Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Pětiprocentní práh jako vynález (možné) zkázy

Pokud ani ve 2. a 3. pokusu nezíská žádná vláda důvěru, na politické dveře budou klepat předčasné volby. Jak dopadnou, záleží nejen na voličích, ale i na deformacích volebního systému.

Výsledek loňských voleb a povolební pat s jedním „třetinovým“ hráčem a osmi stranami nepříliš daleko od ničivého prahu je zároveň unikátní šancí, jak se zbavit deformací či alespoň osekat jejich nejhorší projevy. Ve sněmovně je nesourodá většina, která by měla mít zájem 5% práh zrušit nebo změnit.

Pro někoho je zde, aby stabilizovala. Jiný v ní vidí brzdu proti novým myšlenkám a uskupením na politické scéně anebo soudí, že o programy a myšlenky jde až v poslední řadě. Další podle ní volí někoho jiného, než by jinak volil. Pětiprocentní klauzule proti ne dost velkým, ale ani ne úplně malým stranám, násobná pak proti koalicím.

Senátoři koncem minulého roku vytáhli do boje za úpravy systému a podali návrh na Ústavní soud. Zejména proti tomu, že menší strana na zisk 1 poslance potřebuje až dvojnásobný počet hlasů než větší strana. To je špatně. Není však na místě rovnou zrušit práh? Je opravdu tím, za co jej považujeme? A nemůže se při troše smůly hodně zvrhnout? Může. Pojďme se na to podívat.

Varianta naplnění Vynálezu zkázy

Představme si zatím teoretickou situaci, která může nastat jednou za uherské století. Jakmile nastane, bude už pozdě. Popusťme tedy trochu uzdu fantazii.

Píše se rok 20XX a do sněmovny kandiduje třeba dvacet stran. Jedna strana se stane „vítězem“, získává 5,1 % hlasů, překračuje pětiprocentní práh a dostává se do parlamentu. S tak malým počtem voličů asi nebude mít velké slovo, že? Omyl. Získá všechny poslance a vytvoří jednobarevnou vládu s ústavní většinou. Jak je to možné? Ostatních 19 stran (některé z toho v koalicích) nepřekročilo 5%, resp. 10% práh.

Vítězná strana bere vše, i když se její představy výrazně liší od představ většiny obyvatelstva. Zavádí něco, co si většina nepřeje. S ústavní většinou je to hračka, a nemusí to ani provést naráz: neokomunismus, neofašismus, agresivní progresivismus, islamismus za peníze odjinud, oligarchismus, výměnu obyvatelstva, odevzdání veškeré suverenity do Bruselu, vstup do Spolkové republiky Německo nebo do Ruské federace, dosaďte si cokoliv, co nechcete, ať je to jakkoliv přitažené za vlasy. Když to bude něco menšího, jenom částečné zlo, nechtěné většinou voličů, pořád to bude špatně.

Teoreticky se to opravdu může stát kvůli prahu pro vstup do parlamentu. Že se to nestane přesně takto, tedy s 5,1 % versus ostatní strany těsně pod 5 %, není žádná útěcha. Žádnou výhrou by nebyla ani o trochu reálnější situace: jedna strana 20 %, jedna 8 % a osmnáct pod prahem a násobným prahem. Bylo by to popření demokracie v rámci (špatného) zákona. A bylo by to něco, co náš dnešní volební systém nevylučuje. Proč se nad tím dosud nikdo nezamyslel? To je otázka pro větší hlavy.

Možná proto, že dosud tato možnost vypadala velmi, velmi nepravděpodobně. Vždy byla minimálně jedna velká pravostředová a jedna velká levostředová strana, doplňované dalšími několika stranami, které se téměř jistě přes práh přehoupnout musely. Ale dnes je všechno jinak.

Tahle možnost sama o sobě by měla v demokraticky smýšlejících občanech vyvolávat hrůzu a volání po zrušení deformujícího prahu, i kdyby se to mělo stát až v době, kdy naše děti budou kmeti. Nebo o jeho vylepšující reformu, která je rovněž možná, ale k tomu se vrátíme později.

Neopakovatelná šance zrušit práh

Dosud bylo několik stran, které „to“ měly jisté. Většina všech předchozích poslaneckých sněmoven neměla žádný zájem rušit práh likvidující malé strany a znesnadňující konkurenci dostat se dovnitř. Hovořili pohrdlivě o pidistranách, aniž by si připustili, že i oni se jimi mohou stát. Bylo to tak pohodlné — my to máme navždy a pidistrany ať se snaží pořádně, a pokud jsou opravdu schopné, ten práh překročí, politická stabilita — tedy stabilita našich křesel — především.

Nechme stranou, zda nějaká nová strana s opravdu dobrým programem, integritou a všemi možnými plusy (ovšem bez dostatku peněz) mohla zvládnout překročení prahu napoprvé. Mohla mít třeba šest procent příznivců, ale když se jen pětina z nich bála propadnutí hlasu, do sněmovny se stejně nedostala. Bez megapeněz se to podařilo málokdy, pokud vůbec. Ale podívejme se na to z druhé strany: Když je někdo schopná či velká strana, přece se nebude bát drobné konkurence? Pokud se nebojí, práh oželí.

Teď se ale situace radikálně změnila. Jedna strana je bezpečně vysoko nad prahem, každá z ostatních stran se může při troše smůly v opakovaných volbách dostat pod práh. Některým z nich by stačilo málo, protože prolezly o fous (STAN, KDU-ČSL, ČSSD, TOP 09 a KSČM), některým může k o něco většímu propadu pomoci nějaká šmírkampaň financovaná tu z východní, tu ze západní strany od našich hranic, nebo zevnitř od některých oligarchických skupin.

Všechny strany snad kromě jedné by dnes měly mít zájem práh zrušit anebo změnit (viz dále), protože je to teď už může stát politické přežití. Jinými slovy je zde nesourodá parlamentní většina, jejímž bytostným zájmem je zrušení prahu. Není nic snadnějšího, než dát tuto jednorázovou většinu dohromady pro zrušení (nebo změnu) prahu. Není to o tom, kdo si věří a kdo ne, ale kdo je zásadně proti deformaci volebního výsledku a zároveň se ho to už týká i osobně, či skupinově. Poprvé se to týká většiny politických sil v Poslanecké sněmovně.

Vynález stability?

Někdo však namítne: v poměrném systému bychom mohli mít třeba až devět stran v parlamentu, kdybychom neměli onen práh. Aha… Jenže my máme 9 (slovy: devět) stran v parlamentu i s prahem, i s deformací ve prospěch větších stran, i s likvidací části konkurence. Práh tedy neplní to, kvůli čemu v něj mnozí věří, a zároveň deformuje rozhodování voličů, likviduje politickou konkurenci a inovaci. Jak to dopadá v ekonomice, když zákony likvidují konkurenci a inovaci, není třeba dlouho rozvádět. Proč by totéž mělo v politice dopadat lépe?

Podívejme se však do zahraničí. 5% práh jsme okopírovali z Německa, které se přes čtyři měsíce potácelo v hledání vládní většiny, podobně jako my. Rakousko má práh jen 4 % — myslí si vůbec někdo, že je o pětinu méně stabilní než Německo nebo my? Pohledem na politickou mapu zjistíme, že je naopak stabilnější.

Pokud by práh měl výrazně stabilizační efekt, muselo by se takové Nizozemsko potácet z jedné politické krize do druhé. Je sice pravda, že v nizozemském parlamentu zasedá zpravidla více stran než v našem nebo německém, nemůže ale být řeči o tom, že by to vedlo k větší nestabilitě. Ne že by Nizozemsko nemělo vůbec žádný práh — má jej prostě takový, aby se „tam“ dostal jenom ten, kdo dosáhne na jedno křeslo ze 150 (práh je tedy 0,67 %). Ani Portugalsko nemá práh, i tam se zpravidla dosud střídaly vlády levice a pravice a s politickou stabilitou to ani tam není horší než u nás.

Španělsko má práh 3 %. Řecko má rovněž 3% práh, ale doplněný bonusem 50 křesel pro vítěze, k 250 poměrně rozděleným křeslům. Pokud takový bonus někomu připadá zajímavý, mohl by popřemýšlet, zda stabilita tohoto typu může napomáhat byrokratizaci a nadměrnému dluhu. Střídání dvou stran u moci ale i tam vydrželo právě jen do vyhrocení dluhové krize.

A ještě poslední poznámka ke stabilitě a počtu stran. Ani práh vůbec nic takového, co jeho zastánci deklarují, nezaručuje. Každá velká strana může mít frakce, kterých může být mnoho. Strany se mohou rozpadat a rozpadají se. Poslanec je odpovědný ze zákona jenom svým voličům a není vázán stranickou disciplínou — může si tedy dělat, co uzná za vhodné dle svého svědomí. I kdyby byl práh 20 %, teoreticky se nám v Poslanecké sněmovně stejně může nakonec objevit deset či dvacet názorových bloků, když se štěpení pořádně rozjede.

Vylepšení prahu, aneb přiřaď si sám

Výše uvedené argumenty myslím dostatečně objasňují, proč prahy nefungují, zatímco deformují výsledek dál od toho, co si voliči přejí. Je však možné, že psychologická bariéra nebude překonána. Bariéra typu „Německo to dělá, tak to musí být dobré“ nebo „moje strana se dostane, a propadnutí ostatních hlasů mě nezajímá“ nebo „rádi se přiživíme na opačně smýšlejícím voličovi a uštípneme kus jeho hlasu“ nebo „potřebujeme strašit voliče podobných stran, že jejich hlas propadne, když ho nedají nám“.

Pokud neúčinný a deformující práh nepůjde úplně zrušit, máme zde elegantní možnost práh vylepšit: Každý by dal hlas své straně, ale mohl by zároveň určit, komu tento hlas připadne, pokud se jeho strana přes práh nedostane. A třeba ještě pokud se nedostane ani ta druhá. Volební lístek by tedy mohl mít pod kandidáty každé strany dvě okénka, do nichž by se daly zapsat další dvě náhradní strany. Lístky stran, které by se nedostaly, by se vytřídily a spočítaly znovu podle 1. okénka. Tam, kde by se nedostala ani strana v 1. okénku, znovu by se zbytek vytřídil a spočítal by se podle 2. okénka. Teprve malinkatý zbyteček u velmi malého procenta voličů, kteří se netrefili do žádné ze tří stran, které uvedli, by propadl a rozpočítal se všem. V praxi by propadnutí malinkaté části hlasů asi volby moc neovlivnilo, určitě ani zdaleka ne tolik jako dnes. Odstranila by se nejkřiklavější deformace přidělující propadlé hlasy i stranám z opačného pólu politického spektra, které by dotyčný volič nikdy nevolil. Voliči menších stran by měli menší obavy, že jejich hlas propadne, protože by stejně propadl jenom tomu, koho sami určí.

Autor je publicista, překladatel a autor knih www.karelmachala.cz/knihy

Píše 10. 2. 2018 pan Karel Machala na NP


Pozn. red.: Ano, volební systém je velmi špatně. Už řadu měsíců mám rozepsaný podobný text, ale nějak mi to zatím nevyšlo dopsat. Problém je, jako tradičně, u těch kapříků v rybníce. Proč by si měli, soudruzi poslanci, sami vypouštět rybník? Vždyť by si mohli ohrozit své báječné, privilegované postavení nadlidí. Dobrovolně se tím zabývat nebudou, i kdybychom napsali milión takových článečků. 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 142 × | Prestiž Q1: 5,48
6 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Pětiprocentní práh jako vynález (možné) zkázy

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top