Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Korea — země rozpolcená (2/3)

Minulý díl jsem zakončil konstatováním, že severní část korejského poloostrova se s dočasným rozdělením země podél 38. rovnoběžky nesmířila a už kula plány, jak opanovat i zbytek. Podívejme se nyní podrobněji na příčiny, vznik, průběh a důsledky tři roky trvající korejské války podrobněji.

V zájmu konzistence dílu jen stručně zopakuji: 5. dubna 1945 vypověděl Sovětský svaz Pakt o neútočení s Japonskem a v souladu s dohodou uzavřenou se Spojenými Státy vyhlásil Japonsku válku (ale až 8. srpna!). Na korejské území vstupovala ze severu Sovětská armáda, jižní část poloostrova měli vyčistit Američané, kteří se však nemohli v Pacifiku tak rychle odpoutat a na poloostrově se objevili až 8. září. To však nebylo až tak na překážku, poněvadž bylo předem domluveno, že na sever od 38. rovnoběžky se Japonci vzdají Sovětům a jižní část bude od Japonců vyčištěna Američany. Obdobně bylo dohodnuto, že po vyčištění zůstane severní část pod okupační správou Rudé armády a jižní pod správou USA. Po volbách (které proběhly odděleně pro nesouhlas severu s dohledem OSN) byla v roce 1948 vyhlášena Korejská republika (KR) a brzy nato Korejská lidově demokratická republika (KLDR) s komunistickým režimem sovětského typu. Ta však byla z hlediska OSN nelegitimní.[1] (Podrobněji v minulém dílu.)

Předehra

Protože v té době se roztržka mezi původními válečnými spojenci prohlubovala a již startovala studená válka, stala se záhy Korea (vedle Berlína) také centrem velmocenského soupeření. Dlužno poznamenat, že ambicí jak Severní, tak Jižní Koreje bylo sjednocení země pod vlastní taktovkou, ostatně jak bylo zakotveno v ústavách obou států z roku 1948. Jen třešničkou na dortu je to, že i Severní Korea pokládala za hlavní město Soul a Pchjong-jang byl ustanoven pouze jako přechodné sídlo komunistické moci, až do „osvobození“ Soulu. V následujícím roce 1949 pak sovětská i americká vojska z korejského území odešla.

Dalším důležitým mocenským hegemonem, který se v prostoru etabloval, byla Čínská lidově demokratická republika, která hleděla na vyostřující se poměry v Koreji se znepokojením. Mao Ce-tungovým záměrem bylo rozbití vlivu Čankajška a jeho Kuomintangu, jenž se usadil na Tchaj-wanu, jemuž americké síly v Asii mohly zamíchat kartami. Spojené státy však vystoupily smířlivě a ústy tehdejšího ministra zahraničí Deana G. Achesona 12. ledna 1950 prohlásily, že do vojenského obranného perimetru počítají v Tichomoří pouze s Aleutskými ostrovy, souostrovím Rjúkú a Filipínami. Tím, že nezmínil Koreu, jasně vyjádřil, že nepatří do sféry amerických zájmů. Bohužel, tato politika měla za následek to, že Severní Koreji silně narostly svaly a Kim Ir-senovi[2] se pod dojmem této situace podařilo přesvědčit Stalina o tom, že Spojené státy by do případné expanze komunistického režimu vojensky nezasáhly.

I když vojenské přípravy probíhaly v generálním štábu Korejské lidové armády již od podzimu roku 1948, konečné rozhodnutí padlo právě až na jaře 1950, po schůzce Kim Ir-sena se Stalinem. Kim Ir-sen otravoval Stalina nutností přepadení Jižní Koreje již od podzimu 1949, argumentoval mj. tím, že vláda Li Syn-mana nemá „lidovou podporu“.[3] Kim zejména zdůrazňoval sílu proletariátu, který prý po vpádu severokorejských jednotek masově povstane a pomůže svrhnout buržoazní, kapitalistickou vládu. Pravdou je, že komunistická pátá kolona na jihu vyvolala již na jaře 1948 povstání na ostrově Čedžu, ale jihokorejská armáda je krvavě potlačila.[4]

Stalin nebyl Kimovou posedlostí agresivní válkou nijak zvlášť nadšený. Jednak poukazoval na naprostou nepřipravenost severokorejské armády a jednak se dosti silně obával rozpoutání totální války a případného použití jaderných zbraní, přičemž dobře věděl, že sovětský atomový arzenál je dosud značně neduživý.[5] To mu však nebránilo severní Koreu bohatě vyzbrojovat konvenčními zbraněmi včetně sovětských vojenských poradců. Severokorejská armáda též významně posilovala o etnické Korejce, bojem a zkušenostmi zocelené partyzány z Lidově osvobozenecké armády Číny, které Peking ochotně uvolnil. V důsledku toho na konci roku 1950 převyšovala severokorejská armáda jihokorejskou jak počty vojáků, tak i konvenční výzbrojí.

Nakonec se Stalin nechal od Kim Ir-sena v březnu a v dubnu 1950 přemluvit. K rozpracování konečného plánu útoku poskytl hlavního vojenského poradce generálporučíka Nikolaje Vasiljeva a 27. května 1950 sovětský velvyslanec v KLDR zaslal Stalinovi telegram s informací, že plán útoku je dokončen a potvrzen Kim Ir-senem.

Válka

Před rozedněním 25. června 1950 byla zahájena mohutná dělostřelecká příprava a severokorejská armáda překročila 38. rovnoběžku s cílem sjednotit poloostrov pod vedením komunistické Strany práce. Síla nasazených vojsk byla ohromná: útoku se zúčastnilo 175 000 vojáků, 150 sovětských tanků T34 a 172 letadel. Jihokorejští obránci byli sice vyzbrojeni americkou technikou a vycvičeni americkými specialisty, ale disponovali pouhými 93 000 vojáků, bez obrněné techniky a pouhým tuctem lehkých cvičných letounů. Je jen výsměchem, že propaganda Severní Koreje oznámila že „zaprodanec“ Li Syn-man věrolomně vpadl na území Severní Koreje. (Kdepak jsme to už slyšeli? V Gliwicích?) Armáda postupovala divokým tempem a již po třech dnech obsadila hlavní město Soul. Soulské letiště Kimpcho bylo zcela zničeno, ale hlavního cíle blitzkriegu dosaženo nebylo. Vedení státu a politické reprezentaci se podařilo včas opustit město a k povstání proletariátu nedošlo ani náhodou. V každém případě bylo v polovině srpna 90 % území Jižní Koreje obsazeno komunistickými hrdlořezy.

Dlužno připustit, že pro západní země i pro USA byl útok KLDR překvapivý a byli jím zaskočeni. Ještě v červnu ministr zahraničí Acheson přednesl Kongresu zprávu, že válka na korejském poloostrově je nepravděpodobná. Prezident Truman i Acheson byli v době útoku na dovolené a dověděli se o něm až po několika hodinách. Americká armáda však byla tou dobou již významně demobilizována (s výjimkou Námořní pěchoty), silný vojenský kontingent zůstal pouze v Japonsku pod velením generála Douglase McArthura. S výjimkou vojsk Commonwealthu nebyla v oblasti žádná jiná významná západní vojenská síla. První kroky USA tak směřovaly jednak k dozbrojení jihokorejské armády chybějícími zbraněmi, jednak k evakuaci amerických občanů z krizové oblasti.

Ačkoliv vojenští poradci radili Trumanovi rozpoutat vzdušnou válku proti KLDR a donutit ji tak ke stažení vojsk zpět na vlastní území, Truman dal přednost jen námořní obraně Tchaj-wanu, čímž však narušil politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí čínských komunistů. Čankajškova vláda na Tchaj-wanu sice žádala o přímou vojenskou pomoc, ale v tom jí vyhověno nebylo.

V tomto okamžiku se do hry vkládá také OSN[6] a její Rada bezpečnosti v nepřítomnosti zástupce SSSR[7] přijímá rezoluci na obranu člena OSN, Korejské republiky.[8] Na půdě OSN vzniká koalice států včetně USA, která má vést proti KLDR protiútok a bránit území legitimní Korejské republiky. Hlavním velitelem je ustanoven americký generál MacArthur. Americké jednotky se urychleně přesouvají z Japonska, již 1. července se konsolidují (tj. pět dní po zahájení agrese) a 5. července jsou nasazeny v bojích u Osanu (i když se později musejí stáhnout).

Později koncem léta dochází k dosti nekoordinovanému ústupu až k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se nově formují k budoucímu útoku na sever. Kolem oblasti Pusanu byl vytvořen 150km obranný perimetr pod vedením generála Waltona Walkera. Severní Korea však byla odhodlána tento perimetr dobýt do začátku září. Zformované síly, už včetně britských vojáků a dalších koaličních jednotek, však obranu perimetru zvládly. Současně byly napadány severokorejské zásobovací linie vzdušnými výpady, což agresora silně poškozovalo a jeho útok se začal zvolna hroutit. Koncem září již bylo jasné, že perimetr je ubráněn a vojska se začala reformovat k ofenzívě.

Protože text jsem (jako tradičně) přetáhl přes předsevzetí o maximálním limitu tisíce slov, nezbude mi, než předpokládané 3 díly revidovat a za tento 2. díl nasadit ještě díl dva a půltý (3. díl si opravdu ponechám pro ten korejský ekonomický zázrak).

PeTaX


[1] V severní části země proběhly volby „komunistického typu“. O moc formálně usilovala řada různých, ale výhradně levicových stran. Nejvýznamnější byla Korejská komunistická strana, v jejímž čele stáli Korejci, kteří žili v SSSR, či Čínské lidové republice, a měli tak již spoustu zkušeností s praktikami komunistického režimu. V únoru 1948 se vůdčí komunista v exilu, Kim Ir-sen, stal hlavou severokorejské lidové prozatímní vlády. Zvítězila „sdružená“ Korejská strana práce. Po těchto volbách se stal premiérem a zemi ovládl.

[2] Původním jménem Kim Song-džu, též Kim Ir-song (15. dubna 1912 — 8. července 1994). Narodil se ve vesnici Mangjŏngde poblíž Pchjongjangu. (Shodou okolností se v ten samý den potopil Titanic.) Od roku 1924 pobýval v Mandžusku, kde se poprvé seznámil s myšlenkami marxismu a komunismu. Byl členem Komunistické strany Číny a v rámci její armády podporované Kominternou se od poloviny 30. let účastnil protijaponského boje. V roce 1935 se stal politickým komisařem (politrukem) skupiny čítající 100 až 200 mužů. Ve stejném roce přijal jméno Kim Ir-sen (tj. Kim „dosáhnout slunce“). Po několika letech partyzánského života zanechal a zřejmě v roce 1940 se uchýlil do bezpečí Sovětského svazu. Jeho první žena Kim Čŏng-suk mu v Chabarovském kraji porodila nejstaršího syna Kim Čong-ila, občanským jménem Jurije Ursenoviče (16. února 1941, podle severokorejských zdrojů 16. února 1942 — 17. prosince 2011).

[3] Dlužno poznamenat, že volby na jihu byly sice demokratické, ale extremistická komunistická uskupení z nich byla vcelku vědomě vyloučena. Jižní Korea už dobře věděla, jak komunistické představy dopadají.

[4] Snad až desítky tisíc obětí.

[5] První sovětská jaderná bomba s označením RDS-1 (Izdělje 501) vybuchla v oblasti Semipalatinsku v Kazašské republice až (už?) 29. srpna 1949. Sovětský jaderný program začal někdy v roce 1943 pod vedením později velmi vyhlášeného a uznávaného fyzika Igora Kurčatova. Jeho jméno bylo v této souvislosti odtajněno až po smrti Stalina a nástupu Chruščova k moci, ovšem Kurčatov už v roce 1960 zemřel. Při práci na jaderné bombě Kurčatovovu týmu velmi napomáhaly zpravodajské informace od NKVD o americkém jaderném projektu Manhattan a bombě Fat Man. Nejvíce užitečných informací z centra amerického jaderného výzkumu v Los Alamos poskytl fyzik Klaus Fuchs. Jeho špionážní činnost byla v roce 1949 odhalena a o rok později byl odsouzen k 14 letům vězení. Nakonec byl v roce 1959 propuštěn a okamžitě odcestoval do NDR, kde získal občanství a místo v Ústavu jaderné fyziky. Pro úplnost: Británie svou první jadernou bombu vyzkoušela až v roce 1952 a Francie dokonce až o dalších 8 let později.

[6] Mezi lidmi je dosti hluboko zakořeněn názor, že OSN je jen nástrojem Spojených států amerických, vycházející zřejmě z předpokladu, že sídlo OSN je umístěno v New Yorku. Realita je samozřejmě poněkud jiná. Organizace spojených národů (anglicky United Nations), zkráceně OSN (UN), je mezinárodní organizací, jejímiž členy jsou všechny uznávané státy světa vyjma Vatikánu a Palestiny — k březnu 2018 má 193 členských států. Byla založena 24. října 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR a významné podpory Rockefellerova fondu. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně. Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem. Výkonným orgánem je Rada bezpečnosti OSN, jíž přísluší základní odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a jejíž rezoluce jsou právně závazné. Dnes je OSN dosti oprávněně kritizována z mnoha stran, např. Rada bezpečnosti OSN je kritizována za exkluzivní klub stálých členů a právo veta. A že Charta Spojených národů dává Radě legislativní, výkonnou i soudní pravomoc. Přesto není OSN s to zabránit konfliktům. Dále to jsou skandály kolem programu Potraviny za ropu, dětské prostituce a pornografie či sexuálního obtěžování. Podle některých jsou organizace OSN, jako například Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), brutálně zpolitizované. Od léta roku 2015 předsedá Radě OSN pro lidská práva blízkovýchodní monarchie Saúdská Arábie, což je čistý výsměch, neboť sama je kritizována za hrubé porušování lidských práv. Spojené státy 19. června 2018 oficiálně oznámily, že odcházejí z Rady OSN pro lidská práva. Podle americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové si orgán z lidských práv pouze střílí a jedná jen ve vlastním zájmu.

[7] Sovětský svaz jednání Rady bojkotoval kvůli požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, která byla vyhlášena v říjnu 1949 pod názvem Čínská lidová republika.

[8] Severní Korea nebyla po svém vzniku uznána za člena OSN, protože uchopení moci Kim Ir-senovým režimem bylo pokládáno za komunistický puč.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 93 × | Prestiž Q1: 4,55

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Korea — země rozpolcená (2/3)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top