D. D. KRAJČA
Tak tohle se opravdu povedlo. Žijeme v době, kdy už člověk při čtení zpráv pomalu neví, zda se má rozčilovat, smát, nebo si preventivně ověřit, jestli také náhodou nebyl vytvořen umělou inteligencí. Tentokrát nám k malé mediální grotesce stačí ukrajinské obranné zakázky, bývalý šéf příslušné agentury, několik krabic od ledniček a zanedbatelných 140 milionů dolarů. Tedy částka, kterou běžný člověk většinou v krabici od ledničky nemívá, protože do ní po nákupu spotřebiče zpravidla nacpe polystyren a odnese ji do sběrného dvora. Jak se ukazuje, je to možná chyba. Člověk nikdy neví, kdy se mu podobná krabice může hodit.
Dne 23. září se objevila velmi třaskavá zpráva. The New Voice of Ukraine informoval o údajné razii NABU u Arsena Žumadilova, bývalého šéfa ukrajinské Agentury pro obranné zakázky, při níž mělo být nalezeno více než 140 milionů dolarů v hotovosti uložených právě v krabicích od ledniček. Aby příběhu nechyběl opravdu dokonalý detail, na jedné z nich měl být nápis „For the Servant of the People“, tedy „Pro Služebníka lidu“. A nebavíme se tady o nějakém anonymním kanálu, který provozuje ze sklepa člověk pod přezdívkou Vasja123. NV je zavedené ukrajinské médium, jehož součástí je zpravodajský web, časopis i Radio NV. Samotná zpráva navíc nebyla podána jako hospodská šeptanda, ale jako „Exclusive“. Jméno, částka, razie, fotografie, krabice, nápis, všechno pěkně pohromadě.
A potom se příběh začal měnit. NABU popisovanou razii nepotvrdilo a v jeho přehledu zveřejněných zásahů z 23. září najdeme jiné případy, například nové podezření v kauze úplatku za dodávky dronů nebo případ praní majetku za 26 milionů hřiven, nikoli však onu senzační razii s horou dolarů v krabicích. Z původně třaskavé informace se začal stávat údajný podvrh a do hry vstoupila také umělá inteligence. A právě tady začíná moje malá občanská potíž, protože já samozřejmě připouštím, že fotografie lze zfalšovat, video lze vytvořit, hlas lze napodobit a dnes už lze pomocí počítače vyrobit prakticky cokoliv. Kdyby mi umělá inteligence zítra vytvořila fotografii, na které mám atletickou postavu a šest kostek na břiše, byl bych patrně posledním člověkem, který by protestoval proti jejímu zveřejnění.
Jenže tady nejde pouze o nějaký obrázek poletující sociálními sítěmi. Tady se bavíme o velmi konkrétním příběhu, který se dostal do zavedeného média v podobě exkluzivní zprávy. A právě proto se nemohu zbavit jedné nepříjemné otázky. Jestli to celé skutečně byl podvrh, pak bych docela rád věděl, jak je možné, že profesionální redakce dostala do ruky naprostý nesmysl, opatřila jej konkrétní částkou, konkrétním jménem, konkrétním místem, konkrétními okolnostmi a pustila jej do světa jako exkluzivní informaci. Jestli takhle vzniká moderní žurnalistika, potom můžeme polovinu redakcí rozpustit, každému novináři koupit věšteckou kouli a za ušetřené peníze alespoň pořídit nové ledničky. Krabice bych tentokrát rozhodně nevyhazoval.
Existuje ovšem ještě druhá možnost, která mi vrtá hlavou podstatně víc. Co když zpráva vyletěla ven a teprve potom někomu došlo, jak příšerně vypadá? Co když se jednoduše nehodila do narativu země, které má Evropa dál poskytovat obrovskou finanční pomoc? Co když někde zaznělo ono nesmrtelné úřednické: „Proboha, kdo tohle pustil ven?“ Netvrdím, že to tak bylo, protože pro takový závěr nemám důkaz. Je to moje úvaha, moje pochybnost a můj názor. Píšu glosu, nikoliv vyšetřovací protokol. Jenže právě proto si mohu dovolit říci, že mně osobně připadá tato možnost zatraceně zajímavá, protože jestli se něco do žádoucího obrazu opravdu nehodí, pak jsou to krabice od ledniček napěchované dolary v příběhu o obranných zakázkách země závislé na rozsáhlé zahraniční pomoci.
A největší legrace spočívá v tom, že skutečné korupční kauzy na Ukrajině rozhodně nejsou výtvorem nějaké nepřátelské umělé inteligence. Samotné NABU informuje o rozsáhlých případech zpronevěr, úplatků a praní peněz a ve své zprávě za první polovinu roku 2026 uvádí 360 zahájených případů, 107 osob, kterým bylo sděleno podezření, a desítky odsouzených. Mezi prioritní oblasti výslovně řadí také boj s korupcí v obranném sektoru. Ve vlastních materiálech NABU najdeme případy stamilionových škod, korupce ve státních podnicích i peněz určených na věci, které jsou během války existenčně důležité. Korupce tedy není nějaká pohádka, kterou si vymysleli lidé nepřející Ukrajině. Ukrajinské protikorupční orgány proti ní samy bojují a samy o ní velmi otevřeně informují.
O to absurdnější je celý příběh 140 milionů dolarů. Máme totiž na výběr mezi dvěma možnostmi a ani jedna není zrovna uklidňující. Buď významné médium naletělo na podvrh tak dokonale, že z něj udělalo exkluzivní zprávu, a potom bychom měli začít velmi vážně přemýšlet o tom, jak se dnes informace ověřují.
Anebo se ven dostalo něco, co se následně ukázalo jako mimořádně nepohodlné, a potom bychom měli přemýšlet ještě usilovněji. Nevím, která z těch možností je pravdivá. Jen odmítám předstírat, že samotné slovo „podvrh“ automaticky smaže všechny otázky, které vznikly předtím.
Umělá inteligence vůbec udělala v posledních letech neuvěřitelnou kariéru. Nejdříve nám měla psát básničky, potom řídit auta, následně vzít polovinu lidstva o práci a nyní se z ní pomalu stává univerzální vysvětlení všeho, co se na internetu objeví a začne být poněkud nepříjemné. Je to skoro geniální.
Člověk už nemusí složitě vysvětlovat, odkud se něco vzalo, kdo to zveřejnil a proč tomu někdo uvěřil. Stačí říct AI a společnost má pokračovat dál. Ještě několik podobných případů a zjistíme, že umělá inteligence nejen vyrobila peníze, krabice a nápis, ale patrně založila i továrnu, která vyrobila onu nešťastnou ledničku.
Jenže evropské peníze nejsou virtuální. Jsou skutečné. Jsou to prostředky evropských států a jejich občanů, a právě proto považuji za naprosto legitimní chtít vědět, jak jsou kontrolovány. Neznamená to automaticky tvrdit, že každé euro poslané na Ukrajinu někdo ukradne, stejně jako jedna korupční kauza nedokazuje zkorumpovanost celé země. Znamená to pouze něco mnohem prostšího. Čím větší peníze někam posíláme, tím větší musí být kontrola, transparentnost a ochota odpovídat i na otázky, které nejsou příjemné. A čím větší médium zveřejní nějakou senzační informaci, tím větší odpovědnost má vysvětlit, jak se k ní dostalo, pokud se následně ukáže jako nepravdivá.
Právě proto mě na celé věci nakonec ani tolik nezajímá samotných 140 milionů dolarů. Zajímá mě cesta té informace. Odkud přišla, kdo jí uvěřil, kdo ji ověřil, proč dostala nálepku exkluzivity a jak se z velmi konkrétního příběhu během krátké doby stal údajný produkt umělé inteligence. Pokud novináři naletěli, řekněme si otevřeně, že naletěli. Chyby se stávají a novinář není neomylný. Pokud však nenaletěli, potom bychom se měli ptát, co se mezi prvním zveřejněním a následným popřením vlastně odehrálo. A přesně tady se moje podezřívavá povaha znovu hlásí o slovo a šeptá mi, že se ten příběh možná jednoduše přestal hodit do narativu.
Možná se mýlím. Dokonce doufám, že se mýlím, protože první vysvětlení by znamenalo pouze pořádnou novinářskou ostudu, zatímco druhé by bylo mnohem závažnější. Ale právě od toho máme svobodnou diskusi, abychom nemuseli přijmout každé nové vysvětlení pouze proto, že přišlo později a bylo vytištěno dostatečně velkými písmeny. V době, kdy jsme neustále školeni, jak rozpoznávat dezinformace, je totiž poněkud komické sledovat situaci, kdy zavedené médium zveřejní výbušnou exkluzivní informaci a veřejnost má následně přijmout, že to vlastně celé bylo jinak.
Takže až příště uslyším, že Evropa musí poslat další miliardy a že ptát se příliš hlasitě na jejich kontrolu zavání téměř neslušností, dovolím si být neslušný.
Budu se ptát. Ne proto, že bych komukoliv přál porážku, válku, bídu nebo korupci, ale právě proto, že peníze občanů nejsou bezedné a důvěra není automatická. Důvěra se buduje tím, že na nepříjemné otázky dostáváme přesvědčivé odpovědi, nikoliv tím, že se nepříjemná skutečnost přikryje krabicí od ledničky a na víko se napíše „AI“.
A pokud se jednou ukáže, že těch 140 milionů dolarů skutečně nikdy neexistovalo, budu první, kdo rád uzná, že šlo o podvrh. Jen bych do té doby chtěl vědět, jak se ten zatraceně propracovaný podvrh dokázal převléknout za exkluzivní novinářskou zprávu.
Protože peníze mohou být falešné, fotografie může být falešná, video může být falešné a dnes už může být falešný skoro celý svět.
Ale otázky jsou pořád skutečné.
Daniel Danndys Krajča, FB
Buďte první kdo přidá komentář