Štítky článku: •  

Smutná role Pavla Rychetského při vzniku exekuční mafie (1/2)

TŘICET LET OD LISTOPADU 89 Právník Pavel Hasenkopf má na listopad 1989 hodně zvláštní vzpomínky. Na vysokou školu nastoupil dva měsíce před událostmi, takže do nich spadl jako nerozkoukaný student prvního ročníku. Kromě toho uznávaný expert na mezinárodní právo shrnuje nejpodstatnější porevoluční počiny v oblasti legislativy. Například problematickou úpravu exekucí, kterou sepsala na koleně skupina poslanců, protože na ministerstvu nikdo nevěděl, jak na to…

V listopadu 1989 jste studoval na pražské Právnické fakultě. Bylo už před událostmi 17. listopadu na škole cítit, že se něco mění?

Nastoupil jsem tehdy do prváku, proto se dost dobře nemohu vyjádřit k tomu, jaká byla atmosféra před revolucí právě na Právnické fakultě, pro nedostatek možnosti srovnání se situací tamtéž třeba o rok předtím … ale to, že se něco mění, že něco je na spadnutí, to bylo cítit v celé společnosti, a to od nástupu Gorbačova, kdy mi bylo patnáct, s postupně se zvyšující intenzitou.

Na jedné straně stáli lidé, kteří chtěli změnu a byli z Gorbačova nadšení, protože nic lepšího si nedokázali reálně představit a měli plné zuby toho nekonečného ideotlachání, patřil jsem k nim; na druhé ti, kteří o změnách sice stále mluvili, ve skutečnosti si je nepřáli ani omylem. Ale nevím o nikom, kdo by to tenkrát vnímal jako ideový střet kapitalismu se socialismem. Slovo „kapitalismus“ sice vymysleli Marx s Engelsem pro označení něčeho, co existuje jen v hlavách soudruhů, ale když žijete nebo dokonce vyrůstáte v reálném socialismu, postupně vám to natlačí do hlavy, že kapitalismus by byl absolutní zlo — že by byla nezaměstnanost, lidé by neměli na lékaře, na vysokou školu a umírali by houfně na ulicích hlady … že socialismus je pokrok a absolutní dobro, kde nic z toho nehrozí, návrat ke kapitalismu by byl zločin proti lidskosti … proto se většina tehdy nechtěla vrátit před rok 1948, ale jen do roku 1968, většinová společenská poptávka tehdy zněla navázat na Pražské jaro, nastolit socialismus s lidskou tváří.

Až s určitým odstupem Václav Klaus vysvětlil, bohužel ne všem, že socialismus s lidskou tváří je nesmysl, že socialismus nikdy nemůže mít lidskou tvář … bohužel, řada lidí to nepochopila dodnes, řada lidí vlastně ani nechápe, co to socialismus byl: ztotožňují jej s komunismem, pronásledováním disidentů a s nemožností cestovat, ale to byly jen důsledky: podstata byla v tom, že stát vlastnil vše důležité — půdu, sítě, továrny — a vám nechal jen na běžnou spotřebu, privátně podnikat a mít výrazně víc, než ostatní, se nesmělo.

Jak to probíhalo na pražských právech od počátku studentské stávky, tedy od pondělí 20. 11.?

Nejdříve se musím udat: Aniž bych o to nějak zvlášť stál, měl jsem svým způsobem výlučné postavení. Moji spolužáci byli z drtivé většiny dětmi z právnických nebo nomenklaturních rodin. A mezi nimi jsem se ocitl já, kdo měl — alespoň teoreticky, vylučovací metodou — ten ideově správný, ale na právech velmi vzácný „dělnický původ“ – maminka byla účetní, troufám si říct, že špičková, a táta mačkal na velíně tlačítka a přepínal páčky. Nadto jsem nepřišel z gymplu, jako všichni ostatní, ale ze strojní průmyslovky (údajně jsem dostal přijímací komisi do kolen svými znalostmi — to se nechci chlubit, to jen kvůli kontextu — jednoduše jsem za žádnou cenu nechtěl skončit na ČVUT, chtěl jsem na práva, ta mě bavila, proto jsem měl už na přijímačky pečlivě nastudovaného i hodně z toho, co mě na právech teprve měli naučit). A tak se stalo, že si mne tehdejší fakultní vedení SSM vyhlédlo za budoucího ročníkového místopředsedu, a v této pozici, ještě ani nezvoleni, jsme s předvybraným ročníkovým předsedou, cca dva či tři dny před 17. listopadem dostali od fakultního vedení SSM, v té místnosti, kde dnes úřaduje spolek Všehrd, naprosto jasné zadání: dostat na Albertov co nejvíc lidí, protože: „kluci, takhle to už nejde dál, něco se už fakt musí stát, musíme využít toho, že tentokrát je to povolený“. Přiznám se bez mučení, že jako bytostný individualista a těžký introvert, který jakékoli davové lázně upřímně nesnáší, i jako liberál, kterému se příčí druhé do něčeho nutit, jsem se jim na to vykašlal. Navíc jsem nevěřil, že to k něčemu povede, já tenkrát věřil na postupnou změnu shora a partajní generační výměnu, ne na to, že si režim bude něco dělat z jím povolené demonstrace, která měla mít z jeho hlediska chvályhodný obsah — tím byla připomínka 50. výročí zavření vysokých škol okupační německou mocí.

Až někdy v průběhu víkendu jsem v televizi zaregistroval, že se něco děje, naladil Hlas Ameriky a z něho se dozvěděl, že na Národní zabili nějakého studenta. Pamatuji se, že jsem se vztyčil a nahrnula se mi krev do hlavy — rozumějte, bylo to něco nového, zlomového: s tím, že policie honí disidenty a občas někoho z nich přetáhne pendrekem a na chvíli zavře, to bylo vnímáno jako standardní bojová hra, to už s nikým nehnulo — ale toto bylo poprvé, kdy někoho zabili, první politická smrt od roku 1969 … proto jsem v pondělí 20. 11. šel do školy s tím — když už jsem tedy měl být ten funkcionář — že tohle se musí vyšetřit, to se nesmí jen tak přejít … ale přišel jsem a v Bazénu (přezdívka pro dvoranu PF UK) už se řečnilo o sto šest a vyhlašovala se stávka … viděl jsem, že věci se daly do pohybu i beze mne, tak jsem si připnul rozdávanou trikoloru a „splynul s davem“. Do stávkového výboru jsem se necpal, naopak, cítil jsem úlevu, že po mně už se žádné usměrňování druhých nechce. Několikrát jsem byl během toho týdne na Václaváku coby běžný demonstrant — statista. Kromě demonstrací na podporu rodiny Michalákových to byly jediné demonstrace, kterých jsem se kdy zúčastnil. Klíči jsem necinkal, to už mi přišlo moc teatrální.

První obří demonstrace na Letné

Dnes to může leckomu připadat zvláštní, ale v roce 1989 měli socialismu plné zuby dokonce i komunisté a svazáci — ten režim se zhroutil tak překvapivě snadno a bez odporu právě proto, že dostal ránu do vazu od svých vlastních lidí. Listopad přinesl svobodu, dal společnosti obrovský náboj nové energie, mě osobně pak zbavil nutnosti rozhodnout se, zda vezmu tu funkci v SSM a stanu se neoblíbenou krysou, kterou nikdo nikdy neocení za neviditelný zásah někde v zákulisí, nebo to odmítnu a budu riskovat, že se mi pomstí a udělají ze mě disidenta.

Na koho z pedagogů nejvíce vzpomínáte v souvislosti s listopadovými událostmi?

V souvislosti s listopadovými událostmi asi na nikoho. Ten týden byl strašně hektický a já si nedělal poznámky … pamatuji Radima Seltenraicha, který snad řečnil, když jsem v pondělí přišel do „Bazénu“ fakulty, Vojtěcha Cepla, který byl tehdy specialistou na bytové právo a na vystoupení se chystal, a krabice od banánů či čeho, ze kterých se kdosi snažil udělat stupínek pro řečníky, aby na ně bylo vidět. Kupodivu nikoho v těch prvních chvílích nenapadlo vyjít o patro výš a řečnit z ochozu, posléze se vše přesunulo do Collegia. Jinak jsem odchovanec prof. Kopala a prof. Potočného z katedry mezinárodního práva a rád vzpomínám na doc. Gronského z katedry ústavního práva, prof. Švestku z občanského práva a samozřejmě na zcela nezapomenutelné prof. Kincla a doc. Balíka z právních dějin.

Co byl z této doby váš nejzásadnější zážitek?

Úleva smíšená se zlomyslnou radostí, když dělníci ve Vysočanech vypískali Miroslava Štěpána. To byl klíčový, symbolický zlom, od té chvíle bylo jasné, že armáda ani milicionáři už nezasáhnou, do té doby jsme se toho hodně obávali. Také vzpomínám, jak jsem ten první týden ve středu nebo ve čtvrtek potkal učitelku ze základky, tu snad vůbec nejrudější soudružku na celé škole, zdvořile jsem ji pozdravil, a ona se ke mně vrhla a začala mi vykládat na celou tramvaj, jak je to skvělé, že se ten režim konečně zhroutil. Tak jsem jí to odkýval, že je to opravdu skvělé, a v duchu si řekl, že když už to říká i ona, tak je to už asi fakt tutovka. A už se nikdy nedozvím, jestli hrála před tím léta tu soudružku, nebo vycítila nový směr větru, rychle převlékla kabát a snažila se, aby si toho někdo všimnul.

Soudruh Štěpán v areálu ČKD Praha

Právnická fakulta v časech normalizace má trochu problematickou pověst. Jak moc byla tehdejší „práva“ poplatná vládnoucí ideologii?

Jak jsem již řekl, zažil jsem na fakultě jen ten nejúplnější konec normalizace. Mnoho užitečného se však dozvíte ze starých učebnic, já měl tehdy třeba už předem naučené Státní právo kapitalistických zemí od Blahože a Státní právo socialistických zemí od Zdobinského, obojí samozřejmě plné tehdejších povinných ideologických manter, první bylo extrémně kritické ke kapitalistickému systému, druhé extrémně pochvalné k socialistickému systému, ale pokud jste nebyl úplný idiot, vybral jste si z toho to podstatné a názor si udělal. To první mělo, po odfiltrování balastu, hlavu a patu, z toho druhého vyhřezla stupidnost ústav socialistického typu, kde jste nakonec vždy skončil u vedoucí úlohy komunistické strany a důležitosti odborů, na které byl nalepený povinný, jakoby demokratický balast …

Dnes jsou mi ty staré knížky užitečné znovu: vzpomínám si třeba, jak po Trumpově vítězství v prezidentských volbách zazněly v CNN hlasy jak z příručky socialistické státně-právní propagandy, že je volební systém v USA špatný a zastaralý, že hlas z Connecticutu má vyšší váhu než hlas z Kalifornie … a co teprve učebnice marxismu-leninismu, znát jeho základy je obrovská výhoda i dnes, kdy opět vystrkuje růžky — okamžitě poznáte, kdo je kdo. Nejvíc se o marxismu dozvíte z jeho vlastních učebnic a propagandy, z toho, co o sobě sám hlásal.

Myslím si, že obecně pro fakultu platí to, co pro celou tehdejší společnost: když jste dělal kompromisy a na správných místech říkal to, co se chtělo slyšet, pokud jste na určitých místech neříkal to, co se nechtělo slyšet, nechali vás na pokoji. Samozřejmě, pokud jste chtěl dělat nebo dokonce učit právo za normalizace, nutně jste se pohyboval na mnohem tenčím ledě a byl pod drobnohledem s mnohem ostřejším rozlišením, než pokud bylo vaším životním snem být třeba kovářem.

Jak vzpomínáte na to, jak se fakulta proměňovala v porevolučních časech? Zaznamenali jste jako studenti nějaké „převlékání kabátů“?

Zrušili nám kruhy. To bylo něco jako třídy. To mělo výhody — v rámci daného předmětu jste se mohl hlásit na semináře, ke komu jste chtěl a měl k němu důvěru — i nevýhody — bylo nás v ročníku asi 200 a kromě nejbližších kamarádů jste tak pořádně nikoho ze spolužáků neznal. Překopali nám celé studium — na třísemestrální teoreticko-historický blok navazoval čtyřsemestrální soukromoprávní blok a na něj třísemestrální veřejnoprávní blok. Ze státního práva se stalo ústavní právo, z hospodářského práva obchodní, z národního hospodářství základy ekonomie … nemohu potvrdit ani vyvrátit, co se povídá, že z katedry zemědělského práva se stala katedra práva životního prostředí.

V podstatě zcela zmizela jen katedra marxismu-leninismu, tuším že někteří vyučující pak zakotvili na katedře jazyků — uvědomte si, že tehdy byla o lidi třeba s angličtinou nouze —, a s asi jednoročním odstupem se nově objevila katedra evropského práva — tam mne jeden z kantorů už někdy v roce 1992, kdy jsem ES ještě fandil, šokoval spikleneckým sdělením, že Hitler měl vlastně pravdu s evropským sjednocením, jen to vzal za špatný konec … Ne, převlékáním kabátů bych to nenazval, spíše odhazováním masek. Ostatně, kdo jiný už by měl mít z pádu socialismu větší radost, než režimem trpěná a nenáviděná tzv. „pracující inteligence“

Jak se studuje právo v časech, kdy se právní řád dramaticky a dynamicky mění? To asi muselo být v první polovině devadesátých let docela dobrodružné, zejména v předmětech, které vyučovaly živé právo…

Skvěle. Absolutně ničím nenahraditelná zkušenost. Pokud nejste ten typ, co se umí jen biflovat a vůbec nepřemýšlí nad tím, co se snaží naučit, pokud si rádi kladete otázky a odhalujete souvislosti a smysl věcí, nemůžete studovat v lepší době, než když se právní řád dramaticky mění a nikdo pořádně ještě neví, co z toho vzejde. Jste mnohem méně svázán tím, co platí zrovna teď, studujete právo s větším nadhledem, uvědomujete si možné alternativy, chápete mnohem snáz kontext. Naučíte se to podstatné. Je to stejný rozdíl, jako vidět hotový dům a vidět, jak se ten dům staví.

Příklad: obchodní právo a obchodní zákoník. To je nekonečná válka o to, jak moc má být obchodní právo autonomní na občanském právu a zda má či nemá mít vlastní zákoník: první bitvu v roce 1991 vyhráli zastánci samostatného obchodního zákoníku, ale válku nakonec v roce 2012 prohráli, když byl sloučen s občanským zákoníkem a z obchodního zákoníku zůstal jen zákon o obchodních korporacích. To zastánci samostatného pracovního práva, pevně jištěni odbory, svůj boj bohužel vyhrávají permanentně, § 2401 občanského zákoníku je toho důkazem.

Dokončení rozhovoru s panem Pavlem Hasenkopfem zítra

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 134 × | Prestiž Q1: 4,59

+5 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top