Alexis de Tocqueville: O nebezpečí pozvolného despotismu

Alexis de Tocqueville byl francouzský diplomat a historik. Narodil se na počátku 19. století do šlechtické rodiny. Jako velký obhájce svobody se z rodné Francie, která se ještě vzpamatovávala z teroru Francouzské revoluce, vydal na cestu do Spojených států, aby podrobil důkladné analýze tamní způsob vlády a porovnal jej s podmínkami v Evropě.

Výsledkem jeho cesty je rozsáhlé dílo „Demokracie v Americe”, které vyšlo ve dvou svazcích v roce 1835 a 1840 a okamžitě si získalo popularitu v Evropě i ve Spojených státech. Během několika desítek let se kniha Demokracie v Americe stala klasickým dílem v oboru politických a sociálních věd.

V jedné kapitole své knihy varuje Alexis de Tocqueville před něčím, co nazývá „pozvolným” nebo „měkkým despotismem”.

V knize píše:

Překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Jednoduchá možnost

Během svého pobytu ve Spojených státech jsem si všiml, že demokratický stav společnosti by mohl nabízet jednoduchou možnost, jak zavést despotismus. Po návratu do Evropy jsem si uvědomil, jak mnoho evropských vládců již využilo vlastností demokratické společnosti k tomu, aby rozšířili sféru své moci.

Po pěti letech dalšího rozjímání a detailnějším zkoumání tohoto tématu se moje obavy nezmenšily, ale soustředily se na něco jiného. Žádný panovník nebyl v minulosti tak mocný, aby mohl bez pomoci spravovat všechny části své říše, žádný se nikdy nepokusil podřídit všechny své poddané bez rozdílu striktním regulacím, které by do detailu řídily jejich soukromé záležitosti. Nyní je důvod se obávat, že lidé do takového stavu dospějí.

Nový druh útlaku

Myslím, že druh útlaku, kterým jsou ohroženy demokratické národy se nepodobá ničemu, co kdy na světě existovalo. Marně hledám výraz, který by vystihl obavu, kterou mám. Stará slova despotismus a tyranie nejsou vhodná. Ta věc je nová, a protože ji nemohu pojmenovat, musím se ji pokusit definovat.

Nad tímto pokolením stojí obrovská a opatrovnická moc, která si bere na starost, aby lidem poskytla veškeré potřeby a dohlížela na jejich osud. Tato moc je absolutní, nepostřehnutelná, pravidelná a prozíravá. Byla by podobná autoritě rodičů, pokud by jejím cílem bylo připravit děti na dospělost, ale ona se naopak snaží, aby zůstaly navždy dětmi.

Stává se jediným poskytovatelem jejich štěstí, předvídá a obstarává jejich potřeby a řídí jejich zájmy, upravuje rozdělování majetku. A tak den za dnem omezuje svobodnou vůli člověka a postupně jej připravuje o všechny možnosti jejího uplatnění.

Občané se každým okamžikem dostávají pod kontrolu veřejné správy. Nenápadně a jakoby bez svého vědomí jsou vedeni k tomu, aby veřejné správě obětovali nějakou další část své osobní nezávislosti. Ti samí lidé, kteří občas svrhnou a pošlapou krále, se stále více a více bez jakéhokoli odporu podřizují nejnepatrnějšímu nařízení úředníka.

Tolik Alexis de Tocqueville před téměř 200 lety.

Post scriptum

Jeden z komentářů k textu Alexise de Tocquevilla uvádí:

Stále volíme a stále si myslíme, že jsme svobodní. Ale co když je svoboda jen iluzí? Co když si jen vybíráme mezi různými variantami stejného politického směřování a domníváme se, že je to vláda lidu? Tocqueville to nazval pozvolným despotismem. Nikdo nikoho o půlnoci nezatýká, ale je to horší. Je to systém, který tlačí lidi do netečného sebeuspokojení, že všechno je v pořádku, až najednou zjistí, že svobodná společnost je vyprázdněným pojmem.

Jako obranu před pozvolným despotismem vyzdvihuje Alexis de Tocqueville aktivní účast občanů na společenském životě, místní samosprávy a dobrovolná občanská sdružení. Dalším klíčovým aspektem zachování svobodné společnosti je svoboda projevu. Poskytuje občanům různý pohled na věc a udržuje je ve stavu bdělosti.