Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Volby a vlády (3) — 1996

Od okamžiku, kdy byl odstraněn politický monopol Komunistické strany, už proběhly devatery parlamentní volby. Lokální, senátní a evropské volby vcelku nepočítám, protože na vnitřní politiku státu mají relativně malý vliv. První díl pojednával první svobodné volby, druhý první vládu Václava Klause. Podívejme se dnes na volební rok 1996.

 Volby 31. 5. — 1. 6. 1996

Druhá vláda Václava Klause vznikla po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996. Byla tvořena koalicí ODS, KDU-ČSL a ODA. Menšinová vláda byla jmenována 4. července 1996. Rostoucí ekonomické problémy a vzájemné třenice vedly po vypuknutí aféry s financováním ODS na podzim 1997 k její vnitřní krizi a odchodu KDU-ČSL a ODA z koalice. Vláda pak 30. listopadu 1997 podala demisi. Spravovala zemi až do 2. ledna 1998, kdy byla jmenována vláda Josefa Tošovského.

Během vlády této koalice byla (mimo jiné) podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. 

Volby 1996, PS PČR
Č.Volební stranaPlatné hlasy celk.v %ReálněMandátů
3 Občanská demokratická strana 1 794 560 29,62 % 22,46 % 68
2 Česká str. sociál. demokratická 1 602 250 26,44 % 20,05 % 61
15 Komunistická str. Čech a Moravy 626 136 10,33 % 7,84 % 22
10 Křesť. a dem. unie - Čs. str. lid. 489 349 8,08 % 6,12 % 18
17 Sdruž. pro rep. - Republ. str. Čsl. 485 072 8,01 % 6,07 % 18
8 Občanská demokratická aliance 385 369 6,36 % 4,82 % 13
11 Důchodci za životní jistoty 187 455 3,09 % 2,35 % -
7 Demokratická unie 169 796 2,80 % 2,12 % -
1 Svobodní demokraté - LSNS 124 165 2,05 % 1,55 % -
18 Levý blok 85 122 1,40 % 1,07 % -
5 Nezávislí 30 125 0,50 % 0,38 % -
13 Českomoravská unie středu 27 490 0,45 % 0,34 % -
19 Hn. samosp. M. a Sl. - Mor. nár. sjed. 25 198 0,42 % 0,32 % -
6 Mor. nár. str. - Hn. slezskom. sjed. 16 580 0,27 % 0,21 % -
12 Strana demokratické levice 7 740 0,13 % 0,10 % -
14 Česká pravice 2 808 0,05 % 0,04 % -
4 Pravý blok 0 0,00 % 0,00 % -
9 Strana českosloven. komunistů 0 0,00 % 0,00 % -
16 Strana zelených 0 0,00 % 0,00 % -
20 Celostátní aktiv občanů 0 0,00 % 0,00 % -
  Pod kvórem 676 479 11,16 % 8,47 %  
  Nevolilo 1 931 555   24,17 %  
  Propad hlasů celkem 2 608 034   32,64 %  
Vláda
PortfejMinistr/čl. vládyStrana
Předseda vlády, pověřen vedením Ministerstva pro hospodářskou soutěž do jeho zrušení 1. listopadu 1996 Václav Klaus ODS
Místopředseda vlády  Jan Kalvoda ODA
Jiří Skalický ODA
Místopředseda vlády Ivan Kočárník ODS
Místopředseda vlády, Ministr zemědělství Josef Lux KDU-ČSL
Místopředseda vlády, Ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec ODS
Jaroslav Šedivý nestraník
Ministr(yně) spravedlnosti  Jan Kalvoda ODA
Vlasta Parkanová ODA
Ministr financí  Ivan Kočárník ODS
Ivan Pilip ODS
Ministr životního prostředí Jiří Skalický ODA
Ministr průmyslu a obchodu  Vladimír Dlouhý ODA
Karel Kühnl ODA
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy  Ivan Pilip ODS
Jiří Gruša nestraník
Ministr vnitra  Jan Ruml ODS
Jindřich Vodička ODS
Ministr práce a sociálních věcí  Jindřich Vodička ODS
Stanislav Volák ODS
Ministr dopravy Martin Říman ODS
Ministr hospodářství, (od 1. listopadu 1996 zrušeno a kompetence převedeny na jiná ministerstva) Jaromír Schneider KDU-ČSL
Ministr pro místní rozvoj, (od 1. listopadu 1996 vzniklo převedením z ministerstva hospodářství)  Jaromír Schneider KDU-ČSL
Tomáš Kvapil KDU-ČSL
Ministr zdravotnictví Jan Stráský ODS
Ministr kultury Jaromír Talíř KDU-ČSL
Ministr obrany Miloslav Výborný KDU-ČSL
Ministr bez portfeje Pavel Bratinka ODA
Polit. rozložení vlády
StranaVolby% mand.
ODS 8 73 %
KDU-ČSL 4 138 %
ODA 4 190 %
Mandát vlády
Vl. stranaHlasů% ziskV PS
ODS 1 794 560 29,62 % 68
KDU-ČSL 489 349 8,08 % 18
ODA 385 369 6,36 % 19
Vlád. str. celk. 2 669 278 44,06 % 99
ČR celkově 6 059 215 100 % 200

Vládní koalice měla v poslanecké sněmovně jen men­ši­no­vých 99 pos­lan­ců, důvěru však při hlasování získala, jelikož 61 pos­lan­ců ČSSD opustilo sál (výměnou za křeslo předsedy PS PČR pro Miloše Zemana) a hlasování se tak zú­čast­ni­lo 138 poslanců. Vládu podpořilo 98 vládních poslanců, proti byli poslanci KSČM a SPR-RSČ.

1996-skutecne-hlasy.jpg (22,614 kiB)
Skutečný výsledek voleb
1996-objektivni-hlasy.jpg (25,192 kiB)
Objektivní výsledek voleb
1996-palamentnich-hlasu.jpg (20,545 kiB)
Po použití uzavírací klauzule
1996-mandatu.jpg (19,451 kiB)
Vypočtené mandáty dle Hagenbach-Bischoff

Analýza

Ačkoliv předchozí, první Klausova vláda působila stabilním dojmem, už tehdy vznikalo latentní napětí způsobené zejména tím, že ODS ve vládě dominovala koaličním partnerům (10/8-9), za druhé se prohluboval rozpor mezi Václavem Klausem a Josefem Luxem ohledně církevních restitucí, který ve finále přerostl až v určitou osobní animozitu. Druhým faktorem bylo taktické posouvání KDU-ČSL směrem doleva s vidinou budoucí koalice s ČSSD. Třetím zdrojem nesouladu se stávala ODA se svými finančními problémy.

Ve volbách 1996 se poměrně silně uplatnila obava voličů z propadnutí hlasů vlivem pětiprocentní uzavírací klauzule (ve volbách 1992 byl propad 19,11 %, v těchto jen 11,16 %), promoravské politické subjekty v podstatě marginalizovaly (1,14 %) a LSU se rozpadla. V důsledku toho se dostalo do parlamentu pouze šest stran, z nichž dvě lze pokládat za nesystémové, bez koaličního potenciálu (nereformovaná KSČM a SPR-RSČ[1]), čímž došlo v podstatě k blokaci 40 křesel v Parlamentu. Významně narostl vliv ČSSD (nárůst volebního zisku o 19,9 %; z 6,5 % v roce 1992 na 26,4 % v roce 1996 — politika „otevřených dveří“, vysavačový efekt levicových voličů a též probouzení „ostalgie“), taktéž použitá přepočtová Hagenbach-Bischoffova metoda zvýšila proporčnost mezi počtem hlasů a získaných mandátů.

Jednání o vládě tak nabízelo pouze pokračování minulé koalice, pokus o velkou koalici ODS+ČSSD, a ve hře byla i menšinová koalice KDU-ČSL+ČSSD s premiérem Luxem (který ji zatím pragmaticky odmítl). Právě proto, že dvě posledně zmíněné koalice byly pro ODS velmi nežádoucí, významně vzrostl vyjednávací potenciál jak KDU, tak ODA, které ve výsledné vládě získaly zcela nadproporční zastoupení. (Viz malou tabulku výše.) Za získání významných míst ve sněmovně odešli zástupci ČSSD při hlasování o důvěře vládě ze sněmovny, čímž umožnili vyslovení důvěry menšinovému kabinetu (jen 98 hlasů v PS). ČSSD tak získala pozici konstruktivní opozice, která jí umožnila významně ovlivňovat politiku vlády, aniž by za výsledky nesla odpovědnost a snižovala si tak kredit.

Vztahy uvnitř koalice (viz výše) se problematizovaly i tím že ODA měla de facto stejný program jako ODS, a aby neztrácela svou výlučnost, vcelku zbytečně se vůči ODS vymezovala. Kromě toho trpěla vnitrostranickým soubojem křídel konzervativců a klasických liberálů a postupným odlivem voličské přízně. KDU s ODA pak postupně vytvořily koalici proti ODS, která kulminovala v (prvních) senátních volbách, kdy Josef Lux doporučil, aby v obvodech, kde kandiduje ODS proti komukoliv jinému, voliči podpořili protikandidáta ODS (i nesystémového). ODS získala po prvním kole 79 kandidátů z 81, ale po druhém (v důsledku Luxovy strategie) dosáhla jen na 32 mandátů. Tím, že se ODS stávala v koalici impotentní, prohlubovaly se i vnitřní spory, jejichž hlavním reprezentantem byl Josef Zieleniec. [2]

Předposledním kamenem, který se podepsal na zabití koalice, byl pokles HDP, krachy a tunelování investičních společností a nově zprivatizovaných firem a z něj plynoucí pochybnosti o procesu privatizací. Své vykonalo i vyloučení dvou poslanců ČSSD souhlasících s koaličním návrhem rozpočtu proti vůli ČSSD.[3] Poslední třešničkou (a možná spíše jen záminkou) byl skandál ve financování ODS[4] na jaře 1997 (ačkoliv ODA měla s financováním problémy daleko větší).

27. listopadu 1997 navrhl Josef Lux demisi vlády, pokud V. Klaus osobně neodstoupí. Klaus odmítl, místopředsedové ODS I. Pilip a J. Ruml se k požadavku odstoupení V. Klause z funkce premiéra i předsedy strany[5] přidali. Po konferenci KDU o dva dny později podali demisi ministři KDU-ČSL a ODA. Poté VR ODS rozhodla o opuštění vlády a 30. listopadu podal Václav Klaus demisi celé vlády.

Rozkol v ODS a demise vlády vedly k vytvoření nového politického subjektu Unie svobody, tvořeného odpadlíky od původní ODS. Tato nová strana společně s ODA a KDU-ČSL pak vytvořila personální obsazení překlenovací poloúřednické vlády Josefa Tošovského do předčasných voleb 1998.

Po Sarajevu

Vláda Josefa Tošovského vládla asi půl roku od 2. ledna do 17. července 1998. Vznikla po demisi druhé vlády Václava Klause (koncem roku 1997) a měla za úkol dovést Českou republiku k předčasným volbám v červnu 1998. Jejím předsedou se stal tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský, který sestavil vládu z nestraníků a členů KDU-ČSL, ODA a ODS. Posledně jmenovaní 22. ledna založili novou stranu, Unii svobody.

Před hlasováním o důvěře deklaroval předseda vlády, že „mandát této vlády je omezen vůlí většiny parlamentních stran dospět k předčasným volbám v červnu tohoto roku“. Při hlasování o důvěře 28. ledna 1998 vládu podpořilo 123 ze 197 přítomných poslanců. Důvěru jí dali především poslanci nově vzniklé US, KDU-ČSL, ODA a ČSSD. Vládu naopak nepodpořili především zbylí poslanci ODS, KSČM a SPR-RSČ.

Vláda měla původně 18 členů, v období 20. — 27. února a od 15. června 1998 17 členů. Složení vlády z převážné části kopírovalo složení vlády předchozí.

Úřednická vláda Josefa Tošovského
PortfejMinistr/čl. vládyStrana
Předseda vlády Josef Tošovský nestraník
Místopředseda vlády, Ministr zemědělství Josef Lux KDU-ČSL
Místopředseda vlády, Ministr zahraničních věcí Jaroslav Šedivý nestraník
Ministr životního prostředí  Jiří Skalický ODA
Martin Bursík nestraník
Ministr pro místní rozvoj Jan Černý ODS / US
Ministr průmyslu a obchodu Karel Kühnl ODA
Ministr obrany Michal Lobkowicz ODS / US
Ministr bez portfeje, mluvčí vlády Vladimír Mlynář nestraník
Ministr dopravy a spojů Petr Moos nestraník
Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová ODA
Ministr financí Ivan Pilip ODS / US
Ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová nestraník
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Jan Sokol nestraník
Ministr kultury Martin Stropnický nestraník
Ministr vnitra Cyril Svoboda KDU-ČSL
Ministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák ODS / US
Ministr bez portfeje, předseda Legislativní rady vlády Miloslav Výborný KDU-ČSL

(Opět si povimněte, jaká jména se nám v té vládě objevují!) Předčasné volby se v červnu 1998 uskutečnily, vláda podala demisi dne 17. července 1998. Demisi ministrů Stanislava Voláka a Ivana Pilipa však prezident přijal již o den dříve.

 

Tento díl je abnormálně dlouhý, ale bylo nutno vyjmenovat všechny okolnosti vedoucí k tomu, že bez většího přehánění můžeme říci, že tímto okamžikem skončila krátká éra pokusu o vybudování kapitalismu v Česku. Následovaly už jen vlády, které postupně relativizovaly dosažené výsledky, či přímo navedly zemi k budování „socialismu s lidskou tváří“, posléze progresivnímu neosocialismu a nyní, v poslední fázi, dokonce k budování ekonomického fašismu.

To už si ale ponecháme do příštího dílu, který nakonec povede k vytvoření vlády Miloše Zemana a nechvalně známé „oposmlouvy“; tiché a zastřené velké koalice.

PeTaX


[1] Dodnes si kladu otázku, zda osoby v čele SPR-RSČ neměly za úkol hlavně diskreditaci myšlenky republikánství.

[2] I rozpory mezi J. Zieleniecem a V. Klausem a jejich vzájemná nevraživost byly též důvodem k rozkolu v ODS a tvořily pozadí demise vlády.

[3] Při projednávání zákona o státním rozpočtu na rok 1997 hlasovali čtyři poslanci ČSSD přes opačný postoj strany pro vládní návrh rozpočtu. Když při dalším čtení zákona setrvali sociálně demokratičtí poslanci Jozef Wagner a Tomáš Teplík na svém postoji, prosadil předseda ČSSD M. Zeman jejich vyloučení ze strany. (Zdr.: Kopeček, Pšeja 2005: 1472.) Teplý poté přestoupil do ODS, Wagner zůstal nezařazený a působil jako nevyzpytatelný „swing vote“. ČSSD pak přestala podporovat menšinovou vládu a stala se čistou opozicí.

[4] ODS údajně obdržela sponzorský dar ve výši 7,5 milionu Kč od L. Bácse z Budapešti a R. Sinha z ostrova Mauritius (Bács byl však již mrtvý a Sinh o daru nic nevěděl). V listopadu 1997 se jako pravý sponzor přihlásil Milan Šrejber. Vyvstaly dohady, zda sponzorský dar nesouvisel s privatizací Třineckých železáren.

[5] Klaus se v době výzvy účastnil zasedání Středoevropské iniciativy v Sarajevu, proto je akt nazýván „sarajevským atentátem“.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 110 × | Prestiž Q1: 4,76

+6 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Volby a vlády (3) — 1996

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top