Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Kdyby nebylo Marxe, byl by možná Marks

Kudy se mohly dějiny ubírat, kdyby je před 170 lety nepopohnal Komunistický manifest?

Je to dvě stě let, co se v Trevíru narodil Karl Marx. Na zahájení výstavy k jubileu pohovořil předseda Evropské komise Juncker, odhalil také třítunovou filozofovu sochu, kterou jeho rodnému městu darovala Čínská lidová republika. Působí to přinejmenším jako zvláštní dějinný paradox. Co kdyby to ale všechno bylo jinak?

Dejme tomu, že by Karel Marx prožil normální život muže narozeného do rodiny z vyšší střední třídy. Vystudoval práva, oženil se s krásnou dívkou z dobré rodiny, nějaký čas se věnoval právní praxi a nakonec převzal rodinný podnik.

Dědicům zanechal kapitál s malým „k“, ale nikdy nenapsal žádné teoretické pojednání o ekonomických vztazích a nespravedlivém rozdělení majetku. Se svým kamarádem Friedrichem Engelsem trávil čas převážně na lovu a u milenek. Nakonec po Karlu Marxovi zůstal jen zápis na desce rodinné hrobky v Trevíru, ve kterém strávil většinu života.

Utopické snění

V našem světě získalo Marxovo učení o nespravedlnosti rozdělení zisků obrovskou popularitu. Lidé se vždy chytnou myšlenky odpovídající na aktuální otázku doby, ať už nabízí odpověď správnou, nebo ne. Marxova odpověď byla jednoduchá, lákavá a navíc z hlediska filozofie a ekonomické teorie vypadala ve své době neprůstřelně. Ideální materiál pro chudé intelektuály a jejich žáky.

Jak ví každý pamětník socialistického školství, marxismus vychází ze tří zdrojů. Z francouzského utopického socialismu, z německé klasické filozofie a z anglické politické ekonomie.

Začněme utopickým socialismem. Ve školách období reálného socialismu se o něm příliš nehovořilo. Škoda, přišli jsme o velkou zábavu. Například François Marie Charles Fourier předpovídal, že z práce se stane požitek:

„Pluh, který dnes tolik zemědělců nenávidí, bude v budoucnosti řízen mladým knížetem jako mladým plebejcem. Práce bude jakýmsi výrobním turnajem, kde každý zápasník ukáže svou sílu a obratnost před kráskami, které ukončí soutěžení tím, že přinesou oběd nebo svačinu.“

Fourier se zabýval i problematikou nepříjemných a špinavých činností. Řešením mělo být zapojení dětí, které „mají přirozené sklony hrát si se špínou. Pokud půjde například o čištění bot, vždy přiběhne dvacet děvčátek od sedmi do desíti let, která tuto práci vykonají rychle a hbitě, a to dokonce bez nároku na mzdu.“

V Marxovi najdeme odezvu utopického vidění světa v odstavci, který se za socialismu nikdy nezdůrazňoval — patrně proto, že i komunistům bylo jasné, že takováto vize komunistické společnosti je nereálná:

„V komunistické společnosti nikdo nemá exkluzivní pole činnosti. Každý se může kultivovat, v jaké oblasti chce. Společnost reguluje celkovou produkci a tak činí pro mě možným dělat jeden den jednu věc a jinou zítra. Ráno lovit, odpoledne rybařit, večer chovat dobytek, po večeři se věnovat kritice, jak si zrovna usmyslím — aniž bych se stával lovcem, pastýřem nebo kritikem.“

Jsem nejvíc

O německé klasické filozofii se ve školství za dob reálného socialismu také příliš nehovořilo. Patrně proto, že jí skoro nikdo nerozuměl. Není divu: někteří znalci tvrdí, že německou filozofii lze studovat pouze v němčině, neboť po překladu do jiných jazyků ztrácí část významu. Jenom pro „bytí“ má německý filozofický jazyk několik výrazů, z nichž každý znamená něco jiného: Dasein, Seiendes, Sosein, Wesen, Existenz…

Pro naše účely stačí vědět, že Georg Wilhelm Friedrich Hegel, z něhož Marx vycházel v první řadě, považoval historii lidstva za cestu, která má vzestupný směr a vede ke stále dokonalejším formám. Za vrchol vývoje, po němž už nemůže následovat nic lepšího a dokonalejšího, prohlásil Hegel absolutní monarchii. Konkrétně pruské království, neboť žil v Berlíně.

Pokud jde o filozofii, za vrchol lidského snažení v tomto oboru Hegel prohlásil svoji vlastní filozofii. Marx byl učenlivým žákem, neboť i on viděl svoji vlastní filozofii jako nejdokonalejší myšlenkový systém, po němž už nikdy nemůže přijít nic lepšího. Jelikož ale Marx prožil většinu života v chudobě, za vrchol vývoje považoval komunismus. Utopické uspořádání, o kterém se ví jen to, že „každý bude pracovat podle svých schopností a každému se dostane podle jeho potřeb“. Spravedlivé rozdělení práce a odměňování se nějak zařídí. Jak, o tom v celém Marxově díle nenajdete zmínku.

Davaj nadhodnotu

Zlatým hřebem marxismu je teorie nadhodnoty. Vychází z díla Davida Ricarda, anglického ekonoma, který je dodnes uznáván pro svoji tehdy převratnou teorii zahraničního obchodu. Jedna věc se ale Ricardovi nepovedla: pracovní teorie hodnoty. Ricardo byl přesvědčen, že každý výrobek má takovou hodnotu, kolik obsahuje lidské práce.

Marx důsledně rozlišoval mezi termíny „cena“ a „hodnota“. Hodnotu chápal jako objem práce potřebný ke zhotovení určitého výrobku. Rozdíl mezi hodnotou a cenou označil jako nadhodnotu. Kapitalista inkasuje tržní cenu, zaplatí dělníkovi mzdu, ale nadhodnotu si ponechá. V socialismu — který měl být předstupněm komunismu, než se podaří vybudovat ideální společnost bez peněz a bez mzdového systému — měla být nadhodnota zrušena a každý dělník měl dostávat spravedlivou odměnu, tedy i svůj díl nadhodnoty.

Jinými slovy, socialismus měl být společenský systém založený na fungování neziskovek ve veřejném vlastnictví. Takovýto systém byl v mnoha zemích skutečně zaveden, ale v roce 1989 se zhroutil. I tehdejším komunistům již bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Lenin bez inspirace

Vraťme se ale do alternativního světa bez Marxe-filozofa, a to do roku 1874. Začíná světová ekonomická krize a myslitelé hledají cesty, jak z té mizérie ven. Neexistuje ani Marxův Kapitál, tím méně Komunistický manifest. Co bude dál?

Bez ideálů komunismu, třídního boje a dalších výbušných myšlenek převládnou myšlenky sociální solidarity, křesťanského socialismu a posílení role odborů. Nic revolučního, žádné ambice měnit systém.

A hle — ono to funguje. Začíná dvacáté století a svět je v pořádku. Dělníci dostávají stále slušnější mzdy a kapitalisté v klidu investují, aniž měli pocit, že je někdo chce vyvlastnit. Idylický vývoj je bohužel přerušen tragédií první světové války. Společnost se radikalizuje, zejména v Rusku, kde chudoba a další válečné útrapy dohánějí lidi k zoufalství. Ale chybí teorie, na jejímž základě by Lenin, Trockij, Stalin a další potenciální revolucionáři mohli postavit svoji sílu.

Únorová revoluce roku 1917 odstraní carský absolutismus. Volby do Státní dumy v listopadu 1917 přinesou jednoznačné vítězství strany „eserů“, podle zkratky SR ze Socialisté — Revolucionáři. Navzdory hrozivě znějícímu názvu jsou však eseři vcelku normální sociálně demokratická strana, podobná sociálním demokratům ve Švédsku nebo ve Švýcarsku. Z carského Ruska se stává moderní demokratická země, která díky reformám dosahuje značných hospodářských úspěchů. Ani krize ve třicátých letech na tom nic nezmění.

Hlubší dopady má krize v Německu, kde ve volbách vítězí Hitlerova NSDAP. Hitler vede Německo k válce, která díky silnému a demokratickému Rusku končí drtivým vítězstvím Spojenců v roce 1943. Evropa se rychle zotaví a život jde dál.

Rudá záře nad Kalifornií

Pak přicházejí sedmdesátá léta a svět čelí další výzvě. Tentokrát se najde teoretická práce oslovující intelektuály na celém světě. Jejím autorem je americký profesor sociologie z Kalifornské univerzity jménem Carl Marks. Navazuje na obsáhlou práci italského radikála Antonia Gramsciho, která nese název Zápisky z vězení.

Profesor Carl Marks píše podmanivým stylem o nespravedlnosti kapitalismu; o vykořisťování dělníků; o krutém údělu menšin. Je hlasatelem radikálního feminismu: za jednu z hlavních příčin světové krize pokládá věčný útlak žen ze strany mužů.

Marks navrhuje odstranit kapitalismus jakožto systém. V první fázi by utlačované třídy měly usilovat o oslabení kapitalistů cestou státních regulací a progresivního zdanění. Marks si je plně vědom faktu, že dělnická třída již není tak zbídačelá, aby byla ochotna riskovat ozbrojenou revoluci a vzít si výrobní prostředky silou. Namísto toho prosazuje cestu postupné nenásilné revoluce. Na námitky, že komunistická strana může prohrát volby ještě před dosažením socialismu, Marks odpověděl takto:

„Nezáleží na tom, jak se bude jmenovat strana, která prosadí naše názory. Všechny strany budoucnosti budou muset vyznávat ideály komunismu. Jak toho dosáhnout? Zahájíme kampaň za politickou správnost. Politicky nesprávné jsou všechny výrazy, které někoho urážejí. Budeme tvrdit, že kapitalismus nese vinu na zločinech kolonialismu, rasismu a obou světových válkách. Budeme tvrdit, že Západ nese vinu za všechny zločiny světa a že má povinnost svoji vinu odčinit: neboť kdo cítí vinu, neklade odpor. Budeme tvrdit, že s politickou správností musejí souhlasit všichni slušní lidé — a všichni nám dají za pravdu. Pak budeme politickou správnost rozšiřovat nejen na další výrazy, ale rovnou na myšlenky. Potom stačí označit naše protivníky za rasisty nebo za fašisty a slušný člověk jim ani ruku nepodá. Nakonec nikomu nezbude než souhlasit s ideály komunismu.“

Socialismus triumfuje

Marksismus se začal šířit jako lavina. Velká část lidí najednou zjistila, že patří k nějaké neprivilegované menšině. Marksisté hovořili z pozice morální nadřazenosti, což voličům zvyklým na korupční čachry politiků muselo nutně imponovat. Během let 1990 až 2010 si marksisté vydobyli rozhodující vliv v politice všech vyspělých zemí.

Vliv se proměnil v moc a moc se rychle proměnila v absolutní moc. Technické prostředky moderní doby umožnily kontrolu téměř všeho, co kdy kdo řekl nebo napsal. Marksistická myšlenková policie ovládla média i kulturu. Film, televizi, internet, knihovny, divadla. Točily se nové verze starých filmů s politicky správnou náplní. Staré knihy s „nevhodnými“ výrazy šly do stoupy. Ničily se sochy politicky nesprávných politiků a osobností minulosti.

V roce 2018 — v roce stého výročí narození Carla Markse — byly Spojené státy slavnostně přejmenovány na United Socialist States of America, Evropská unie na European Union of Socialist States, Čína na Čung-kuo Žen-min kung-che-kuo (Čínská lidová republika) a Velká Británie na British Soshelist Ripablik, neboť součástí nové společnosti byl i nový, revoluční pravopis.

A nebyl nikdo, kdo by varoval před katastrofou, neboť žádná země na světě neměla předchozí zkušenost s marksismem. Ani s marxismem.

Píše pan Pavel Kohout na Robot Investment Calculator (titulek redakce)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 200 × | Prestiž Q1: 7,42

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Kdyby nebylo Marxe, byl by možná Marks

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top