Štítky článku: •  

De mortuis nil nisi bene

Na začátku bych se chtěl omluvit za to, že úvod tohoto komentáře píšu tak, aby ho pochopil i ten největší ignorant a pitomec, a rovnou bych i mohl vyjmenovat několik kandidátů na tyto tituly, ale nechci se snížit na jejich úroveň. Takže, „milí moralisté“, když jsme byli dětmi, tak jsme se učili základním věcem, co máme a nemáme dělat, co musíme a nesmíme, co bychom měli a neměli.

aneb Vzkaz pro skupinu moralistů Karla Gotta

Třeba — když někam přijdeme, máme slušně pozdravit. Když něco dostaneme nebo nám někdo pomůže, máme mu poděkovat. Když odcházíme ze záchodu, máme po sobě spláchnout a umýt si ruce. V tramvaji pustíme sednout staršího člověka, ženě pomůžeme do kabátu a pustíme ji do dveří, které podržíme. Známe pravidla jako že první se vychází, nikomu neskáčeme do řeči, před jídlem popřejeme dobrou chuť. Prostě úplně základní věci, které většina z nás zná, chápe a dělá zcela automaticky.

No a pak je tady určitá skupina lidí, kteří jednu takovou zvyklost zřejmě nikdy neslyšeli, ale spíše ji ve své nenávisti ignorují, a to je situace, když někdo zemře. V takovém případě je na místě vzpomínat, kondolovat rodině, případně truchlit, a když to tak člověk necítí, tak prostě neříkat NIC, alespoň po určitou dobu. To je slušnost. Dokonce existuje jedno latinské přísloví — De mortuis nil nisi bene, které do češtiny překládáme „o mrtvých jen dobře“.

No a ta jedna skupina, o které tu píšu, se místo toho rozhodla v době, když ještě ani neproběhl pohřeb, pouhých pár hodin po oznámení skonu, na nebožtíka házet špínu a moralizovat. Takže tuhle díru v jejich výchově musím teď zalepit já — myslete si o Karlu Gottovi, co chcete, ale tohle není ani trochu vhodná doba, abyste svoje negativní myšlenky vypouštěli do médií nebo na sociální sítě. Chápe to i bulvár, kterému to ještě nějakou dobu snad vydrží, bylo by dobré, abyste to pochopili i vy.

Karel Gott udělal pro český národ a pro spoustu konkrétních lidí za šedesát let své kariéry tolik dobrého, že si úctu a lásku svých fanoušků bezesporu zaslouží. A že nebyl světec? Chyboval? No hurá, díky Bohu, chyboval jako my všichni. Každý člověk dělá chyby, proto se na tužku dává guma. A když už by se mohlo zdát, že aspoň něco spojí národ, byť jde o něco negativního, jako je něčí smrt, tak zase nic. I smrt Karla Gotta způsobila, že jsme se rozdělili na dvě části. Naštěstí nikoliv stejně početné.

Jedna si ho připomíná, poslouchá jeho největší hity doma, v autě, v kanceláři. Smutní, truchlí. Všichni slušně vychovaní lidé dělají to, co se patří, když odejde člověk, v tomto případě ikona, jakou Karel Gott rozhodně byl. On totiž nebyl jen „zpěvák“, přesahoval kategorii „umělec“, přesahoval prostor naší země, přesahoval jednu nebo dvě generace.

No a pak tady máme tu druhou skupinu lidí. Jsou to ti, kteří jinak tak rádi moralizují, napomínají druhé, co mají říkat a co si mají myslet. Lidé, co se ani ne pár hodin po jeho smrti rozhodli začít na něj házet špínu a řešit, že ho před 40 lety tehdejší komunistický režim přiměl k podepsání anticharty, že poklonkoval režimu, že současný zármutek je kýčovitý, neměl by mít státní pohřeb, ani pohřeb se státními poctami a podobné kraviny. Vážně bych chtěl vidět tyhle moralisty a dnešní „hrdiny“, jak by se oni sami chovali před rokem 89 a jak dlouho budou ještě ostatní kolem sebe kádrovat.

Pak jsem si ale uvědomil, že to není o tom, co Karel Gott před revolucí udělal, ale spíše o tom, co, podle těchto samozvaných ochránců demokracie, naopak neudělal v posledních letech. Vyčítá snad někdo podpis anticharty například Zdeňku Svěrákovi, který aktivně podpořil iniciativu Milion chvilek na Letné? O tom to bohužel dnes je. Možná kdyby Karel Gott zazpíval na této akci, reakce od těchto lidí by dnes byly odlišné nebo žádné.

Státní pohřeb nebude, rodina si to nepřeje. Hejtři by mohli být spokojeni a konečně nechat rodinu a všechny ostatní v klidu vzpomínat a rozjímat. Nikoliv. Závistivci a zamindrákovaní neschopové se nemohou srovnat ani s tím, že Slavík bude mít pohřeb se státními poctami a zádušní mši v katedrále Sv. Víta. Jako argument zaznívá i to, že Karel Gott v době normalizace svým zpíváním režim legitimizoval a vlastně i podporoval. Prý jde o úpadek hodnot. Jako vážně?

Byl to (nejen) zpěvák a hudba a jeho fanoušci byli pro něj vším. Proč se na něj nezlobí, nevyčítá mu to a nekritizuje asi nejviditelnější oběť té doby Marta Kubišová? Naopak, vystoupila na jeho obranu, stejně jako Michael Kocáb, který potvrdil, že se dočetl v zápisech StB, že se Gott svých kolegů z hudební branže zastával a aktivně jim pomáhal. Jen se s tím prostě nikde a nikdy nechlubil.

V cizině, a to kdekoliv, mohl zůstat kdykoliv si zamanul, to ale Gott neudělal a vždycky se vrátil mezi své fanoušky, do rodné země. Suma sumárum, znovu a pomalu na závěr, jako pro malé děti: o mrtvých jen dobře! Respektujme smutek rodiny.

Úmrtí Karla Gotta obnažilo jeden nevšední paradox, a to je na celé současné situaci vlastně to pikantní. Totiž právě ti, co teď tak necitlivě a někdy až nechutně špiní Karla Gotta, jak jsem vypozoroval na sociálních sítích a z vyjádření v médiích, jsou tytéž osoby, které se jindy tak úpěnlivě snaží vychovávat zbytek společnosti. Jsou to stále stejní lidé, kteří nás dnes a denně poučují, že tu nemáme kritizovat Grétu, tu máme mlčet při nesmyslném boji proti genderovým stereotypům, kritiky manželství pro všechny paušálně nálepkují jako homofóby, nesouhlasné názory s imigrační politikou v Evropě považují generelně za netolerantní a xenofóbní atd.

Pár konkrétních příkladů, muž a žena by se říkat nemělo, jde přece o člověka, máma a táta je zase zastaralé a příliš senzitivní pro určitou část lidí, takže by mělo být nahrazeno rodičem 1 a rodičem 2, učitel a učitelka pak neutrálním pojmem vyučující. Ano, toto dnes, ve jménu citlivého zacházení s pojmy, abychom nikoho neurazili, šíří právě ti, kteří se zároveň nyní chovají ve vztahu ke Gottovi tak hulvátsky. Když je pak člověk upozorní, že překročili veškeré hranice slušnosti a propásli příležitost mlčet, mají v záloze výmluvu — je to reakce na nápad Andreje Babiše se státním pohřbem. Fajn, i kdyby to tak bylo, tak si to vyřiďte s Andrejem Babišem jindy a jinak.

To prostě nevymyslíte. Tentokrát ale doufám, že to už prokoukli i ti, kteří to těmto moralistům doposud baštili. V sobotu 5. října jsme si připomněli výročí narození Václava Havla. Jak (by) se titíž moralisté dívali na hejtry, kteří (by) se do Havla pouštěli několik hodin po jeho smrti? Jen si to představit. Tady zase platí ono známé — nečiň druhému to, co nechceš, aby dělal tobě. Každopádně se uvidíme 11. října na rozloučení s Mistrem a nenecháme si to zkazit škarohlídy a mentory všeho druhu.

Psal 6.10.2019 pan Patrik Nacher na Novinky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 378 × | Prestiž Q1: 10,49

+17 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top