Babišův alibismus

D. D. KRAJČA

Návraty politiků jsou zvláštní disciplína. Nejsou o tom, co říkají, ale o tom, jak stojí. Jestli mají rovná záda, nebo jestli se nervózně rozhlížejí, odkud zrovna fouká. V návratu se totiž nehraje o program, ale o charakter. A právě proto jsem si kdysi myslel, že návrat Andreje Babiše bude jiný. Tvrdý. Neomalený. Bez omluv. Návrat člověka, který už nemá co ztratit a konečně si dovolí být tím, za koho se tolik let vydával.

Jenže se nestalo vůbec nic !!!

Když se podíváte na skutečné návraty, rozdíl bije do očí. Donald Trump se vrátil jako beranidlo. Bez zájmu o to, kdo se zhroutí, kdo bude křičet, kdo se pohorší. Neptá se, neuhýbá, nevysvětluje. Jde si za svým a dává jasně najevo, že kdo nestíhá, má smůlu. Robert Fico se po všem, čím prošel, vrátil ještě tvrdší. Ne jako prosebník, ale jako chlap, který říká: tady jsem, tohle je můj směr a vy se s tím smiřte, nebo si klidně trhněte nohou.

A pak tu máme i domácí příklady. Tomio Okamura se s ničím nemaže. Řekne, co chce, stojí si za tím a je mu jedno, kdo se u toho osype. Jindřich Rajchl nejde oklikami, nejde prostředkem, nejde napůl. Jde rovně, přímo, bez korekcí.

Můžete s nimi nesouhlasit, můžete je považovat za problém, ale nemůžete jim upřít jednu věc: mají směr a nestydí se za něj.

A pak se člověk podívá na Andreje Babiše.

A má pocit, že sleduje úplně jiný žánr.

Jeho návrat nepůsobí jako návrat muže, který se rozhodl něco prosadit. Působí jako návrat člověka, který se bojí, aby se náhodou nerozhodl. Každá věta je opatrná, každé stanovisko má brzdu, každé „ano“ je hned doplněno o možnost ústupu. Ne proto, že by šlo o rozvahu, ale proto, že strach z jasné pozice je silnější než jakýkoli slib.

A přitom právě ty sliby byly jednoduché. Česká republika nemá podporovat Ukrajinu ani finančně, ani municí. Nemá se podílet na muničních iniciativách, nemá se nechat zatáhnout do cizí války, nemá hrát roli poslušného přikyvovače.

To nebyly složité myšlenky. To byly věty, kterým rozuměl každý. A dnes? Dnes se dozvídáme, že se vlastně nic rušit nebude, ale zároveň se to prý nepodporuje. Peníze se oficiálně neposílají, ale systém běží dál. Všechno je tak šikovně rozmazané, že se nikdo nemůže chytit jediné pevné věty.

Tohle není politika. To je zbabělý alibismus převlečený za státnictví.

Zatímco jiní říkají jasné „ano“ nebo jasné „ne“ a jsou připraveni nést následky, Babiš se tváří, že stojí někde mezi.

Jenže mezi čestným postojem a strachem není žádný ušlechtilý střed. Je tam jen prázdno. A přesně v tom prázdnu dnes jeho politika stojí.

Vztah k prezidentovi není založený na otevřeném nesouhlasu, ani na respektu. Je to spíš tiché sednutí si na zadek.

Vyčkávání. Opatrné našlapování kolem funkce, která by si zasloužila buď podporu, nebo jasné odmítnutí. Jenže říct „ne“ chce odvahu. A ta tu prostě není.

Babiš se neřídí přesvědčením. Řídí se větrem. Sleduje průzkumy, titulky, nálady na sociálních sítích a podle toho se natáčí. Jednou tak, podruhé opačně, pokaždé s vysvětlením, že je to rozumné, odpovědné a vyvážené. Jenže vyváženost bez páteře není ctnost. Je to slabost.

A tady už se dostáváme k jádru věci. Korouhvička není metafora. Je to popis stavu. Korouhvička nemá názor, nemá směr, nemá cíl. Ukazuje jen to, odkud fouká. A Andrej Babiš dnes neukazuje nic jiného. Nikdy nikoho nepodpoří naplno. Nikdy se za nikoho skutečně nepostaví. Nikdy neřekne jasně, že tudy ne, tečka.

Největší tragikomedií je, že by si to mohl dovolit. Má peníze, struktury, voliče, zkušenost. Nemusel by se bát. Nemusel by kličkovat. Jenže on to dělá pořád. A čím víc to dělá, tím menší je. Z muže, který chtěl působit jako silný lídr, se stal mistr přežívání bez odvahy.

Kobliha zůstala koblihou. Jen už dávno nechutná. Lepí se, drobí se a člověk ji jí jen ze zvyku, ne proto, že by stála za to. A korouhvička? Ta nezklamala. Točí se dál. Jako vždycky. Podle větru. Bez výjimky. Bez charakteru.

Daniel Danndys Krajča, FB

(15 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...