Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Ekonomické deprese: jejich příčina a léčba (2/2)

Co je příčinou periodicky se opakujících ekonomických depresí? Musíme vždy zůstat agnostiky ohledně příčin boomu a propadu?

Pokud je ale bankovnictví příčinou ekonomického cyklu, nejsou snad banky součástí tržní ekonomiky a nelze tedy říci, že tržní ekonomika je stále hlavním viníkem, i kdyby to byl jen její bankovní sektor? Odpovědí je ne, jelikož samotné banky by z jednoho důvodu nikdy nebyly schopny provádět úvěrovou expanzi všechny najednou, nebýt vládní intervence a povzbuzení.

Na skutečně konkurenčním trhu by se totiž bankovní poukázky vydané jednou bankou dostaly ke konkurenční bance, která by velmi rychle požadovala jejich výměnu za zlatou hotovost. Stručně řečeno, tento proces by se odehrál v principu stejně, jako kdyby si zlato vybírali cizinci, jen v tomto případě by se odehrál daleko rychleji, ještě před tím, než by se inflace měla šanci rozvinout.

Banky mohou pohodlně expandovat peněžní nabídku pouze tehdy, když existuje Centrální banka, což je v zásadě vládní banka, která má monopolní a privilegované postavení nad celým bankovním systémem. Teprve po vzniku Centrální banky je bankovní systém schopný prodloužit dobu expanze natolik, aby nastartoval tak rozsáhlý ekonomický cyklus, jak ho známe v moderním světě.

Centrální banka získala svou kontrolu nad bankovním systémem skrze taková vládní opatření jako: zavedením zákonného platidla pro všechny dluhy a pro platbu daní; udělením monopolu na vydávání bankovek (v Anglii měla Bank of England monopol na bankovky v Londýnské oblasti); přinucením bank používat centrální banku jako klienta pro uschovávání hotovostních rezerv (Federální rezervní systém ve Spojených státech).

Ne, že by si banky na tyto intervence stěžovaly; pro ně znamenalo vytvoření centrálního bankovního systému možnost prodloužení období bankovní úvěrové expanze, jelikož jim Centrální banka mohla poskytnout dodatečné papírové rezervy ve formě legálního platidla a umožnila jim všem provádět expanzi najednou.

Centrální bankovnictví funguje jako pohodlný byť nucený bankovní kartel umožňující svým členům expanzi bankovních závazků na zvětšené základně oběživa tvořeného jak bankovkami vydávanými Centrální bankou tak zlatem.

Takže nakonec vidíme, že ekonomický cyklus nepředstavuje žádné záhadné selhání tržní ekonomiky, ale je reakcí na systematickou vládní intervenci do tržního procesu. Vládní intervence vyvolává úvěrovou expanzi a inflaci a nakonec, když inflace skončí, přijde následné depresivní přizpůsobování.

Ricardiánská teorie ekonomického cyklu uchopila podstatu korektní teorie cyklu: Opakující se povahu jednotlivých fází cyklu a deprese jako nevyhnutelné přizpůsobení se intervenci. Ale dva problémy ještě zůstaly nevysvětlené: Proč se objeví náhlé nahromadění obchodních chyb, náhlé selhání funkce podnikatele, a proč se objevuje daleko větší fluktuace ve výrobě kapitálového zboží než ve výrobě spotřebního zboží? Ricardiánská teorie vysvětluje pouze celkový pohyb cenové hladiny; nezabývá se odlišnými reakcemi průmyslu vyrábějícího kapitálové a spotřební zboží.


Správná teorie ekonomického cyklu byla nakonec představena Rakouským ekonomem Ludwigem von Misesem v době jeho působení ve Vídni. Mises naznačil svoje vysvětlení ekonomického cyklu v knize Theory of Money and Credit, vydané v roce 1912, a po 60 letech stále jedné z nejlepších knih o penězích a bankovnictví. Svoji teorii cyklu pak plně rozvinul v průběhu 20. let, a poté byla přinesena do anglicky mluvícího světa jeho žákem Friedrichem A. von Hayekem, který na počátku 30. let odešel z Vídně učit na London School of Economics a který vydal v Němčině a Angličtině dvě knihy, v nichž aplikoval propracovanou verzi Misesovy teorie cyklu: Monetary Theory and the Trade Cycle a Prices and Production.

Jelikož Mises a Hayek byli Rakušané a jelikož navazovali na tradici velkých Rakouských ekonomů devatenáctého století, jejich teorie se stala známá jako „Rakouská“ (nebo „monetary over-investment“) teorie ekonomického cyklu.

Stavíce na Ricardovské, na obecné „Rakouské“ teorii a na svém vlastním tvůrčím géniu, Mises rozvinul následující teorii ekonomického cyklu:

Bez bankovní úvěrové expanze by se měla nabídka s poptávkou tendenci vyrovnat skrze cenový systém a žádné kumulativní boomy a propady by neměly šanci se rozvinout. Ale vlády a Centrální banky stimulují úvěrovou expanzi skrze expanzi závazků Centrální banky a tudíž expanzi měnových rezerv všech komerčních bank. Banky pak pokračují expanzí úvěrů a tudíž i peněžní nabídky ve formě šekových účtů.

Jak viděli Ricardiánci, tato expanze bankovních peněz způsobí vzestup cen zboží. Ale Mises ukázal, že způsobuje i něco jiného a mnohem závažnějšího. Bankovní úvěrová expanze tím, že vrhne do obchodního světa nové půjčitelné fondy, uměle sníží úrokovou míru v ekonomice pod její tržní úroveň.

Na volném trhu je úroková míra určena „časovou preferencí“ všech jednotlivců, ze kterých se skládá tržní ekonomika. Podstatné pro půjčku je, že „současné zboží“ (peníze, které mohou být použity na nákup v současnosti) je vyměňováno za „budoucí zboží“ (směnku, která může být proplacena teprve někdy v budoucnosti). Jelikož lidé vždy preferují dostat peníze hned před výhledem dostat totéž množství peněz až někdy v budoucnosti, má současné zboží na trhu vždy příplatek oproti stejnému budoucímu zboží. Tento příplatek je úrokovou mírou a jeho výše se liší podle toho, nakolik lidé preferují současnost oproti budoucnosti, tedy na stupni jejich časové preference.

Časová preference lidí také určuje rozsah, v němž budou lidé spořit a investovat, ve srovnání s tím, co spotřebují. Pokud časová preference lidí poklesne, tedy pokud se sníží jejich preference současného zboží proti budoucímu, pak budou mít tendenci spotřebovávat méně v současnosti a více spořit a investovat; v ten okamžik a z téhož důvodu poklesne také úroková míra. Dostaví se vyšší ekonomický růst jako důsledek klesající časové preference, která vede ke zvětšení poměru úspor a investic ke spotřebě a také k poklesu úrokové míry.

Co se ale stane v případě, kdy úroková míra neklesne z důvodů snížení časové preference a vyšších úspor, ale kvůli vládní intervenci podporující expanzi bankovních úvěrů? Jinými slovy když úroková míra klesne uměle, díky intervenci, spíše než přirozeně, jako následek změněných preferencí spotřebitelské veřejnosti?

Nastanou potíže. Podnikatelé, kteří uvidí úrokovou míru klesat, zareagují tak, jak reagují vždy a jak musí reagovat na podobný tržní signál a objevení nových investičních příležitostí: začnou více investovat do delších a časově náročnějších projektů, které by se jinak zdály nevýnosné. Krátce podnikatelé zareagují stejně, jako by došlo ke skutečnému zvýšení úspor. Rozšíří své investice do trvanlivého zařízení, do kapitálového zboží, do produkce surovin ve srovnání s přímou produkcí spotřebního zboží.

Lidé si zkrátka vesele půjčují nově vytvořené bankovní peníze, které k nim přicházejí za nižší úrok a používají je na investice do výroby kapitálového zboží a eventuálně jimi platí vyšší rentu z půdy a vyšší mzdy zaměstnanců v průmyslu vyrábějícím kapitálové zboží. Zvýšená poptávka po zaměstnancích zvýší náklady na práci, ale podnikatelé si myslí, že si mohou dovolit platit tyto vyšší náklady, protože byli oklamáni tak důležitým signálem, jaký úroková míra pro trh představuje.

První problém se projeví ve chvíli, kdy zaměstnanci začnou utrácet nové bankovní peníze, které se k nim dostaly ve formě vyšších mezd. Jelikož časová preference veřejnosti se ve skutečnosti nesnížila; veřejnost si nepřeje spořit více než spoří. Čili zaměstnanci se budou snažit spotřebovat větší část svého příjmu, krátce obnovit dřívější poměr mezi investicemi/úsporami. To znamená, že svoje utrácení nasměrují ke spotřebnímu zboží a nebudou spořit dostatečně na to, aby se mohly zakoupit nově vyrobené stroje, kapitálové vybavení, průmyslové suroviny atd.

To se projeví jako náhlé vypuknutí deprese v průmyslu vyrábějícím kapitálové zboží. Jakmile spotřebitelé obnoví svůj požadovaný poměr mezi spotřebou/investicemi, začne být zřejmé, že se do výroby kapitálového zboží investovalo příliš mnoho a do výroby spotřebního zboží příliš málo. Ekonomika byla svedena na nesprávnou cestu vládní manipulací s úrokovou mírou a podnikatelé jednali, jako by pro investice bylo k dispozici více úspor než ve skutečnosti. Jakmile nové bankovní peníze projdou celým systémem, vyjde najevo, že omezené dostupné úspory byly investovány chybně.

Inflační boom tedy vede k distorzi cenového a následně i výrobního systému. Ceny práce a surovin pro průmysl vyrábějící kapitálové zboží se během boomu dostaly příliš vysoko, než aby se v něm dalo dosáhnout zisku poté, co spotřebitelé potvrdí své původní preference ohledně poměru spotřeba/investice. „Deprese“ se pak jeví být nezbytnou ozdravnou fází, během níž jsou likvidovány nesprávné investice zahájené během boomu a obnovuje se poměr mezi spotřebou a investicemi, který si spotřebitelé opravdu přejí. Tržní ekonomika se tak navrací ke své funkci efektivního služebníka pro masu spotřebitelů. Jelikož ceny výrobních faktorů se během boomu dostaly příliš vysoko, znamená to, že jim musí být umožněno klesnout, aby se obnovily patřičné tržní poměry.


Jelikož zaměstnanci obdrží nové peníze ve formě vyšších mezd celkem rychle, jak se tedy může stát, že fáze boomu může trvat roky, než jsou chybné investice odhaleny, začnou být evidentní a nastane ozdravný proces deprese? Odpovědí je, že boomy by trvaly velmi krátce, pokud by úvěrová expanze a následné snížení úrokové míry pod přirozenou tržní úroveň byly jednorázové procesy. Ale faktem je, že úvěrová expanze není jednorázovou záležitostí; pokračuje dál a dál celé roky aniž by dala spotřebitelům šanci obnovit jimi preferovaný poměr mezi spotřebou a úsporami, aniž by dala šanci růstu nákladů v průmyslu dostihnout inflační růst cen.

Stejně jako při opakovaném užívání dopingu je boom udržován opakovanými injekcemi stimulujících bankovních úvěrů s postupně se snižujícím účinkem. Teprve v okamžiku, kdy se musí expanze bankovních úvěrů zastavit, ať už proto, že se banky postupně dostaly do chatrné pozice, nebo proto, že se lidé zalekli stále rostoucí inflace, nastane nevyhnutelné přizpůsobení a likvidace chybných investic.

Tudíž Misesovská teorie ekonomického cyklu přináší řešení všech tří otázek: Opakující se povahu cyklu, masivní nahromadění podnikatelských chyb a daleko větší intenzita boomu a propadu v průmyslu produkujícím kapitálové zboží.

Mises dává vznik cyklu za vinu inflační expanzi bankovních úvěrů poháněné intervencemi vlády a centrální banky. Co potom vládě doporučuje pro případ, kdy přijde deprese? Jaká má být role vlády při léčbě ekonomických depresí? Na prvním místě musí vláda zastavit inflaci tak brzy, jak je to jen možné. Je pravdou, že to nevyhnutelně ukončí inflační boom a přinese okamžitou recesi či depresi. Ale čím déle vláda otálí, tím horší nakonec nezbytné přizpůsobení bude. Čím dříve je fáze deprese překonána, tím lépe. To také znamená, že vláda se nikdy nesmí snažit udržovat nezdravou tržní situaci; nesmí vykupovat nebo půjčovat peníze podnikům a bankám, které se ocitnou v problémech.

Pokud to udělá, tak pouze prodlouží agónii a změní sice prudkou, ale rychlou depresi ve vleklou a chronickou chorobu. Vláda se nikdy nesmí snažit udržovat mzdové sazby nebo ceny na úrovni, jaká byla na vrcholu boomu; pokud to udělá, tak zamezí fungování přizpůsobovacího procesu a způsobí tím prodloužení deprese a vznik trvalé masové nezaměstnanosti.

Vláda se nesmí snažit dostat se z deprese další inflací, protože i kdyby v tom byla úspěšná, znamenalo by to pouze odsunutí skutečných problémů na pozdější dobu. Vláda se nesmí snažit povzbuzovat spotřebu a nesmí zvyšovat svoje vlastní výdaje, jelikož to by pouze zvýšilo společenský poměr mezi spotřebou/investicemi. Ve skutečnosti by škrty ve vládních výdajích tento poměr vylepšily.

To, co ekonomika potřebuje, není více výdajů na spotřebu, ale více úspor, aby se měly šanci zhodnotit některé nadměrné investice zahájené ve fázi boomu.

Tudíž to, co by vláda měla podle Misesovské analýzy deprese dělat pro obnovení zdravé ekonomiky a ukončení deprese tak rychle, jak je to jen možné, je striktní politika „laissez-faire. Cokoliv jiného oddálí a zdrží proces tržního přizpůsobování. Čím méně bude vláda dělat, tím dříve začne opět trh normálně fungovat a obnoví se zdravé základy ekonomiky.

Misesovský recept je tudíž v přesném protikladu ke Keynesovu: Vyžaduje od vlády, aby absolutně dala ruce pryč od ekonomiky a omezila se na zastavení vlastní inflace a rozpočtové škrty.


Dnes se již naprosto zapomnělo na to, dokonce i mezi ekonomy, že největším potvrzením správnosti Misesovy analýzy a vysvětlení deprese byla Velká deprese ve 30. letech, táž deprese, která je zastánci socialismu vždy prezentována jako největší selhání laissez-faire kapitalismu. O nic takového ovšem nešlo. Rok 1929 byl nevyhnutelným důsledkem ohromné expanze bankovních úvěrů během 20. let: Politiky vědomě přijaté západními vládami a hlavně Federálním rezervním systémem ve Spojených státech. Byl umožněn selháním západních vlád navrátit se po První světové válce k opravdovému zlatému standardu, což nechalo více místa pro inflacionistické politiky. Dvacátá léta nikdy nebyla érou laissez-faire a čisté tržní ekonomiky a to hlavně v oblasti peněz a úvěru. Naneštěstí chyby intervence do finančního systému byly připsány na vrub neexistující volnotržní ekonomiky.

Pokud éra prezidenta Coolidge učinila rok 1929 nevyhnutelným, byl to prezident Hoover, který prodloužil a prohloubil depresi, změnil ji z typicky hluboké, ale rychle překonatelné recese v trvalou a téměř fatální chudobu, „vyléčenou“ pouze holocaustem Druhé světové války. Hoover a nikoliv Franklin Roosevelt, byl zakladatelem politiky „Nového údělu“: v zásadě masivní použití státu k udělání toho, před čím Misesovská teorie varuje nejvíce — k udržování mzdových sazeb nad jejich tržní úrovní, regulaci cen, inflací úvěrů a půjčování peněz krachujícím podnikům.

Roosevelt pouze rozvinul do vyššího stupně to, čeho byl Hoover průkopníkem. Výsledkem bylo, že poprvé v Americké historii jsme měli trvalou depresi s permanentní masovou nezaměstnaností. Krize byla bezprecedentně prodloužena a prohloubena politikou Hoovera a Roosevelta.


Ludwig von Mises předpověděl depresi během prosperity velkého boomu 20. let — v té době, stejně jako dnes, ekonomové a politikové vybavení doktrínou trvalé inflace, kterou jim poskytl nový „nástroj“ ve formě Federálního rezervního systému, vyhlašovali, že nastává „nová éra“ permanentní prosperity garantovaná moudrými ekonomickými doktory ve Washingtonu. Ludwig von Mises, vyzbrojen korektní teorií ekonomického cyklu, byl jedním z mála ekonomů, který předvídal příchod Velké deprese a kterému tudíž ekonomický svět začal naslouchat s respektem.

F. A. Hayek šířil tuto teorii v Anglii a mladí angličtí ekonomové začali na počátku 30. let přijímat Misesovskou teorii cyklu jako správnou analýzu probíhající deprese — a také samozřejmě přijímali i striktní protržní politiky, které z této teorie plynou. Naneštěstí dnešní ekonomové plně podlehli klasickému tvrzení Lorda Keynese, že žádný z „klasických ekonomů“ neměl teorii ekonomického cyklu a vůbec první vysvětlení deprese nabídl až on v roce 1936. Teorie deprese v klasické ekonomické tradici ovšem existovala; a léčbou, kterou předepisovala, byly tvrdé peníze a laissez-faire; a v Anglii i ve Spojených státech byla mezi ekonomy rychle přijímána jako akceptovaná teorie ekonomického cyklu. (Obzvlášť ironicky působí to, že hlavním propagátorem „Rakouské“ teorie ve Spojených státech na počátku 30. let nebyl nikdo jiný, než profesor Alvin Hansen, který se později proslavil jako hlavní Keynesův následovník v této zemi.)

Co přerušilo rostoucí popularitu Misesovské teorie cyklu byla jednoduše „Keynesiánská revoluce“, ohromující záplava, která se v akademickém světě strhla po vydání Keynesovy General Theory v roce 1936. Nestalo se ovšem to, že by Misesovská teorie byla úspěšně vyvrácena; byla pouze zapomenuta ve spěchu, s nímž se většina snažila rychle se přidat k módní Keynesovské vlně. Někteří z hlavních příznivců Misesovy teorie, kteří jistě věděli svoje, rychle zachytili vítr nové doktríny, který je vynesl v Americe na přední universitní posty.

Ale dnes, kdy arci-Keynesiánský Londýnský Economist prohlásil, že „Keynes je mrtev“, po desetiletí drtivé teoretické kritiky a vyvrácen ekonomickou realitou, je Keynesianismus nyní na všeobecném ústupu. Opět se přichází na to, že hlavní roli v ekonomickém cyklu hrají peněžní nabídka a bankovní úvěry. Snad již tedy nastal čas pro renesanci Misesovy teorie cyklu. Pokud někdy nastane, celý koncept výboru ekonomických poradců bude odsunut a pak můžeme zažít masivní ústup vlády z ekonomické sféry. Ale aby k tomu došlo, musíme ekonomy i širokou veřejnost seznámit s existencí vysvětlení ekonomického cyklu, které bylo okrajové a zanedbávané po tolik tragických let.

Mises.cz: 28. října 2010, Murray N. Rothbard

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 111 × | Prestiž Q2: 12,61

+13 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Ekonomické deprese: jejich příčina a léčba (2/2)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top