohrnuje nos, jak chce, bez nich by tu nikdo z nás nebyl.

Voda, tu považujeme za samozřejmou, ale musíme ji mít jak dostat ze země či jak shromáždit, pokud někde teče. Což znamená nějakého kováře, který nám vykove vrták a postaví pumpu, nebo zedníka, který postaví studnu či přehradu.

Ochranu před povětrnostními vlivy, reprezentovanými umrznutím, zajišťuje logicky a prvé řadě stavebnictví, ale i nějaký textilní průmysl — protože každý z 10 milionů lidí nemůže chovat krávu či pěstovat len, aby si šaty vyrobil svépomocí. Nehledě na potřebnost textilií pro zbytek průmyslu: pro pytle na sklizené obilí či vytěženou zeminu; lopatky větrných mlýnů; krycí plachty vozů a lodí; atp., atd.

A ochranu zdraví, reprezentovanou vykrvácením, zajišťují lékaři (historicky různí kněží, ale my už jsme přeci dále.)

Naprostý základ našeho přežití tak tvoří obory zemědělství, stavebnictví, textilu, kovovýroby a zdravotnictví.

Jenže to nestačí. V naší malé republice nás žije deset milionů; najde se zde někdo, kdo si myslí, že bychom přežili jako lovci-sběrači žijící v zemljankách? To bychom se šupem vrátili do „Doby Temna“, která se vyznačovala právě tím, že lidé zoufale ranařili jako jednotlivci či rodiny a neměli prakticky žádné přebytky, se kterými by mohli obchodovat a posunout se někam dál ke specializaci.

Kdo je zapotřebí k fungování „státu pro 10 mil. obyvatel“?

Daleko lepší je pro pochopení důležitosti či nezbytnosti povolání představit si jiný scénář: co je zapotřebí k tomu, aby nám civilizace fungovala v nezbytné míře tak, jako dnes? Neboli abychom tak parafrázovali pana Baťu, jak postavit stát pro deset milionů lidí? Představte si třeba, že bychom jako celý národ přesídlili do neosídleného prostoru, nějaké „terra rasa“, s cílem tam co nejrychleji obnovit náš průmyslový blahobyt od nuly. Třeba na Mars. Nebo, ať je to snáze představitelné, když bychom si v rámci nynějšího Stěhování národů prohodili místo s Nigeřany a v úplně vyprázdněné Nigérii se pokoušeli zreplikovat veškerý průmysl, infrastrukturu a životní úroveň ČR. Právě na takovém názorném hypotetickém scénáři totiž začnou vyplavávat další a další návaznosti a prerekvizity.

Vezměme jen první ze čtyřky základních oborů: zemědělství. Aby mělo dnešní výkonnost, potřebuje umělá hnojiva — právě tzv. „Zelená revoluce“ v 50. letech vyvrátila Malthusiánský doomsaying, kterak se lidstvo přemnoží tak strašně, že nebude s to zajistit dostatek jídla a bude se požírat navzájem. A potřebuje mechanizaci.

Tzn. chemický průmysl a strojírenský průmysl. Chemický průmysl potřebuje opět strojírenství; potom suroviny, tzn. těžbu, a k tomu velkokapacitní dopravu a energii. A strojírenství potřebuje suroviny, tzn. těžbu a velkokapacitní dopravu, a k tomu energii.

Energie potřebuje těžbu a případně velkokapacitní dopravu.

Takže na konci tohoto řetězce prerekvizit už musíme dořešit jen velkokapacitní dopravu: ta se dá dělat po železnici (která potřebuje strojírenství a energii) nebo vodními kanály — jsou-li k dispozici —, na které stačí koně od zemědělců plus parta dřevorubců a loďařů.

Jen zemědělci nám tedy jako životně důležitá povolání přidali chemiky, strojaře, horníky a dřevorubce, a nakonec nějaké ajzenboňáky či lodníky, loďaře a koňáky.

Druhé klíčové povolání je stavebnictví: má-li to nějak vypadat, potřebujeme samozřejmě těžbu, k tomu velkokapacitní dopravu, průmyslovou velkovýrobu stavebních materiálů (cihel i střešní krytiny) a mechanizaci. Tzn. opět strojaře, opět horníky a dřevorubce, a k tomu nějaké paliče cihel a došků, nebo betonáře, kteří znamenají další chemiky, strojaře, horníky a velkokapacitní přepravce. Plus truhláře, protože bez těch nejen nepostavíte střechu, ale ani různé výdřevy, vzpěry, lešení a další přípravky pro stavbu samotnou.

Voda? Musíme ji čistit, a to znamená přinejmenším filtry. Takže stavebnictví a těžbu písků, to už jsme rozebrali výše. Lépe však i nějaké čističky a vodárny, což kromě stavebníků znamená chemiky a strojaře. Musíme ji distribuovat, takže kopáče, a mít ji čím distribuovat, což znamená trubky (pálené stavební materiály nebo opět Kovo).

A zdravotnictví? Tam potřebujeme dochtory, nějakou chemii, textilie ve velkém, domy, v nichž jsou izolováni a léčeni infekční.

Seznam životně důležitých povolání se nám tedy nepěkně rozrostl: nejen zemědělci a stavaři, nýbrž najednou i přidružený průmysl na stavební materiály; kováři se nám rozrůstají na slévače, obráběče a mechaniky; přibývají horníci a dřevorubci všeho druhu; chemici; pokladači kolejí a ajzenboňáci, a…

Ovšem počkat, nezapomněli jsme na něco? To, co nám teď roste před očima, již nejsou vesnická řemesla: je to průmysl na úrovni 19. století. Tisíce lidí, obrovská kvanta materiálu. Aby se vše nezhroutilo, je zapotřebí organizaci. Takže nějaké majstry a vedoucí, kteří určí, kdo bude dělat co, aby vše fungovalo efektivně a navazovalo na sebe; účetní, kteří dohlédnou na vyplacení dodavatelům a pracovníkům, i když jsou to tisíce položek; skladníci, kteří vedou evidenci, co kde skončilo a včas požadovali nákup toho, co dochází; a dokonce nám začíná růst i nějaká podoba logistiků, kteří rozplánují velkokapacitní dopravu tak, aby se vlaky či bárky čekající na vykládku beznadějně nezacpaly celé město a naopak v dodávkách uhlí či potravin do měst nebyly mnohatýdenní, zničující výpadky. A nepředpokládáme-li nějaký utopický komunismus, v němž je vše Národním Podnikem a všichni si dodávají „podle svých potřeb, podle svých možností“, klíčoví jsou ještě obchodníci, kteří umožňují, aby se efektivně alokovaly zdroje a v té chemičce měli co hodit do kotle.

Vše, co jsme popsali až doposud, je jen základ: stavba průmyslu skrze průmysl, kde primitivní soustruh vyrábí lepší soustruh, malá fabrika staví velkou fabriku, malá vysoká pec či slévárna větší, a to vše nám propojují parní lokomotivy, protože uhlí je zdroj energie s nejkratším řetězcem vytěžení-použití a železnice má minimální valivý odpor a zvládne přetahat neuvěřitelné tuny materiálu s poměrně malou spotřebou.

Přes tento stav ekonomiky se ovšem potřebujeme dostat co nejrychleji: není moc efektivní, vše je nutné manuálně řídit, je v něm značná nehodovost, nemocnost i ztráty na životech, prostě je to něco jako etablování kolonie.

Abychom se posunuli dále, potřebujeme elektrifikaci, motorizaci a automatizaci.

Elektrifikace znamená turbíny a kablovky — a k tomu celá dvě nová průmyslová odvětví s elektroinženýry počítajícími transformátory, elektromotory, ztráty a průřezy, a s jemnou mechanikou, která musí vyrábět turbíny s takovou zaměnitelností dílů, aby ani při značných otáčkách nevyskočily z lože. A k tomu samozřejmě pokrok ve stavebnictví, které již musí zvládnout železobetonové nosné prvky.

Motorizace znamená, krom přesného strojírenství, hlavně petrochemický průmysl a výrazné navýšení velkokapacitní dopravy: vozit naftu do náklaďáků vlakem není úplně to ono, lepší jsou produktovody. Tedy další zátěž pro stavební a Kovo-průmysl.

Automatizace může vypadat jako luxus, ale jen do doby než si uvědomíte, že člověk uhlídá složité chemické děje či teplotu v různých částech obrovské nádrže hůře, než jednoúčelový automat. A když máte například průmyslově vyrábět dynamit, což je potřeba pro náš nově objevený těžební průmysl, rozdíl v desetině stupně Celsia v teplotě míchané směsi znamená rozdíl mezi existencí a explozí výrobní linky i s přilehlým okolím.

Jak nám přitom roste komplexita, stále více narážíme na limity logistiků, skladníků a účetních. A zde vstupují poprvé do hry „ajťáci“ jako nenahraditelná profese: jedna z prvních databází byla hierarchická IMS, naprogramovaná pro NASA. Při stavbě raket Saturn se totiž ukázalo, že kusovník obsahující statisíce položek již není zvladatelný lidskými silami. Lidem musí vypomoci počítačová evidence materiálu — lhostejno zda se jedná o vagony uhlí, díly součástek nebo jednotky peněz. Mimo to se počítače, nevyhnutelný vývoj elektrotechniky, hodí i k všelijakým výpočtům složitějších strojů. Názorný příklad: tušíte, proč měla Škoda Favorit a Lada Samara stejné krycí sklo reflektorů? Traduje se, že proto, že paraboly i sklo vznikaly metodou pokus-omyl, takže když už jednou konečně měli funkční celek, využili jej, jak jen to šlo. Přitom šlo totéž spočítat na kapesním programovatelném kalkulátoru… Takže ano, i programátoři a správci systémů a databází jsou pro průmysl, schopný udržet naživu 10 milionů lidí, životně potřební.

Myslíte, že jsme u konce? Kdepak. Pro samé stromy jsme neviděli les: celá ta naše krásná a neustále se zlepšující ekonomika stojí na informacích. Informace, přátelé, jsou základní stavební jednotkou celého našeho světa; informace jsou moc. Bez informace, kdy má zasít kterou plodinu, si ani operátor callcentra rekvalifikovaný na zemědělce neškrtne. Takže tu máme ještě dva klíčové obory spojené s informacemi: ty, kdo informace zaznamenávají (tiskaře, knihovníky a archiváře). A ty, kdo je efektivně předávají těm, kteří je potřebují, ale ještě nemají: učitele na všech úrovních, od vesnické jednotřídky až po Vysoké Učení Technické či Lékařskou fakultu.

Při tom všem jsem se ještě ani slovem nezmínil o mravenčích pracích, které nevyžadují nějakou extrémní kvalifikaci či zručnost, ale bez kterých by z našeho dobře namazaného stroje průmyslové civilizace po čase někde začal unikat olej, až by se nám vše zadřelo: mám na mysli popeláře a metaře; údržbáře budov; pochůzkáře kontrolující stav kolejí, potrubí, mostů a tisíce jiných liniových staveb, potrubí a velkých objektů; porodní báby; jeřábnice; odklízeče silnic; prosté „lopaty“ a dílny s truhláři, stloukajícími výztuhy; a ňeurékom dalších mravenečků, jejichž důležitost nedoceníme, dokud nezmizí nebo nezačnou stávkovat.

Kam jsme se to dostali?!

V průmyslové civilizaci nemůžeme přežít bez zemědělců; chemiků a petrochemiků; řidičů, mašinfírů, výpravčích a výhybkářů; kovopracovníků od strojařů přes mechaniky až po nýtovače, slévače a další; stavařů od zedníků až po instalatéry; dřevorubců, tesařů a truhlářů; výrobců tvárnic, došků, trubek a všeho vypalovaného z hlíny či písku; horníků, hutníků a technologů materiálů; tkalců a švadlen; vedoucích, účetních, logistiků a skladníků; elektrotechniků, elektrikářů a konstruktérů automatizace; programátorů a správců systémů a databází; učitelů základní školy a profesorů; knihovníků, vydavatelů, tiskařů a archivářů; a spousty údržbářů všeho druhu a viditelnosti.

A to je jen první patro Maslowovy pyramidy. Druhé, bezpečnost, zahrnuje všechny ty rasy řešící smečky hladových psů, biřice řešící gangy výtržníků, vojáky řešící nájezd organizovaných a těžce vyzbrojených milic ze sousedních území a kriminalisty rozkrývající řádění organizovaného zločinu, proti kterému se jeho oběti, osamocené a neorganizované, samy netroufnou se postavit vědíce, že nemají šanci. Bez toho by se také průmyslová civilizace zhroutila, opět díky komplexitě: je v ní již tolik vztahů mezi lidmi i podniky, že nějaká přímá zpětná vazba, eliminující grázly na základě osobní zkušenosti každého jednotlivě, nefunguje nebo nefunguje dostatečně. A tolik zdrojů, které patří různým subjektům, že mohou vzniknout zločinecké organizace s totální lokální převahou, proti kterým se nikdo z obětí nemůže postavit a neopováží se požádat o pomoc někoho z vnějšku.

Teprve od třetího patra Maslowovy pyramidy se nejedná o přežití samotné, ale o kvalitu života. A teprve tam by se dala hledat ta nikoli zbytečná, nýbrž zbytná povolání.

Co z toho plyne?

Je dobré mít povědomí o tom, která povolání jsou nezbytná a v jaké míře (např. programátor databází nezbytný je, ale programátor her na smartphony je naopak velmi zbytný) na paměti, když se člověk zamýšlí nad svými dovednostmi či směřováním ekonomiky. Mechanik či instalatér má vyšší cenu než programátor pouze pokud je společnost v takovém rozkladu či Viktoriánské době, že se ještě nepřehoupla přes úroveň komplexity zvladatelnou lidmi (tam je však ekvivalentem programátora ten inženýr s tabulkami či účetní nebo skladník)… Nebo pokud je mechaniků či instalatérů zoufalý nedostatek.

Jenže zoufalý nedostatek je nyní v ČR i programátorů v Javě (a to tak, až importujeme do ČR Indy), a proto jsou nyní tak dobře placení. V naší zemi je vlastně zoufalý nedostatek úplně všech prací, které jsou spojeny s prvními dvěma patry Maslowovy pyramidy. Takže klidně buďte ajťáky nebo mechaniky podle toho, co vám více jde.

Samozřejmě nikdy není od věci, když si ajťák umí vyměnit na autě alespoň žárovku a mechanik nainstalovat systém, protože mechanik či ajťák nemusí být po ruce zrovna co chvíli, kdy problém s autem či počítačem nesnese odkladu. Jenže od doby kamenné se lišíme právě specializací.

A specializace vyžaduje, aby se programátor učil programovat namísto času stráveného rozebíráním motoru, a aby mechanik studoval schémata a pracovní křivky motorů namísto času zabitého praním se s konfigurací databáze.

Na druhou stranu platí, že počet poptávaných povolání „manuálního“ a „specializovaného“ typu se mění coby funkce industrializace společnosti jako takové. Kupříkladu pokud zemi zcela paralyzuje rozsáhlý black-out či embargo na ropu, počítačová společnost a logistika se zhroutí a nastane „dočasná Viktoriánská éra“, ve které je mnohem cennější být mechanikem. Oproti tomu pokud uspěje další stupeň automatizace průmyslu a rozšíření samohybných, autonomních robotů („dronů“), onen takzvaný „Průmysl 4.0“, poptávka po řadě „manuálních“ povolání zase může výrazně klesnout. Na co si vsadíte?

Patra Maslowovy pyramidy a Marxova robotická utopie

Ať se průmysl pohne jakýmkoli směrem, k progresi do „Průmyslu 4.0“ nebo regresi do „dočasného 19. století“, jedna věc se ignorovat nedá: jsou povolání, která saturují první patro Maslowovy pyramidy; a povolání, která saturují to třetí a vyšší. Platí přitom, že každý, jehož povolání se nachází ve vyšším, než druhém patru Maslowovy pyramidy, je existenčně závislý nikoli na tom, kdo poptává jeho služby ze 3+ patra pyramidy, nýbrž na tom, kdo je poptává z 1. a 2. patra pyramidy.

Proč zdůrazňovat takovou samozřejmost? Apologeti různých „Průmyslů 4.0“, „Všeobecných základních příjmů“, „Společností 21. století“ apod. se všichni dojemně shodnou na Vizi, že nová společnost bude tak nějak jako by Marxově utopii z oka vypadla: pracovat budou stroje, a lidé „osvobození“ od práce budou mít čas místo toho psát knihy, hry na smartphony, divadelní komedie, páchat hudební výkony a podobně.

Tedy: že se všichni lidé (až na zlomeček specialistů udržujících ony roboty) uživí tím, že si budou vzájemně prodávat služby ve „zbytném“ 3. a vyšším patře Maslowovy pyramidy.

Zde je však zakopáno jádro pudla. Je totiž krásné, že si od vás soused koupí knihu a vy od něj koncert, jenže oba dva si potřebujete koupit chleba a opravu střechy od těch robotů a pár údržbářů „tam dole“ na první vrstvě Maslowa. A tady narážíme na limity. Všechny ty koncepty „ekonomiky služeb“ totiž počítají se dvěma zároveň protichůdnými koncepty: že lidí na 3+ vrstvě pyramidy bude řádově více, než těch na 1. vrstvě — a zároveň že lidé na 1. vrstvě budou poptávat a spotřebovávat služby všech lidí na 3+ vrstvě.

Což v praxi znamená, že má na jednoho odběratele služeb = poskytovatele chleba/střechy/tepla/látky v 1. vrstvě připadat třeba 400 poskytovatelů té samé služby = odběratelů chleba/střech/tepla/látky na vrstvě 3+.

A pokud odběratel služeb výměnou za svůj chléb/střechu/teplo/látku spotřebuje 20 služeb, protože jeden pracující člověk nespotřebuje 400 hodin koncertů denně ani kdyby byl audiofil, zbývajících 380 poskytovatelů služeb má prostě smůlu a pojde hlady.

Tak to samozřejmě v praxi nevypadá, ale je to principiální problém takového extrémního nepoměru mezi nabídkou a poptávkou pro život zbytných a nezbytných povolání, jakou slibuje Průmysl 4.0 a ostatní v principu marxistické utopie. Jelikož přitom Průmysl 4.0 zároveň slibuje, že svými roboty a „drony“ vyžene z trhu všechny, kdo se doposud živili manuálně, celé to směřuje k jednomu jedinému výsledku: situaci, kdy budou téměř všichni potřebovat robo-průmysl z 1. vrstvy, ale robo-průmysl nebude potřebovat téměř nikoho ze 3. vrstvy.

A v takové situaci může být pro megakorporace či státy, ovládající roboprůmysl 4.0, velmi lákavé využít takovéto „situace s rukojmími“ k tomu, aby 3+ vrstvu Maslowovy pyramidy zotročily v postavení novodobých nevolníků. Protože jeden ředitel nespotřebuje 400 hodin hudby denně o nic více, než údržbář robotů — ale moc, ta je komoditou sama o sobě.

Čímž se utopie (Robo-)Průmyslu 4.0 obloukem vrací k Marxovi, u něhož začala… A z Utopie se rázem stává ukázková antiutopie, resp. Dystopie.

Z čehož plyne poučení: nepropadejte depresi, staňte se údržbáři robotů.

Psal Krabice na serveru Krabice.WordPress.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 155 × | Prestiž Q1: 6,37
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Óda na „zbytečná povolání“

Žádné komentáře

Facebook diskuse