U soudu se lhát nesmí. V novinách je to norma

Walter Lippmann byl známý americký novinář, který se narodil se na konci 19. století. Za svoje texty dostal dvakrát Pulitzerovu cenu. V roce 1919 napsal pro časopis Atlantic esej o svobodě slova a lhaní ve vypjaté době válečného konfliktu: (výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor)

Chabé základy

Z našich nedávných zkušeností je zřejmé, že tradice svobody slova a názoru nestojí na pevných základech. Tlak totiž cítí nejen jednotlivci, kteří jsou umlčováni. Proniká i do těch nejstabilnějších myslí a všude vytváří napětí, které způsobuje sterilitu. Lidé přestávají říkat, co si myslí, a když to přestanou říkat, brzy si to přestanou myslet.

Myslí s ohledem na své kritiky, a ne s ohledem na fakta. Když se totiž myšlení stane společensky nebezpečným, lidé tráví více času úvahami o nebezpečí než rozvíjením svých myšlenek. Mnoho lidí říká, že názor a jednání by měly být svobodné, že svoboda je nejvyšším a nejsvětějším aspektem života. Každý z nich však někde vkládá zrádnou klauzuli, že „samozřejmě“ nesmí být poskytnutá svoboda využívána příliš destruktivně.

Mezi anglickými klasiky je příkladem Miltonova „Areopagitica” a esej „On Liberty” od Johna Stuarta Milla.

Pozn. autora: Walter Lippmann naráží na Miltonovy pasáže, ve kterých píše, že „žádný zákon nemůže povolit to, co je bezbožné nebo zlé” a volá po toleranci v názorech, které „od sebe nejsou daleko”.

Milton dospěl k závěru, že některé rozdíly v názorech jsou natolik nedůležité, že mohou být tolerovány.

Bezpečné kacířství

Skutečný záměr, který se skrývá za klasickým argumentem, je, že svoboda má být povolena tam, kde rozdíly v názorech nemají velký význam. Právě touto definicí se obecně řídila praxe. V dobách, kdy se lidé cítí bezpečně, je kacířství povoleno jako koření života.

Za války svoboda mizí. Jinými slovy, když se lidé nebojí, nebojí se myšlenek; když se bojí hodně, bojí se všeho, co se zdá nebo dokonce může vypadat jako pobuřování. Proto je většina věcí, které jsou tolerovány, ve skutečnosti nedůležitá.

Lež je povolena

Poskytnutí svědectví v soudním procesu je svázáno tisíci pravidly, která vycházejí z dlouholetých zkušeností s omylností svědků a předsudků poroty. Nazýváme to, a právem, základním aspektem ochrany lidské svobody.

Ve veřejných záležitostech je však sázka nekonečně větší. Jde o životy milionů lidí a o majetek všech. Porotou je celá společnost. Jsou jí všichni, kdo vytvářejí veřejné mínění: drbny, bezskrupulózní lháři, lháři od narození, slabomyslní lidé, prodejné mozky, korupčníci.

Této porotě je předkládáno jakékoli svědectví, je předkládáno jakoukoli formou, jakoukoli anonymní osobou, bez ověření pravdivosti a bez trestu za křivou přísahu. Pokud budu lhát v soudním procesu týkajícím se osudu sousedovy krávy, mohu jít do vězení. Pokud však budu lhát milionu čtenářů v záležitosti týkající se války a míru, mohu lhát až do morku kostí, a pokud zvolím správnou sérii lží, budu zcela bez odpovědnosti.

Kdybych tvrdil, že Japonci tajně pijí krev dětem, zaručuji vám, že by to ochotně otiskly všechny noviny a že by mě vyslechli v kostelech po celé zemi. (Pozn. autora: Psáno po první světové válce.)

Bible demokracie

Noviny jsou totiž ve vší doslovnosti biblí demokracie, knihou, podle níž lid řídí své chování. Je to jediná seriózní kniha, kterou většina lidí čte. Je to jediná kniha, kterou čtou každý den. Moc rozhodovat každý den o tom, co se bude zdát důležité a co bude opomíjeno, je moc, která nemá obdoby od doby, kdy papež ztratil vládu nad světskou myslí.

Do tohoto nesmírně křehkého mechanismu byla vhozena, zejména od vypuknutí války, propaganda.

Lidé, kteří ztratili přehled o relevantních skutečnostech, jsou dnes nevyhnutelnými oběťmi agitace a propagandy. Šarlatán může uspět pouze tam, kde je publikum zbaveno nezávislého přístupu k informacím. Od zmatku k panice je jen krůček, jak ví každý, kdo někdy sledoval dav, když hrozilo nebezpečí. V současné době se národ může snadno chovat jako dav. Pod vlivem novinových titulků a panického tisku se nákaza nerozumu snadno rozšíří i v usedlém společenství.

Ničitelé myšlení

Válka a revoluce, obě založené na cenzuře a propagandě, jsou nejvyššími ničiteli realistického myšlení, protože přemíra nebezpečí a nadměrné podněcování vášní narušují disciplinované chování. Obojí plodí fanatiky všeho druhu. Proto se zdá, že jak ve válce, tak během revolucí funguje jakýsi Greshamův zákon emocí, podle kterého špatné emoce vytlačují ty dobré.

Pozn. autora: Ve zjednodušené podobě Greshamův zákon říká, že jsou-li v oběhu mince s vyšším a nižším obsahem cenného kovu, budou ty „špatné” peníze vytlačovat ty „dobré” .

Svobody nelze dosáhnout za pomoci povolování a zákazů. Ve světě tak rozmanitém, jako je ten náš, je možný jen jeden druh shody. Je to shoda na způsobu hledání pravdy. V tomto pojetí je svoboda název, který dáváme procesům, s jejichž pomocí zvyšujeme pravdivost informací, na jejichž základě jednáme.

Napsal americký novinář Walter Lippmann v roce 1919 v reakci na propagandu v době první světové války a vznik válečného vládního výboru pro veřejné informace.

Co s tím?

Je-li nemožné dosáhnout úplného pochopení světa, znamená to, že je demokracie nemožná? Odpověď je, že neznamená, a Walter Lippmann ve své knize „Veřejný názor“ píše, že smyslem politiky není, aby lidé mysleli stejně, ale aby lidé s rozdílnými názory jednali podle stejných principů.

A jinými slovy to shrnul článek ve Financial Times v roce 2016.

Alternativní zpravodajské weby a undergroundový tisk s pochybnými novinářskými praktikami jsou fenoménem odjakživa. Ve svobodných společnostech veřejná sféra toleruje jednostranně zaměřená média nebo protivládní publikace, protože víme, že na každé médium, které šíří nesmysly, připadá jiné, které může s předstihem přinášet témata velkého kulturního nebo politického významu.

Akceptování okrajových témat, mezi něž patří i pochybné zprávy, je to, o čem je svoboda a svobodný tisk. Je to naše největší síla, zejména pokud je zasazena do spravedlivého a rozumného rámce stíhání pomluv, urážek na cti a hanobení. Potlačování okrajových názorů není řešením.