Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Jak to bylo se slavnou mobilisací

Šéfredaktor jednoho internetového deníku označil za „vrchol stupidity“ někdejší provolání ODS ve volební kampani v roce 1998 nazvané „Mobilisace“ a následnou Opoziční smlouvu uzavřenou údajně s tím, proti komu se mobilizovalo.

Já za vrchol stupidity označuji spoléhání se na krátkou paměť a na efekt nekonečného letitého mediálního vymývání mozků. Do strhání tehdejší kampaně i následné Opoziční smlouvy vložili mediální vymývači mozků za ta léta tolik energie, že se do boje s jejich dnes už zakořeněnými mýty nikdo ani nechce spouštět. Není to populární, lepší se zdá mediální frontě podkuřovat a marný boj nevést. Říkat, že dvě a dvě jsou čtyři, ale není marné nikdy. Budu to tedy říkat.

ODS nemobilizovala speciálně proti ČSSD, byť to bylo takto napsáno a řečeno už tolikrát, že pravou skutečnost si nepamatují ani mnozí představitelé ODS. To zaprvé. A za druhé, mnohde po světě existují menšinové vlády, které jsou u moci jen díky jistému smluvnímu uspořádání se silami, se kterými se včera v kampani střetávalo.

Pamatuje si ještě někdo text oné démonizované mobilizace? Tady je: „Mobilisace. Spoluobčané! Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně! Volám všechny, kterým není lhostejný osud naší země! Volám všechny odpovědné ženy a muže! Rozhoduje se dnes! Zítra bude pozdě! Volte ODS!“ Co na tom textu kdo vidí špatného? Někomu se líbil a někomu ne. Jde o míru dramatičnosti. Pro někoho odpovídala naléhavosti okamžiku, pro něčí vkus byla nepřiměřená. Tak je to s každým sloganem.

Byl to ale jistě slogan pravdivý, snažil se zmobilizovat (česky rozhýbat) stoupence ODS, aby šli k volbám. Nikde ani slovo, proti komu se mobilizuje. Oblíbené tvrzení, že ODS mobilizovala proti levici či ČSSD, je stokrát opakovanou nepravdou. Šiřitelé této nepravdy si občas pomáhají o tři měsíce starším heslem Doleva nebo s Klausem. Toto heslo ale nemělo s mobilizačním zvoláním žádnou souvislost. Bylo jedním ze čtrnácti, které ODS tehdy v kampani použila. Jiným bylo třeba „Kdo si věří, volí Klause“ nebo „Hlavu vzhůru“. Pak by mohli kritikové se stejným oprávněním tvrdit, že ODS mobilizovala proti nevěřícím (si) nebo lidem s hlavou sklopenou.

ODS se v kampani vymezovala vůči všem svým konkurentům. Dělá to tak každý. Levicové strany byly pochopitelně hlavním programovým oponentem. Strany středové pak oponentem systémovým, protože se o několik měsíců dříve podílely na pádu své vlády a snažily se bez voleb pomocí úřednické vlády získat větší podíl na moci, než jaký plynul z jejich voličské podpory.

A když už jsme mluvili o heslu „Doleva nebo s Klausem“ (které se těžko může rovnat mobilizaci proti levici), pak také nevím, co na něm je špatného. Vzpomíná si někdo na dobu, ve které kampaň roku 1998 probíhala? U moci byla Tošovského vláda podporovaná i hlasy sociální demokracie, US a lidovců. Vpravo stála ODS jediná a heslo na tento fakt jen po právu upozorňovalo.

Stejně tak není pravdou, že ODS pomohla Opoziční smlouvou sociálním demokratům k moci. Nevím, proč je to třeba pořád psát. K moci pomohli ČSSD voliči, protože díky nim sociální demokraté volby vyhráli. Proto vládli. Opoziční smlouva byla jen stvrzením, že ODS volební vítězství svého konkurenta uznala místo toho, aby se pokoušela o další a další předčasné volby. Kdo jiný než vítěz voleb má být u moci?

Ano, někdy se poražení spojí, ale je to snad více fér, než když vítěze uznají? Navíc k takovému spojení musejí být splněny dvě podmínky. Jednak spojenectví poražených musí dávat jasnou většinu (což v roce 1998 splněno nebylo), jednak ti spojující se musejí k sobě cítit elementární důvěru. Copak je normální, aby strana, kterou koaliční kolegové hodili přes palubu, aby mohli vládnout bez ní, a přivodili tím pád vlády a předčasné volby, se po těchto předčasných volbách dala s opět s právě těmito partnery do dobrodružného těsného přečíslování vítěze voleb? ODS to dokonce zkusila. Ale po svých zkušenostech si kladla podmínku: zastoupení ve vládě bude kopírovat výsledek voleb. Jenže na to bývalí partneři nepřistoupili, proto přece celý převrat v roce 1997 nedělali.

Proto místo krkolomností udělala ODS to normálnější, uznala vítěze voleb a za toto uznání si jako protihodnotu nechala poskytnout některé kontrolní páky. Jako to dělá každá strana na světě, která nechá žít menšinovou vládu. A že šlo o jev nikoli výjimečný, dokazuje i naše nedávná historie. Opoziční smlouva tu existovala již o dva roky dříve.

Již v roce 1996 přece vznikla menšinová vláda, když hlavní její oponent (tehdy ČSSD) také odešel při hlasování o důvěře z jednacího sálu. Již v tomto roce 1996 dostal oponent jako protiváhu své tolerance významné kontrolní funkce včetně šéfa dolní komory parlamentu. Tedy vše zrcadlově stejné. Proč potom toto uspořádání v roce 1996 nikdo tak zuřivě nenapadal tak, jako o dva roky později? Inu proto, že v roce 1996 byla smlouva upečena u Václava Havla, neměla otevřenou písemnou formu a dostala do vlády správné kluky a holky z malých stran (KDU-ČSL a ODA), oblíbené v médiích.

Mýtem je, že ODS ke spolupráci s ČSSD sáhla, zatímco třeba US to v duchu předvolební rétoriky principiálně odmítla. Nikoli. V ODS nikdo ani na vteřinu neuvažoval o koalici s ČSSD a také se o tom v ODS nikdy nehlasovalo. Tzv. principiální postoj US byl naopak důsledkem těsného výsledku hlasování o koalici s ČSSD, které v klubu US dopadlo v neprospěch této koalice o pouhé dva hlasy.

Heslo „Doleva nebo s Klausem“ nebylo popřeno „Opoziční smlouvou“ a voliči to také jako popření nepochopili. Je zajímavé, že nejvíce o „zradě“ voličů ODS křičeli ti, co by ODS nikdy nevolili. Voliči ODS tehdy evidentně nepotřebovali, aby za jejich zájmy bojoval někdo jiný. Heslo se naopak potvrdilo denní praxí v parlamentu po celé čtyři roky. Byli to někdejší koaliční partneři ODS, kteří neustále pomáhali vládě schvalovat jeden levicový zákon za druhým. Nechtěli s Klausem, museli doleva.

Tímto výkladem se ale už dnes nikdo nezabývá. Do krve vešly stokrát opakované interpretace a mýty. A z nich čerpal i onen šéfredaktor.

Jestli jste dočetli až sem, pak vám prozradím, že až na kosmetické aktualizace celý tento můj článek už jednou vyšel. Bylo to 30. 4. roku 2002 v Hospodářských novinách. Šiřitelům stupidních mýtů dávám k dispozici dalších šest a půl roku. Jen račte.

(Nakonec jsem jim dal deset let. Tato druhá verze článku vyšla 22. 9. 2008.)

Píše 10. 7. 2018 pan Ladislav Jakl na NP


Pozn. red.: Problém spočívá v tom, že pan Jakl to prostě interpretuje svýma očima. A lidé mimo to interpretují tak, jak to vnímali oni sami. (A opravdu na to nepotřebují mediální masáž, ani vymývání mozků, dokonce ani nejsou stupidní.) Prostě si to pamatují tak, jak to vyznělo a jak to dopadlo. Oposmlouva poškodila (a to významně) politické prostředí na dlouhá léta. Menšinová vláda bez oposmlouvy by byla zcela legitimním a standardním řešením; i s vymíněným obsazením důležitých křesel v Parlamentu (jako u vlády 1996). Stejně standardním řešením by byla velká koalice (s koaliční smlouvou). Bohužel, opoziční smlouva stanovila právě to, že a priori nesmí být vládě vyslovena ani iniciována nedůvěra. To z ní vytvořilo nestandardní řešení, které bylo po právu odsouzeno. A to pan Jakl pochopit zřetelně nechce. Pasuje mi na to nejvíce okřídlené: „Mysleli jsme to dobře…“

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 149 × | Prestiž Q1: 5,54

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Jak to bylo se slavnou mobilisací

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top