Štítky článku: •  

Alois Rašín a teorie deflační politiky

Deflace (klesání cen a mezd) — a zejména záměrná deflace — je jev, který je v ekonomické historii mnohem méně častý než inflace (růst cen a mezd).

V tomto textu nebudu hodnotit nespornou Rašínovu zásluhu na tom, že Československo bylo čestnou výjimkou, když všude v okolí našeho státu ničily hospodářství hyperinflace vyvolané chronickými deficity státních rozpočtů financovanými tištěním peněz. Zabývat se zde budu fenoménem deflace, což je jev, který se opět po desetiletích stává dnešním tématem pro ekonomy, politiky i veřejnost.

Po první světové válce bylo Československo ostrůvkem deflace v moři hyperinflací a akademické debaty, které tento stav vyvolal, obohatily ekonomickou vědu v oblasti měnové teorie.

Kořeny deflacionistické politiky

Československá deflace a okolní inflace inspirovaly po první světové válce Ludwiga Misese k zamyšlení nad podstatou politiky deflace a politiky inflace. Ludwig von Mises za deflacionistickou považuje každou politiku, jejímž cílem je zvyšovat hodnotu peněz, tedy nejen politiku absolutního snižování množství peněz, ale i politiku „nezvyšování množství peněz při rostoucí poptávce [po penězích] nebo [politiku] nedostatečného zvyšování množství peněz.“ [1]

Důležitou otázkou je, proč stát takovou politiku provádí. Záměrná inflace přináší vládě prostředky formou tzv. inflační daně: stát tiskne peníze pro potřeby státní pokladny a tento příjem státu je na úkor veřejnosti, která čelí inflaci, a tedy poklesu kupní síly peněz. Inflace je náhražkou daní.

Naproti tomu, deflační politika, jak uvádí Mises,

si vyžaduje od státního rozpočtu přímé oběti, je-li prováděna stahováním peněz z oběhu (řekněme tím, že je nutné emitovat úročené obligace nebo využít daně), nebo přinejmenším vyžaduje vzdání se potenciálního příjmu tím, že nedojde k vydání peněz do oběhu při rostoucí poptávce po penězích.“ [2]

Proč tedy byla v historii — a nikoli výjimečně, ale několikrát — prováděna deflacionistická politika? Politika deflace měla dva kořeny: Konzervativní měnovou teorii, podle které zdravé peníze byly peníze s jistou, historicky danou paritou ke zlatu, a zájmovou skupinu věřitelů, kteří doufali ve zvýšení reálného výnosu svých investic.

Jak uvádí Milton Friedman:

Tak jako ve Spojených státech [po občanské válce] tak i v Británii [o 60 let dříve] rozhodnutí o návratu ke kovovému standardu odráželo snahu mít zdravé peníze, která byla manifestována pobouřením finanční komunity, majitelů vládních obligací a některých ekonomů nad vyprodukovanou inflací, jež vznikla opuštěním kovového standardu.“ [3]

V zásadě stejné důvody stály i za deflační politikou v první Československé republiky.

V historii existuje několik případů deflacionistické politiky, prováděné obvykle v poválečných obdobích, kdy vlády měly po ukončení válečných inflací tendenci vracet množství peněz na předválečnou úroveň. Zmíním se jednak o deflaci po americké občanské válce a jednak o československé deflaci po první světové válce.

Deflace po americké občanské válce

V letech 1861–1865 probíhala v Severní Americe občanská válka, financovaná na obou stranách konfliktu převážně emisí peněz.

Jak uvádí britský historik Paul Johnson:

Výdaje [Unie] záhy převyšovaly částku dvou milionů denně. Na začátku konfliktu se americký celonárodní dluh pohyboval kolem 70 milionů dolarů … K 1. lednu 1866, oficiálně vyhlášenému konci rebelie, představoval částku 2 miliardy 773 milionů dolarů. … V únoru 1862 podepsal Lincoln zákon, na jehož základě se zákonným platidlem staly vládní papírové peníze, podle zelené barvy zvané greenbacks.“ [4]

Po zrušení plateb v mincích se válečné náklady většinou platily papírovými penězi. Válečné finančnictví mělo záměrně inflační povahu. … Pouze čtvrtinu nesmírných válečných nákladů financovaly daně. Až do občanské války nesly cenné papíry vydané americkým ministerstvem financí úrok. Po jejím skončení se jeho zelené bankovky (greenbacks) staly ryzími papírovými bankovkami.“ [5]

Americká vláda po válce začala greenbacky stahovat z oběhu, k čemuž ji pomohlo zavedení daně z příjmu. Jak uvádí Friedman, důsledkem této politiky byla deflace:

Následkem návratu Spojených států ke zlatu byl …pokles cenové hladiny. … Tlak na pokles cen byl do jisté míry zmírněn díky rychlému rozvoji bankovního systému, který zvýšil množství peněz, jež mohlo být vystavěno … na každé unci zlata. Na druhou stranu rostoucí reálný důchod spolu s rozšiřující se monetizací ekonomických aktivit … zvýšil tlak na pokles cen. … Výsledkem byla deflace od roku 1875 do roku 1896 ve výši zhruba 1,7 procenta za rok.“ [6]

Tato deflace vyvolala silný odpor především mezi farmáři, kteří při deflaci dlužili a spláceli reálně stále větší částky. Deflace tak dala vzniknout politické straně Greenback Party, která hájila návrat k inflačnímu tisku papírových peněz. Jak uvádí Johnson:

…všichni dlužníci dalších třicet let bojovali s vládou, aby změnila deflační kurs a pomohla cenám zpět na vysokou úroveň z šedesátých let. … Farmáři a další skupiny dlužníků vytvořili ‚Greenback Movement‘, což bylo hnutí domáhající se papírové měny.“ [7]

Podobně Friedman uvádí:

„Deflace rovněž vyvolala velký neklid a nespokojenost obzvláště ve venkovských oblastech. Tento neklid vedl v roce 1876 k založení Greenback Party za účelem pokračování … vydávání papírových peněz jako způsobu nahrazení deflace inflací. Politická agitace ukončila stahování greenbacků z oběhu, které započalo po občanské válce.“ [8]

síle protideflačního hnutí svědčí skutečnost, že ve volbách 1878 Greenback party získala 10 % hlasů a 14 křesel v Kongresu. [9]

Československá deflace po první světové válce

Deflacionistická politika byla prováděna i v Československé republice po první světové válce. Původním úmyslem ministra financí Aloise Rašína bylo stáhnout 80 % (nakonec 50 %) oběživa formou nuceného vkladu, který by byl „uvolněn“ zaplacením daně z majetku. Stahované peníze se kumulovaly na zvláštním účtu. Objem stažených prostředků uvádí tabulka.

[Pozn. red.: Tabulka žel ve zdrojovém dokumentu chybí.]

Zdroj: Objem peněz in Macek, J.: Zlatá měna a státovkový dluh. Praha, Čin 1930, s. 116; podíl na HDP je vlastní odhad autora na základě údajů o národním důchodu z Vencovský, F., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha, Bankovní institut 1999, s. 213.

Tabulka: Objem stahovaného oběživa během deflační politiky v poválečném Československu

Důsledkem Rašínovy politiky byla deflace, která vyvolávala ostrou kritiku až nenávist. Mezi lety 1921 a 1924 klesaly spotřebitelské ceny v průměru o 15 % ročně — z indexu 1674 v roce 1921 na úroveň 1014 v roce 1924. [10] Deflace se standardně přetavila do recese, když mzdy jakožto méně pružné ceny klesaly pomaleji než ostatní ceny a na rostoucí reálné mzdové náklady firmy brzy reagovaly propouštěním. Začal klesat výkon ekonomiky a rostla nezaměstnanost. Proti Rašínovi se zvedla vlna nenávisti, která nabyla nejextrémnější podoby: v roce 1923 Rašína zavraždil nezaměstnaný anarchista.

Rašín popíral, že deflace byla jeho cílem a de facto odmítl kvantitativní teorii a přihlásil se k teorii endogenních peněz:

Bylo mi velmi vzdáleno mysliti, že zmenšení oběživa bude míti za následek snížení cen. Takové mechanické myšlení, takové vyznávání kvantitativní teorie peněžní, dle níž peníze se pokládají za zboží a učí se, že čím více peněz v oběhu, tím vyšší ceny a naopak, nebylo nikomu vzdáleno tak jako mě. Já chtěl docíliti něčeho zcela jiného. Chtěl jsem restringovati oběh na takovou míru, aby byla nouze o oběživo, aby obchodníci museli si jíti vypůjčiti k bankám, banky k cedulové bance, takže to, oč by potřeboval obchodní či průmyslový život více než obnášel by stálý oběh na státovkách, bylo by národohospodářsky kryto, …, takže oběh by byl větší nebo menší dle toho, byla-li by cirkulace statků větší neb menší.“ [11]

Teorie endogenních peněz ale nezafungovala a důsledkem snižování měnové báze byl pokles cen.

Deflační politika nehledě na své dopady však vedla v Československu k plodnému rozvoji peněžní teorie reprezentované na straně Rašínových kritiků především Karlem Englišem a Josefem Mackem. [12]

Jak uvádí Karel Engliš:

[Proces deflace] může být také prováděn tak, že se vybírají daně, a bankovky takto státem přijaté se už nedávají do oběhu. To byl původní úmysl osnovatelů československé dávky z majetku po první světové válce; tímto deflačním procesem se měla odčiňovat předchozí válečná inflace.“ [13]

Engliš deflacionistickou politiku kritizoval ze standardních pozic: Některé ceny (mzdy, dluhy…) jsou nepružné, a v důsledku toho

deflace přináší krizi podnikové aktivity, tím ohrožuje podnikový úvěr a pohledávky peněžních ústavů, které může velký deflační proces uvést rovněž do krize, úvěry jsou těžko dobytné a zamrzají…“ [14]

Všechny případy poválečných deflací byly důsledkem pohledu na válečné inflační peníze jako na dluh vlády. Chápání inflace jako daně svého druhu vede k odlišným závěrům. Jak uvádí další kritik Rašínovy politiky, Josef Macek:

Ty peníze tam nebyly rozmnoženy, nýbrž — zředěny! Ale tak jako se zředěná polévka nespraví tím, že se jí polovička vylije, tak se nemohla spravit naše měna, když dr. Rašín nejdříve ‚zadržel‘ při okolkování část peněz a potom se jal ‚přebytečné peníze‘ ‚odčerpávat‘ majetkovou dávkou. Lidé uvěřili primitivním vykladačům ‚inflace‘ a připustili léčbu onemocnělé měny ‚deflací‘.“ [15]

Díváme-li se na státem vyvolanou inflaci jako na daň, je nesmyslnost vracení peněz na „původní paritu“ zřejmá: Daně se nevrací. Stát nemůže vracet jednu daň, aniž by uvalil daň jinou.

Nejsou-li inflacionované ‚bankovky‘ ve skutečnosti státním dluhem, nýbrž způsobem zdanění, nemělo by se především mluvit o státovkovém dluhu. A už docela by se nemělo mluvit o jeho placení!“ [16]

Macek Rašínovi vytýkal, že peníze, které se dostaly do oběhu v důsledku válečných emisí rakouských peněz, chápal právnicky — jako dluh, a ne ekonomicky — jako daň.

Deflace — stále nevyřešený spor v ekonomické teorii

Spor o deflaci je dodnes nevyřešeným sporem měnové teorie. Dodnes existují ekonomové, kteří považují deflaci za škodlivou, a ekonomové, kteří považují deflaci při konstantní měnové bázi za přirozený a správný jev odrážející růst poptávky po penězích. Např. Milton Friedman postupně zastával oba tyto póly:

Téměř optimální politikou by patrně bylo udržovat absolutní množství peněz konstantní, tak, aby cenová hladina klesala tempem 4–5 %. … Čtenář znalý mých starších prací si všimne, že tato politika ohledně množství peněz se liší od politiky, kterou jsem po dlouhou dobu hájil. Byl jsem pro zvyšování množství peněz stálým tempem s cílem zachovávat stabilitu cen konečných produktů. Toto tempo jsem pro Spojené státy odhadoval na 4–5 %. … Prostě jsem považoval — v souladu s dlouholetou tradicí a konsensem v ekonomické obci — za dané, že stabilita cen konečných výrobků je žádoucím politickým cílem.“ [17]

Spor Rašína na straně jedné a Engliše a Macka na straně druhé tak není dosud v ekonomii jednoznačně vyřešen.

Psal 8. 9. 2003 pan Petr Mach na PetrMach.cz


Pozn. red.: Je třeba si uvědomit, že tehdejší svět už začínal být fascinován Keynesovou ekonomickou doktrínou (včetně domácího Rašínova oponenta dr. Engliše), a je jí v podstatě věren dodnes. Taktéž stojí za zmínku, že nejen domácí prostředí bylo po válce silně nakloněno socialistickému trendu posilování role státu a v důsledku toho vládních výdajů. Rašínova měnová deflační politika tak sklízela po mnoho desítek let jen jednu ideologickou kritiku za druhou. Osobně se mírně kloním k tomu, že velkou roli v této otázce hraje zvyk a jestliže ekonomické subjekty počítají s inflací (dnes dokonce tzv. cílovanou), adaptují se na opačný mechanismus jen velmi neochotně a pomalu.

Možná, že kdyby Rašína komunistický anarchista Josef Šoupal smrtelně nezranil (přežíval ještě šest týdnů, ale jedna ze střel mu těžce zhmoždila páteř a byla příčinou selhání střevních funkcí), mohl svoji reformu dotáhnout k tomu cíli, který si původně předsevzal: vytvořit skutečně vysoce důvěryhodnou, tvrdou měnu typu švýcarského franku. Pokud si chcete přečíst jeho autentické poznámky k reformě, jsou ve formátu epub ke stažení zde.


[1] Mises, L. von: The Theory of Money and Credit. Indianapolis, LibertyClassics 1981, s. 263.

[2] Tamtéž, s. 263.

[3] Friedman, M.: Za vším hledej peníze. Praha, Grada Publishing 1997, s. 65.

[4] Johnson, P.: Dějiny amerického národa. Praha, Academia 2000, s. 377.

[5] Tamtéž, s. 443.

[6] Friedman, M.: Za vším hledej peníze. Praha, Grada Publishing 1997, s. 74.

[7] Johnson, P.: Dějiny amerického národa. Praha, Academia 2000, s. 443-444.

[8] Friedman, M.: Za vším hledej peníze. Praha, Grada Publishing 1997, s. 74.

[9] Friedman, M. in Friedman, M. – Schwartz, A.: A Monetary History of the United States 1867-1960. Princeton, Princeton University Press 1993, s. 48.

[10] Vencovský, F., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha, Bankovní institut 1999, s. 219.

[11] Rašín, A.: Koncepce měnové reformy a její provedení. In: Vencovský, F.: Alois Rašín, život a dílo. Praha, Všehrd 1993, s. 27.

[12] Ač je Macek považován za „keynesovce“ a potažmo levicového ekonoma, jeho názory jsou v mnohém „monetaristické“. Měl rovněž blízko k ekonomickému liberalismu, protože mnohé státní zásahy považoval za protilidové. Napsal mimo jiné pochvalnou předmluvu k českému vydání eseje „Co je vidět a co není vidět“ velkého zastánce ekonomického liberalismu 19. století Frédérica Bastiata. (Srovnej Bastiat, F.: Co je vidět a co není vidět. Praha, Vydavatelství volné myšlenky československé 1923. Reprint in: Frédéric Bastiat. Sborník č. 11/2001. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2001.)

[13] Engliš, K.: Inflace a deflace. Drahota a láce. In: Vencovský, F.: Karel Engliš. Brno, Nadace Univesitas Masarykiana 1993, s. 88.

[14] Tamtéž, s. 97.

[15] Macek, J.: Zlatá měna a státovkový dluh. Praha, Čin 1930, s. 113.

[16] Tamtéž, s. 76.

[17] Friedman, M.: Role of Monetary Policy, American Economic Review. March 1968, s. 46-48.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 216 × | Prestiž Q1: 8,24

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top