Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Komunismus pro děti (1/3)

Je jen málo vděčnějších věcí, než napsat kritickou a zesměšňující recenzi na knížku z opačné strany názorového spektra, když zároveň víte, že tuto recenzi budou číst převážně lidé z vaší názorové bubliny. [Vladimír Krupa]

Názorová konfrontace se tak většinou posune do polohy: „pohleďte, jací jsou na druhé straně šílenci a jakým mimózním bludům věří.“ Za což se pak od bubliny stejně smýšlejících dostane uznalého poklepání po ramenou.

Dílko Bini Adamczakové Komunismus (nejen) pro děti naplňuje všechny předpoklady právě k takovému zacházení. Autorka je radikálně levicová queer aktivistka (přičemž termín „radikálně“ levicová zde není použit jen jako samoúčelná nálepka — Adamczaková je členkou skupiny Sinistra! — Radikale Linke). Samotná kniha bez doslovu má cca 70 stránek, polovinu obsahu tvoří obrázky a očividně se nepočítá s tím, že jí budou číst nějací kritikové komunismu. Nelze v ní čekat jakoukoliv analytickou hloubku, nebo vypořádání se s možnými námitkami a alternativními úhly pohledu na společenský vývoj. Jediné odkazy na literaturu jsou v doslovu a kromě článků z různých radikálních levicových periodik se autorka odkazuje na sebrané spisy Marxe a Engelse, Jacquese Derridu a Michela Foucaulta. Samotná forma knihy je pak jakýmsi vyprávěním pro děti, které — částečně záměrně — působí neskutečně naivně a na kohokoliv, kdo nevnímá historii a hospodářský systém ve zjednodušených marxistických schématech, musí působit i zcela hloupě, manipulativně, nebo přinejmenším nekompletně.

Všechny znaky a stereotypy, které pravičáci mají o levičácích, jsou zde naplněny měrou vrchovatou. Přesto učiním pokus o serióznější přístup k věci, nežli tuto knihu odbýt jen tím, že je to tak očividná hloupost, že se o ní nemá ani cenu bavit a zaslouží si jen zesměšnit. Jan Ort z A2larmu tuto reakci v Americkém veřejném prostoru popsal jako „vlnu pobouření a paniky“, ale podle mě šlo o něco úplně jiného.

Jedním z nástrojů, jak se ve věku informačního nadbytku zvyšuje polarizace ve veřejném prostoru je snadnost, s jakou se dá nalézt naprostý okrajový extrém a ten pak vydávat jako typického zástupce celého širokého názorového spektra jako je „pravice“ nebo „levice“. Činí tak s gustem obě strany, ale je to dnešní levice, kde je stále větší problém rozlišit, co je hlavní proud a co je jen okrajový výstřelek, který by normálně nestál za pozornost. Tomu nahrávají dvě věci. Na levici lze evidentně zastávat post uznávaného „veřejného myslitele“ vítaného v akademickém prostředí i tehdy, když se člověk hlásí k takovým typům, jako byl Che Guevara, Fidel Castro nebo Hugo Chavez. Druhou věcí je, že přes všechny další rozdíly je politická levice charakterizovaná základní shodou na tom, že „s kapitalismem je něco zásadně špatně“. A to je přesně i poselství Adamczakové. Je tak otázkou, jestli jde o zástupce okrajového způsobu myšlení, který by byli schopni reprezentanti hlavního proudu levice skutečně intelektuálně odmítnout.

V první části se pokusím shrnout hlavní autorčiny myšlenky. To není vždy snadný úkol, protože na moje předpokládané čtenáře mohou některé části působit svou zmateností a naivitou jako straw-man, ale při nejlepší vůli jsem nebyl schopen přijít s příznivějším výkladem. Pokud bude mít někdo pocit, že autorce křivdím, nechť mi to dá vědět v komentářích spolu s odkazem na příslušnou pasáž knihy.

Přínosem Komunismu (nejen) pro děti pro nezaujaté pozorovatele může snad být to, že si z něj znalý člověk dokáže udělat obrázek o myšlení komunistů v marxistické tradici, protože mnohé problémy, se kterými autorka zápasí, z téhle tradice přímo plynou a byly v ní už od počátku zabudovány. Zároveň fakt, že autorka píše „pro děti“, kdy se snaží o přímé a srozumitelné vyjadřování, způsobuje, že chyby v logice uvažování vystupují na povrch mnohem jasněji, než v typickém marxistickém dialektickém textu (jakým je autorčin doslov), kde jsou často maskovány mnohomluvným a obskurním žargonem.

Ve druhé části pak shrnu svoje výhrady.

Komunismus jako pohádka pro děti

Adamczaková začíná definicí komunismu jako „společnosti, která nebude trpět žádným zlem, kterým trpí společnost v kapitalismu.“ Existuje řada různých nápadů, jak by to mělo v praxi fungovat, ale tím skutečným komunismem bude až ten systém, který naplní výše popsaný příslib. Komunismus možná neodstraní úplně všechno zlo, co na světě může existovat, ale určitě by měl odstranit to zlo, které plyne z kapitalistického systému.

A v čem spočívá to zlo kapitalistického systému? Tady začíná jedna ze zvláštních a ne zcela snadno interpretovatelných myšlenek. V kapitalismu údajně nevládnou lidé, ale věci. Autorka tohle zkouší vysvětlit na dvou příkladech. První příklad je, že si někdo napsal na papír „napij se vody“ a pak zapomněl, že to psal on a začal se tímhle pokynem řídit pokaždé, když prošel kolem papíru. Druhým příkladem je spiritistická tabulka Ouija, na kterou lidé položí ruce a pak s ní společně pohybují po jednotlivých písmenech. Tabulka se pohybuje náhodně, protože se lidem trochu chvějí ruce, ale jim to připadá, že s ní hýbe neviditelná ruka. Vzniká tak jiný nápis, než by vznikal, kdyby se všichni lidé vědomě domluvili.

Moje interpretace téhle myšlenky — na základě použití fráze „neviditelná ruka“ — je ta, že se autorka snaží říct, že žijeme v tržním systému, ve kterém jsme vystaveni působení společenských sil, které nemáme pod vědomou kontrolou. Ale zároveň je vše uvedené dostatečně vágní na to, aby se z jejího vyjádření daly odvodit i jiné interpretace.

Autorka pokračuje marxistickým historickým popisem vzniku kapitalismu. Podle něj kapitalismus vznikl v Anglii, když byli po ohrazování pastvin zemědělci vyhnání z půdy a odešli do měst. Protože nic neměli, nezbylo jim, než se nechat zaměstnat v nových továrnách. Implikací z toho plyne, že za kapitalismus autorka označuje systém, ve kterém velká část lidí pracuje v zaměstnaneckém poměru v továrnách nebo firmách. Bohužel zde opět nemáme explicitně řečenou definici kapitalismu. Charakteristická pro autorčin styl je například následující pasáž:

„Od té doby se všichni lidé v kapitalismu — alespoň ti, kteří nevlastní továrnu — byli nuceni prodávat. Jinak by neměli peníze a nemohli si koupit nic k jídlu. Všichni chceme jíst, takže musíme chodit do práce, ať chceme nebo ne. Musíme vyrábět věci — zbraně například — i když si myslíme, že jsou hloupé. A právě takhle vládnou věci nad lidmi.“

Následuje pohádkový „popis“ pracovního dne pro úřad nebo továrnu, ze kterého plyne, že by lidé raději dělali mnoho jiných věcí, ale jsou nuceni hladem prodat osm hodin ze svého pracovního dne, během kterých dělají nějakou nesmyslnou činnost pro továrnu, která je zaměstnává. Autorka zde píše tak, aby zdůraznila, že nevidí žádnou souvislost mezi prací v továrně a vznikem věcí, které lidé používají ve svém životě:

Sotva se za nimi zavřou dveře, továrna na ně začne křičet.

„Jděte touhle chodbou!“ poručí továrna hlubokým hlasem. „A teď do tamtěch dveří. Vidíte tuhle židli? Posaďte se na ní.“ Pak se továrna na chvíli zamyslí, než pokračuje: „Hmm, co tady máme? Dnes máme vyrobit přesně 1223 napařovacích žehliček. Proto musíte každou hodinu udeřit stokrát do tohohle hřebíku.“

„Co? Mám bušit do tohohle hloupého hřebíku? Stokrát?“ protestuje nazlobeně jeden ze zaměstnanců. Ale proč? K čemu je to dobré? Jak to souvisí se žehličkami? A kdo vůbec chce mít tolik žehliček? Kdo potřebuje tolik žehliček?

Ale hlas továrny je už pryč. Má důležitější věci na práci, než odpovídat na otázky svých zaměstnanců. Hlavně ale pravděpodobně ani nezná odpovědi.

Továrny nám tedy poroučejí to, jak máme produkovat, co máme produkovat a kolik toho máme produkovat. Rozhodují, co a kdy máme dělat a nakonec rozhodují i o tom, co za to dostaneme:

Jeden z pracovníků by nechtěl bušit kladivem celý den, ale mnohem raději by psal — a raději jen čtyři strany denně a ne pět. Jiný pracovník by raději místo žehlení seděl u stolu s jinými lidmi nebo ještě lépe dělal od všeho něco skrze celý den…

Ale když se pracovníci objeví v továrně s těmito návrhy, tak ta náhle hraje hluchou, jako by ničemu nerozuměla… Lidé zjišťují, že ačkoliv oni postavili továrnu, tak ta se ve skutečnosti o ně nestará. Nestará se o to, jestli jsou šťastní nebo jestli ví, co dělají a proč. Jedinou věcí, o kterou se továrna stará je vyrobit a prodat tolik věcí, kolik je jen možné. Továrna chce, aby lidé byli šťastní jen tehdy, když to pomůže prodat víc věcí. A když štěstí skutečně pomůže prodat víc věcí, pak lidé musí být šťastní — i když ve skutečnosti nejsou. A proto jsou nešťastní.

Tenhle zájem „továren“ o nakupování a prodávání podle Adamczakové vede k dalším nelogickým jevům, jako je například konkurence:

Nedaleko odsud přes ulici je další továrna a také prodává žehličky… Druhá továrna prodává žehličky za nižší cenu! …

„Sakra, sakra, sakra!“ pomyslela si naše továrna (továrny jsou hrozně žárlivé, pokud jste si toho ještě nevšimli). Nemohou vystát fakt, že jiná továrna prodává levnější žehličky. A více žehliček! Ve skutečnosti nemohou vystát jinou továrnu, tečka. Když o tom mluvíme, továrny nemohou vystát nikoho a nic, obzvláště pracovníky a jiné továrny…

Mysleli byste si, že naše továrna může jednoduše přijít k druhé továrně a říct: „Ahoj kamaráde, jak vyrábíš ty žehličky tak zatraceně levně? To chci umět taky.“ Nebo třeba: „Není to náhoda? Ty i já vyrábíme žehličky! Co kdybychom je vyráběli dohromady? To by dávalo smysl, ne?“ Ale továrny takhle nepřemýšlejí, a když se dají dohromady, tak jen proto, aby vypekly třetí továrnu.

Konkurence způsobuje krizi z nadvýroby, kdy kolem dokola leží neprodejné výrobky a lidé přicházejí o práci:

Továrna hloupě přinesla na trh dvakrát víc žehliček než obvykle. Ale nedokáže prodat dvakrát tolik žehliček, dokáže se jen dvojnásobně zadlužit. Naše továrna dozajisté zbankrotuje jako jiné. A propustí všechny svoje zaměstnance. …

Jsou tu jen velké hromady žehliček, které nikdo nepotřebuje. Ačkoliv nedošlo k žádné hrozné katastrofě — žádné zemětřesení, válka ani návštěva od papeže — všichni najednou posedávají kolem znudění a hladoví.

Všichni se pak shodnou na tom, že krizi zapříčinil kapitalismus a že by bylo třeba zavést komunismus. Postupně učiní šest komunistických pokusů. První pokus je keynesiánství — nikdo nemá peníze na nákup žehliček, protože všechny peníze vzaly lidem továrny. Takže si je lidé berou zpátky prostřednictvím zdanění, přerozdělování a tištěním peněz. V autorčině fantazii toto nějakým způsobem fungování světa vylepší, ale ještě to není ten pravý komunismus.

Druhý pokus je syndikalistické převzetí továren a řízení tovární výroby prostřednictvím výborů pracujících. V autorčině fantazii tohle opět funguje lépe než předchozí případ, ale objeví se ten „problém“, že jednotlivé tovární kolektivy mezi sebou stále soutěží na trhu což vede k tomu, že lidé občas musí být z továrny propuštěni. Opět to není ten pravý komunismus.

Třetí pokus je centrálně plánovaná ekonomika. Opakuje se stejné schéma — i tohle uspořádání je ve fantazii Adamczakové nějakým způsobem lepší a produktivnější než byl předchozí kapitalismus. Lidé si sestavují seznamy věcí, co by si přáli a centrální plánovací komise podle toho řídí výrobu. Uspořádání pak „selhává“ jen v tom, že výrobu řídí omezený počet lidí a nikoliv všichni lidé kolektivně, takže to pořád není ten pravý komunismus.

Čtvrtý pokus už míří mimo jakoukoliv realitu a popisuje svět, kde všechnu práci dělají stroje a lidé si užívají zábavy a volného času. Podle autorky by takové uspořádání vedlo ovšem k tomu, že lidé zleniví a budou se při vší zábavě stejně cítit nenaplnění.

V pátém pokusu lidé zničí všechny stroje a nastolí primitivismus, ale ani to není opravdový komunismus. Takže nakonec v šestém pokuse se všichni na všem domlouvají prostřednictvím internetu.

„Každý má nyní schůze ohledně všeho. Schůze jsou pořád, protože lidé musí všechno prodiskutovat sami. Nechtějí nechat rozhodnutí státním lidem — protože žádní státní lidé ani neexistují. Lidé mění všechno sami tak často, jak chtějí. Spolu se rozhodujeme o tom, co chceme, a pak hledáme, kdo to udělá.“

A takto tedy bude fungovat ráj komunismu.

(Pokračování zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 154 × | Prestiž Q1: 5,17

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komunismus pro děti (1/3)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top