Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (2/2) — Průmysl a Finance

První roky Hitlerova režimu znamenaly zavedení řady kontrol nad německým průmyslem, které v době míru nemají obdoby. Vláďa Krupa k tomu dnes vydává třetí díl svého seriálu o nacionálně-socialistickém Německu.

Banky a Schachtova reprivatizace

V průběhu krizových let 1930–32 „chránila“ Bruningova vláda před bankrotem a převzetím „z ciziny“ velké podniky a banky nákupem jejich akcií. Výmarská republika získala těmito krizovými nákupy kontrolní podíly mimo jiné v trojici velkých bank — Deutsche Bank, Dresdner Bank a Commerzbank. (Mimo bank se to týkalo i některých průmyslových podniků. V roce 1932 unikl Friedrich Flick bankrotu jen tím, že vládu přesvědčil, aby odkoupila podíly v uhelné divizi Vereinigte Stahlwerke za vysoce přemrštěné ceny.)

Otázkou v průmyslových kruzích té doby bylo, jestli toto zestátnění je jen nouzovým opatřením a jestli se najde nějaká politická síla, která by ho zvrátila, nebo banky a podniky, které stát během krize vykoupil, zůstanou ve státním vlastnictví již natrvalo. Schacht pracoval usilovně na tom, aby průmyslníky přesvědčil, že jedině vláda s nacistickou účastí bude dostatečně silná a stabilní na to, aby reprivatizaci provedla. Na druhé straně pracoval na tom, aby přesvědčil Hitlera, že oživení průmyslu a znovuvyzbrojení Německa bude možné jen tehdy, když k jeho řízení nepustí radikální stranické ideology, ale svěří vše do rukou odborníků, jako je Schacht.

Pokud by se dostal k veslu některý mluvčí radikálního proudu v nacistické straně, tak by pravděpodobně proběhlo celkové znárodnění bankovního systému, po kterém by následovalo rozdělení velkých bank a vytvoření systému regionálních bank (Sparkassen), na kterém měli zájem straničtí gaulaiteři.

Hjalmar Schacht ovšem dohlédl na to, aby byli straničtí radikálové vyšachováni. Mezi zářím 1933 a říjnem 1934 zasedala na ministerstvu komise, která měla rozhodnout o budoucnosti německého bankovního systému. Tam se v předem připravených debatách radikální názory odsouvaly na vedlejší kolej s tím, že „toto ještě nepůjde uskutečnit“ a „na toto ještě nedozrála vhodná doba“. Po Noci dlouhých nožů v létě 1934, kdy byli radikálové z SA vyřazení, se Schacht cítil dost silný na to, aby zahájil „normalizaci“ poměrů v bankovnictví.

Výsledkem jednání byl stav, kdy Reichsbanka centralizovala veškerý dozor nad bankovním systémem ve svých rukách. Záležitosti jako výše bankovních rezerv, kapitálová přiměřenost a podoba bankovních aktiv, které dříve byly regulovány bankovními zákony schvalovanými parlamentem, přešly plně do rukou Reichsbanky, která je pro ostatní banky začala stanovovat svými vyhláškami.

Na druhé straně skutečně došlo na reprivatizaci — zpětný prodeji akciových podílů bankovních domů do soukromých rukou. A výnosy této reprivatizace tvořily mezi lety 1935 až 37 cca 1,6 % z příjmu státního rozpočtu.

Byly tedy Schachtovy sliby průmyslníkům dodrženy? Jako se vším ve Třetí říši i zde je povrchní zdání a pod ním realita. Banky se vrátily do soukromých rukou jako instituce zbavené veškeré své bývalé moci a vlivu na utváření podoby hospodářství. Mezi lety 1932 až 1939, kdy se oficiální produkt německého hospodářství více než zdvojnásobil, narostla aktiva velkých berlínských bank o méně než 15 procent. Byly zcela odříznuty od zahraničního obchodu — veškerý platební styk se zahraničím se od firem realizoval přímo přes Reichsbanku.

Z výše popsaných důvodů nesloužily průmyslníkům ani jako významné zdroje externího financování. Stejně tak burzovní obchodování a jeho zprostředkovávání bankami se ocitlo na slepé koleji. Banky a burzy byly zkrátka v nacistickém systému pátým kolem u vozu. Bylo by těžké přijít na nějaké jiné období německých dějin, kdy banky mohly uplatnit méně vlivu, než v letech 1933 až 1945.

Jediné, co banky v těch letech dělaly, bylo investování prostředků podle pokynů z Reichsbanky a ministerstva do státních dluhopisů a podniků čtyřletého plánu na jedné straně a hlášení „podezřelých“ aktivit klientů na straně druhé. Uplatnění vlastní diskrece bylo minimální a například investice do zahraničí nepřicházely vůbec v úvahu.

Burzy

Německá vláda uzavřela burzy a zakázala zveřejňování cen akcií během krize 31. července 1931 a zůstaly uzavřené do dubna 1932. Devizová kontrola zavedená v listopadu 1931 znemožnila zahraničním investorům dostat peníze ze země. Důvěra burzovních investorů dostávala jednu ránu za druhou.

Po převzetí moci v roce 1933 bylo prvním krokem nové vlády v této oblasti zrušení voleného vedení Berlínské burzy a jeho nahrazení vládou jmenovanými lidmi. Všichni členové burzy si pak museli znovu zažádat o členství, které bylo odepřeno všem, co nebyli s režimem za dobře, stejně jako „neárijcům“. Všechny nové emise cenných papírů musely získat povolující razítko ministerstva financí, ministerstva průmyslu a Reichsbanky. Pouze firmy, které byly označeny za důležité pro znovuvyzbrojování, měly v praxi šanci tato povolení získat.

Legislativní požadavek, aby všechny akciové společnosti se ziskem vyšším než šest procent, investovaly své „nadměrné zisky“ do státních dluhopisů, vedl k další věci. Jediným způsobem, jak tuto regulaci obejít, bylo změnit právní formu podnikání. Kolem čtyřiceti procent akciových společností, z nichž řada byla dříve na burze zalistována, se tak mezi lety 1933 až 1938 přeměnilo na společnosti s ručením omezeným a partnerské firmy a jejich akcie tedy z burzy zmizely.

V říjnu 1934 byla na akcie uvalena majetková daň ve výši 1 % z jejich aktuální ceny. Minimální období, po které museli investoři akcie držet, aby se vyhnuli dani ze spekulace, bylo prodlouženo ze tří měsíců na jeden rok. Kapitálové zisky při prodeji akcií byly nyní zdanitelné, s výjimkou státních dluhopisů.

IPO (Initial Public Offering) a objemy obchodování na burze zůstaly jen stínem předkrizové doby. Po roce 1938 už nebylo IPO ani jediné.

Korporátní zákon 1937

S tímto tématem ještě souvisí zákon o korporacích z roku 1937, který byl připravován již od roku 1934. Jednalo se o přesun pravomocí od majitelů a valných hromad akcionářů na vedení podniků. To bylo v souladu s vůdcovským principem. Myšlenka byla taková, že společnosti mají být pod silným vedením, které nebudou od práce rušit nějací akcionáři a které tak bude moci pracovat ve prospěch zaměstnanců, lidu a Říše.

Například předseda správní rady nyní měl samostatnou pravomoc zastupovat společnost v jednání se třetími stranami a práva dozorčí rady a valné hromady akcionářů řídit správní radu byla zrušena. Akcionáři ztratili práva hlasovat o dividendové politice a o propouštění ředitelů. Ministerstvo průmyslu dostalo pravomoc rozpustit jakoukoliv korporaci, která by ohrožovala „národní blaho“ bez kompenzace pro akcionáře. Minimální kapitál potřebný k založení společnosti byl navýšen na desetinásobek.

Nacistický režim vrazil mezi investory-akcionáře a vedení podniků zásadní klín. V nacionálním socialismu, stejně jako v socialismu východního bloku, bylo možné najít cesty, jak režim důkladně podojit z pozice řídících pracovníků podniků s konexemi na stranu a ministerstvo. Bylo ovšem nemožné, aby někdo zbohatl jako pouhý akciový investor — kapitalista.

Zahraniční investoři

Protože kolem tohoto tématu se objevuje řada senzačních tvrzení, bude na místě zdravá dávka realismu. Američané na počátku Druhé světové války odhadli, že jejich přímé investice do podniků v Německu činí 450 milionů dolarů. Oproti miliardám, které Německo zůstalo dlužné a nesplácelo americkým a evropským bankám a držitelům dluhopisů, je tento finanční zájem téměř trpasličí.

Ze zahraničních firem měla největší podíl Standard Oil s investicí 65 milionů do Německo-Amerického petrolejového podniku. Dále General Motors s 54 miliony do Opel AG v Russelshemu. Investice Forda za 8,5 milionu do továrny v Kolíně a IBM do pobočky v Dehomagu byly oproti tomu relativně malé. Významnější byly 20milionové investice do továrny na šicí stroje Singer a investice ITT, která zahrnovala firmu Lorenz AG, nejdůležitějšího dodavatele radiového vybavení pro Luftwaffe. Z dalších zahraničních investorů lze uvést BP a Royal Dutch Shell s podíly v Německých rafinériích a benzínových pumpách. Výrobce pneumatik Dunlop měl investici v německém gumárenském průmyslu atd.

Všechny tyto podniky měly na papíře značné zisky z Hitlerova znovuvyzbrojování a všechny měly stejný problém — neměly způsob, jak se k těmto ziskům dostat a jak je z Německa vyvézt. V tomto směru nebylo se zahraničními investory zacházeno o nic lépe, než s domácími. K omezení na 6 procent se zde navíc přidala opatření devizové kontroly — zahraniční měnu bylo v Reichsbance možné dostat jen ve zcela nevýhodném kurzu a za vysoké poplatky.

V počátečních letech své existence se režim snažil aktivně zahraniční investory ujišťovat, že až se situace znormalizuje, budou si moci zisky vybrat. Ujišťoval Forda, GM a ITT, že jejich pozice v Německu je bezpečná a pokud vyjdou režimu vstříc, tak se nakonec ke svým ziskům dostanou. Když situace trvala, někteří ztráceli víru. DuPont nabídl k prodeji své akcie IG Farben, které koupil v roce 1929 za 3 miliony dolarů, za méně než 300 000. Britské ICI se podařilo zlikvidovat podíl v IG Farben až po dlouhém vyjednávání komplikovaným swapem za podíly v dceřiné švýcarské společnosti IG.

Většina zahraničních investorů zůstala se svou investicí v Německu uvězněná včetně jejich zisků. Z pozice investora-akcionáře na národním socialismu nikdo nevydělal a to se týká i zahraničních nadnárodních korporací.

„Zlatá doba Schachta“

 Z významných počinů Schachtova ministerstva můžeme ještě okrajově zmínit unifikaci německé elektrické sítě, která do té doby byla rozdělena mezi řadu firem. I zde dokázal Schacht postupovat proti zájmům stranických gauleiterů, kteří po roce 1933 získali podíly v lokálních generátorech elektřiny, které vznikaly v prvních fázích elektrifikace.

V mnoha směrech byl Schachtův státní intervencionismus plodem myšlení a debat z konce První světové války. Reformovaná Reichsbanka, říšské ministerstvo hospodářství, ministerstvo práce, ministerstvo výživy — to bylo její dědictví. Situace po roce 1933 byla ovšem odlišná od dvacátých let v tom, že státní úředníci postupovali v zavádění regulací s daleko vyšším stupněm autority a nezávislosti na politických a hospodářských zájmových skupinách. Rétorika Hitlerovy národní revoluce jim k tomu poskytovala vhodný krycí plášť. V praxi byli odborníci a byrokraté z Reichsbanky a Ministerstva hospodářství za jedno v tom, že musí zamezit vlivu radikálních aktivistů z SA, stranických ideologů a místních gauleiterů. A do roku 1936 se jim to celkem úspěšně dařilo. Úředníci ministerstva průmyslu na tuto dobu vzpomínali se slzou v oku:

„Pracovali jsme a vládli s neuvěřitelným elánem. Poprvé jsme zažívali, co to je skutečně vládnout. Pro nás z ministerstva průmyslu byl kontrast s Výmarskou republikou velmi ostrý. Už nás neobtěžovalo stranické tlachání z Reichstagu. Zbavili jsme se paralyzující formule: technicky správné, ale politicky neprosaditelné.“

(Boelcke, Die deutsche Wirtschaft, str. 88–9)

Stejně tak na to vzpomíná sám Hjalmar Schacht:

„Dokud jsem byl v úřadu jako guvernér Reichsbanky a ministr hospodářství, tak Hitler do mé práce nikdy přímo nezasahoval. Nepokoušel se mi dávat instrukce, naopak mě nechal provádět mé vlastní nápady způsobem, jakým jsem já sám uznal za vhodný. O ekonomice nic nevěděl a obzvláště měnové systémy pro něj byly zavřenou knihou. Očividně z tohoto důvodu nikdy otevřeně nezasáhl do mých politik. Teprve když přišel na to, že umírněnost mé fiskální politiky je překážkou pro jeho zbrklé plány, začal s Göringem intrikovat za mými zády a proti mému uspořádání.“

(Hjalmar Schacht, Case closed, str. 55–56)

Zásadní obrat nastal v roce 1936, kdy diktatura Göringa a strany nahradila vládu ministerských technokratů.

Již za týden se můžete těšit na další díl s názvem Čtyřletý plán.

Mises.cz: 17. října 2019, Vladimír Krupa


Zdroje:

  1. Adam Tooze: The Wages of Destruction
  2. Günter Reimann: The Vampire Economy
  3. Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives
  4. Carsten Burhop, David Chambers, Brian R. Cheffins: Law, Politics and the Rise and Fall of German Stock Market Development, 1870 — 1930.
Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 123 × | Prestiž Q1: 4,49

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Tomáš Fiala

A to má být co? Pojednání o německém nacistickém hospodářství? Nebo predikce, na jejímž konci bude "Soubor opatření ke zdokonalení plánovitého řízení sociálně tržní ekonomiky EU"...? :-D nebo spíš :-(

PeTaX

Poměrně potřebná ekonomicko-historická práce odhalující nekompromisně socialistickou povahu nacistického hospodářství a ukazující neudržitelnost blábolu, že nacismus byl extrémně pravicový. ;-)

A kam že €U směřuje? No to přece víme.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top