Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 10 min.

Proč nejsem konzervativcem (3/4)

„Zapřísahám vás, pro rány Kristovy, pomyslete, že je možné, že jste omylní.“ Oliver Cromwell, Letter to the General Assembly of the Church of Scotland, 3. srpna 1650.

IV.

O rozdílech mezi liberalismem a konzervatismem v čistě intelektuální rovině jsem se již zmínil, ale musím se k nim vrátit, protože charakteristický konzervativní postoj zde není pouze vážnou slabinou konzervatismu samotného, ale je náchylný ublížit všemu, co se s ním spojí. Konzervativci instinktivně cítí, že příčinou změn jsou více než co jiného nové myšlenky. Ale konzervatismus se — ze svého hlediska právem — obává nových myšlenek, protože nemá žádné vlastní význačné principy, kterými by se jim mohl bránit; a svou nedůvěrou vůči teorii a nedostatkem představivosti ohledně čehokoliv jiného, než co ověřila zkušenost, se sám připravuje o zbraně, potřebné ve válce idejí.

Na rozdíl od liberalismu s jeho pevnou vírou v dalekosáhlou moc idejí je konzervatismus uzavřen v prostoru idejí v dané době zděděných. A jelikož nevěří vážně v sílu argumentu, jeho posledním útočištěm je obvykle nárok na vyšší moudrost, založenou na jakési vyšší kvalitě, kterou si sám přisuzuje.

Tento rozdíl je nejjasněji viditelný v rozdílných postojích obou tradicí k rozvoji poznání. I když liberál určitě nepovažuje každou změnu za pokrok, na rozvoj poznání se dívá jako na jeden z hlavních cílů lidského úsilí a očekává od něho postupné řešení těch problémů a obtíží, u kterých máme naději, že jsou řešitelné. Aniž by dával přednost novému pouze proto, že je to nové, je si liberál vědom toho, že pravou podstatou lidského snažení je vytváření něčeho nového; a je připraven vyrovnat se s novými znalostmi, ať už se mu jejich bezprostřední důsledky líbí či nikoliv.

Já osobně shledávám jako nejproblematičtější rys konzervativního postoje jeho sklon odmítat řádně doložené nové poznatky proto, že se mu nelíbí některé důsledky, které podle jeho názoru z těchto poznatků vyplývají — nebo, otevřeně řečeno, jeho zpátečnictví. Nepopírám, že vědci stejně jako ostatní podléhají vrtochům a momentálním náladám, a že máme mnoho důvodů pro to, abychom závěry, které odvozují ze svých nejnovějších teorií, přijímali s krajní opatrností.

Ale důvody této naší zdráhavosti musí být racionální a musíme je oddělit od naší lítosti nad tím, že nová teorie vyvrací naše s láskou opatrované přesvědčení. Mohu být jen málo shovívavý vůči těm, kdo se staví například proti evoluční teorii nebo tomu, co nazýváme „mechanistickým“ modelem života pouze pro jisté morální důsledky, které při povrchním pohledu z těchto teorií vyplývají, a ještě méně shovívavý jsem vůči těm, kdo považují za neuctivé nebo hříšné kladení jistých otázek vůbec. Tím, že odmítá postavit se tváří v tvář skutečnosti, konzervatismus pouze oslabuje svou vlastní posici.

Často se stává, že ty závěry, které racionalistická domýšlivost odvozuje z nových vědeckých poznání, z nich vůbec nevyplývají. Ale pouze aktivní účastí na rozpracovávání výsledků nových objevů můžeme skutečně poznat, zda zapadají do našeho obrazu světa, a pokud ano, potom jak. Kdyby se mělo skutečně prokázat, že naše mravní přesvědčení je založeno na určitých předpokladech, které se prokážou jako nesprávné, sotva by bylo morální obhajovat je odmítáním prokazatelných faktů.

S nedůvěrou konzervatismu k novému a neznámému je spojeno jeho nepřátelství k internacionalismu a náchylnost k ostrému nacionalismu. Zde je jeho další slabost v zápasu idejí. Konzervatismus nedokáže změnit fakt, že myšlenky, které mění naši civilizaci, nerespektují žádné hranice. Ale odmítání seznámit se s novými myšlenkami pouze připravuje člověka o možnost efektivního protiúderu, je-li ho zapotřebí. Rozvíjení myšlenek je mezinárodní proces, a pouze ti, kdo se plně zapojí do diskuse, jsou schopni získat významný vliv. Tvrzení, že nějaká idea je neamerická, nebritská nebo neněmecká není žádným argumentem, stejně jako chybná nebo škodlivá myšlenka není lepší pouze proto, že ji formuloval některý z našich krajanů.

Mnohem více by se toho dalo říci o úzkém spojení mezi konzervatismem a nacionalismem, ale nebudu se tímto bodem obšírněji zabývat, protože by mohl vzniknout dojem, že moje osobní pozice mi nedovoluje sympatizovat s jakoukoliv formou nacionalismu. Dodám pouze to, že právě tyto nacionalistické sklony často staví mosty mezi konzervatismem a kolektivismem: od uvažování v pojmech „našeho“ hospodářství nebo majetku je jen krátký krůček k požadavku, aby tato národní aktiva byla spravována v národním zájmu[1]

V tomto směru je kontinentální liberalismus, který čerpá z Francouzské revoluce, o něco lepší než konzervatismus. Nemusím ani říkat, že nacionalismus tohoto druhu je něco zcela jiného než patriotismus, a že averse vůči nacionalismu je zcela slučitelná s oddaností k národním tradicím. Ale skutečnost, že dávám přednost některým tradicím své společnosti a cítím k nim úctu, nemusí být ještě příčinou nepřátelství vůči tomu, co je nezvyklé nebo odlišné.

Pouze na první pohled se zdá být paradoxem, že anti-internacionalismus konzervatismu je tak často spojován s imperialismem. Ale čím více člověk nemá rád vše cizí a svoje vlastní zvyklosti považuje za lepší, tím silnější je jeho sklon brát imperialismus jako svoje poslání „civilizovat“ jiné [2] — nikoliv dobrovolnými a svobodnými styky, kterým dávají přednost liberálové, ale tím, že ostatním přináší požehnání v podobě zdatné vlády.

Je příznačné, že zde se opět často setkáváme s tím, že konzervativci jdou ruku v ruce se socialisty proti liberálům — nejen v Anglii, kde Webbovi [3] a jejich Fabiánská společnost byli vyhlášenými imperialisty, nebo v Německu, kde státní socialismus a koloniální expanzionalismus postupovaly společně a získaly podporu stejné skupiny „salónních socialistů“, ale také ve Spojených státech, kde dokonce už v době prvního Roosevelta bylo možné pozorovat, že „jingové [4] a sociální reformátoři se spojili a zformovali politickou stranu, která vyhrožovala, že se zmocní vlády a použije ji pro svůj program cézaristického paternalismu. Toto nebezpečí, jak se dnes ukazuje, bylo odvráceno pouze tím, že ostatní strany převzaly jejich program v poněkud mírnějším rozsahu a formě.“ [5]

V.

V jednom ohledu však můžeme oprávněně tvrdit, že liberál zaujal pozici ve středu mezi socialistou a konzervativcem: je stejně vzdálen hrubému racionalismu socialisty, který chce rekonstruovat všechny společenské instituce přesně podle šablony, dané jeho individuálním rozumem, jako mysticismu, který často bývá oblíbeným útočištěm konzervativce. Liberální postoj, tak jak jsem ho popsal, sdílí s konzervatismem nedůvěru k rozumu do té míry, že liberál si je plně vědom toho, že neznáme odpovědi na všechny otázky, a že si není jist, zda odpovědi, které zná, jsou skutečně správné, či dokonce zda dokážeme všechny odpovědi nalézt.

Nepohrdne také vyhledáním pomoci u kterékoliv neracionální instituce nebo zvyku, které prokázaly svoji hodnotu. Liberál se od konzervativce liší svou ochotou vyrovnat se s tímto tápáním a připustit, jak málo toho víme, aniž by se utíkal k autoritě nadpřirozeného původu znalostí tam, kde jeho rozum selhává. Musím připustit, že liberál je v jistém ohledu v podstatě skeptikem [6] — což vyžaduje určitou skromnost ponechávající ostatním možnost usilovat o dosažení štěstí jejich vlastní cestou, a důsledné trvání na toleranci, která je nejpodstatnější vlastností liberalismu.

Neexistuje žádný důvod, proč by tento požadavek měl u liberála znamenat absenci náboženské víry. Na rozdíl od racionalismu Francouzské revoluce nemá opravdový liberalismus s náboženstvím žádné spory a já mohu jen s lítostí odsuzovat militantní a svou podstatou neliberální antireligionismus, který byl duší mnohého v kontinentálním liberalismu devatenáctého století. Že nepřátelství vůči náboženství není liberalismu vlastní, ukázali jasně jeho angličtí předchůdci, staří whigové [7], kteří — když už nic jiného — byli ve velmi úzkém spojení s hlubokou náboženskou vírou. V tomto směru odlišuje liberála od konzervativce to, že jakkoliv hluboká je jeho vlastní duchovní víra, nikdy se nepovažuje za oprávněného vnucovat ji ostatním, a duchovní a pozemské jsou pro něho dvě odlišné sféry, které by neměly být navzájem zaměňovány.

VI.

To, co jsem řekl, by mělo být dostatečným vysvětlením, proč se nepovažuji za konzervativce. Nicméně mnozí lidé budou mít pocit, že stanovisko, které z toho vyplývá, je stěží takové, které jsou zvyklí označovat jako „liberální“. Proto musím znovu položit otázku, zda je toto označení v současné době vhodným názvem pro stranu svobody. Již jsem naznačil, že ačkoliv jsem se celý život označoval za liberála, v poslední době jsem tak činil s rostoucími obavami — ne pouze proto, že v USA je tento výraz stále příčinou častých nedorozumění, ale také proto, že si stále více uvědomuji hlubokou propast, která existuje mezi mým postojem a racionalistickým kontinentálním liberalismem nebo dokonce liberalismem anglických utilitaristů.

Kdyby liberalismus ještě stále znamenal to, co znamenal pro anglického historika, který mohl v roce 1827 mluvit o revoluci roku 1688 jako o „triumfu těch principů, které jsou jazykem dnešních dnů označovány jako liberální nebo konstituční“ [8], nebo kdyby bylo stále ještě možné mluvit spolu s Lordem Actonem o Burkovi, Macaulayovi a Gladstoneovi [9] jako o třech největších liberálech, nebo kdyby bylo možné dosud považovat spolu s Haroldem Laskim Tocquevilla a Lorda Actona za „dokonalé liberály devatenáctého století“ [10], mohl bych se skutečně s hrdostí sám přihlásit k tomuto pojmenování.

Ale i když jsem ve velkém pokušení nazvat liberalismus těchto osobností pravým liberalismem, musím přiznat, že většina kontinentálních liberálů zastávala ideje, se kterými vzpomínaní muži hluboce nesouhlasili, protože kontinentální liberálové byli vedeni spíše touhou vnutit světu dopředu vymyšlený racionální model než snahou poskytnout příležitost pro svobodný rozvoj. Totéž platí v podstatě i pro to, co se v Anglii samo nazývalo liberalismem přinejmenším od dob Lloyda George. [11]

Je tudíž nutné uznat, že to, co jsem nazval „liberalismem“, má velmi málo společného s nejrůznějšími politickými hnutími, která dnes vystupují pod tímto názvem. Je také otázkou, zda historické asociace, které toto označení vyvolává v současné době, jsou přínosem pro úspěch jakéhokoliv hnutí. Další otázkou, na kterou se názory mohou značně lišit, je to, zda by za těchto okolností měl člověk vynakládat úsilí na ochranu tohoto termínu před tím, co považujeme za zneužití. Já osobně mám stále silnější dojem, že používání tohoto termínu bez důkladného vysvětlení vyvolává příliš velký zmatek, a že jako nálepka se stal spíše přítěží než zdrojem síly.

Ve Spojených státech, kde se stalo téměř nemožným použít slovo „liberální“ v tom významu, v jakém jsem ho používal, se místo něho používá termín „libertariánský“. Mohlo by to být řešení, ale mně osobně připadá mimořádně nepřitažlivý. Na můj vkus má příliš silnou příchuť umělého výrazu a náhražky. Já bych si přál slovo, které značí stranu života, stranu, která preferuje svobodný rozvoj a spontánní vývoj. Ale marně jsem si lámal hlavu hledáním popisného výrazu, který by vyhovoval všem.

Friedrich August von Hayek (pokračování)

 

[1] J. R. Hicks v této souvislosti správně mluvil o „karikatuře, vytvořené jakoby mladým Disraelim, Marxem a Goebbelsem“ (The Pursuit of Economic Freedom, kap. What We Defend, vyd. E. F. Jacob, Oxford: Oxford University Press 1942, str. 96). O roli konzervativců v této souvislosti viz též můj úvod ke „Capitalism and the Historians“ (Chicago: University of Chicago Press 1954).

[2] J. S. Mill: On Liberty, vyd. R. B. McCallum, Oxford 1946, str. 83: „Nejsem si vědom, že by jakákoliv komunita měla právo civilizovat jinou komunitu silou.“

[3] *) Webb Sidney (1859–1947) a Beatrice (1858–1943) — manželé, britští socialističtí ekonomové, reformisté a historici, spoluzakladatelé Fabiánské společnosti a Labour Party.

[4] *) Jingoismus — hurávlastenectví, v anglosaských zemích označení pro šovinismus.

[5] J. W. Burgess: The Reconciliation of Government with Liberty, New York 1915, str. 380.

[6] Learned Hand: The Spirit of Liberty, vyd. I. Dilliard, New York 1952, str. 190: „Duch svobody je duchem, který si není příliš jistý, že je správný.“ Viz také často citovaný výrok Olivera Cromwella v jeho Letter to the General Assembly of the Church of Scotland ze 3. srpna 1650: „Zapřísahám vás, pro rány Kristovy, pomyslete, že je možné, že jste omylní.“ Je příznačné, že toto je pravděpodobně nejznámější výrok jediného „diktátora“ v britských dějinách!

[7] *) Whigové — označení odpůrců panovníka Jakuba II., který požadoval absolutní vládu (2. polovina 17. století). Slovo skotsko-keltského původu v 1. polovině 17. století používané jako označení zlodějů koní, později pojmenování presbyteriánů ze západního Skotska (odtud možná i heslo We Hope In God) — už zde je přítomen akcent na nonkonformismus a rebelantství. Na rozdíl od toryů, kteří obhajovali dědičné právo katolického krále Jakuba II. (slovo tory je irského původu a označovalo katolické vyděděnce). Později, v 18. století, byli whigové stoupenci moci parlamentu, náboženské tolerance a rodícího se průmyslu. Toryové obhajovali spíše práva panovníka, etablovanou anglikánskou církev a aristokracii.

[8] H. Hallam: Constitutional History, vyd. „Everyman“ 1827, sv. III, str. 90. Často se předpokládá, že termín „liberální“ pochází ze začátku devatenáctého století od španělské strany liberales. Já jsem mnohem náchylnější věřit, že pochází od termínu, který užíval Adam Smith v takových pasážích knihy Wealth of Nations (Londýn 1904, sv. II), jako na str. 41: „ … liberální systém svobodného vývozu a svobodného dovozu“ a str. 216: „ … dovolující každému člověku sledovat jeho vlastní zájem jeho vlastní cestou, podle liberálního vzoru rovnosti, svobody a spravedlnosti.“

[9] *) William Ewart Gladstone (1809–1898) — největší britský státník minulého století, liberální premiér v letech 1868–74, 1880–85, 1886, 1892–94. V jeho osobě kulminoval britský liberalismus. Osobní přítel Lorda Actona, který ovlivnil jeho názory — např. v otázce náboženské tolerance a poskytnutí samosprávy Irsku. Jeho popularita byla daná oprávněnou vírou voličů v morálnost jeho politiky. Jeho odpůrcem a protihráčem byl Benjamin Disraeli, vůdce Konzervativní strany.

[10] Lord Acton: Letters of Lord Acton to Mary Gladstone, str. 44. Též jeho hodnocení Tocquevilla v Lectures on French Revolution, Londýn 1910, str. 357: „Tocqueville byl čistokrevný liberál — liberál a nic víc, hluboce podezřívající demokracii a její příbuzné, rovnost, centralizaci a utilitarismus.“ Podobně mluví v Nineteenth Century, XXXIII (1893), str. 885. Výrok H. J. Laskiho se objevuje v kapitole Alexis Tocqueville and Democracy z knihy The Social and Political Ideas of Some Representative Thinkers of the Victorian Age (vyd. F. J. C. Hearnshaw, Londýn 1933, str. 100), kde říká: „ … myslím, že názor, že on [Tocqueville] a Lord Acton byli dokonalými liberály devatenáctého století, není napadnutelný žádným argumentem.“

[11] *) David Lloyd George (1863–1945) — liberální premiér v letech 1916–1922. Po roce 1911 byl hlavním představitelem (spolu s Winstonem Churchillem) snahy o změnu Liberální strany ve stranu sociálního reformismu, což se mu podařilo a způsobilo kolaps Liberální strany a nástup Labour Party.

(Poznámky označené *) jsou poznámkami překladatele.)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 73 × | Prestiž Q1: 2,99
2 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Proč nejsem konzervativcem (3/4)

Žádné komentáře

Facebook diskuse