Bavorsko: Školy zakazují kříže, ale povolují hidžáb

SLOVANKA

O tom, jak si islám přebírá jednotlivé země, se můžeme asi nejlépe přesvědčit právě na příkladech, kdy se potlačuje křesťanství a vyzdvihuje islám. Jde o plné podřizování se muslimským požadavkům, zatímco vlastní kultura je zatracována.

Již opakovaně jste si zde mohli přečíst o tom, jak z jídelen mizí vepřové, v některých částech islamizovaných měst dohlíží na chování a dress code hlídky šaría, ve školách či školkách se přestávají slavit Velikonoce a Vánoce, zatímco ramadán je oslavován.

Ve výčtu toho, jak se jednotlivé země podřizují islámu, by se dalo pokračovat donekonečna. Islamizované země tak signalizují svoji slabost a ochotu nechat se převzít právem šaría.

Nejinak je tomu v sousedním Německu, kde již muslimské děti výrazně dominují stovkám škol, v mnoha dalších se stávají stále významnější menšinou.

V takové situaci se islámu začíná přizpůsobovat i školství, jako například v Bavorsku. Tam na jedné straně zakázali krucifixy ve třídách se zdůvodněním, že vadí některým žákům i rodičům, zatímco na druhé straně povolili hidžáb studentkám i učitelkám.

Jak je znát, tak v samotném Německu si to už mnozí začínají uvědomovat a upozorňují na to že již nejde o kulturní válku, ale kulturní kapitulaci.

Islám není náboženství jako křesťanství, ale jde také o politický řád, podle kterého je jediným akceptovatelným právním systémem šaría.

Nedávné rozhodnutí bavorského správního soudu uvádí, že kříže musí být odstraněny z bavorských tříd na žádost jednotlivých studentů. Učitelé mezitím mávají islámským šátkem jako znamením údajné rozmanitosti.

Tento krok není činěn proto, že by to bylo porušením zákona, ale proto, že několik jedinců je tím „rozrušeno.“ Stát se podřizuje.

Zároveň je výslovně povolen islámský hidžáb – symbol aplikované ideologie, která je ve svém jádru primitivní, ale o to brutálnější.

Učitelky i studentky jej mohou nosit, a to i se státní podporou.

Tedy zatímco křesťanské symboly, na kterých je Německo duchovně a morálně založeno, jsou podle bavorského soudu v rozporu se sekulárním státem, islámské symboly jsou nyní považovány za výraz rozmanitosti.

Absurdní a nebezpečná reinterpretace soudnictví, které se stále více stává přisluhovačem těch, kteří chtějí zrušit Německo – klíčové slovo Sarrazin (pozn.: spisovatel, který před tímto stavem varoval).

Jsou tak silní, protože my jsme tak slabí

Šílenství však nezůstává ve třídě, má doslova pandemické rozměry. Pokračuje na univerzitách, které jsou dnes chrámy progresivistické politiky. V Braunschweigu, Berlíně a Tübingenu organizují muslimské univerzitní skupiny akce – „se striktně odděleným zasedacím pořádkem.“

Ženy nalevo, muži napravo. Nebo jako v Kielu: Muži vpředu, ženy vzadu. Stejně jako v mešitě, jen na státem financované univerzitě. Zatímco alma mater bývala oázou pokroku, akademická obec se zvrhává v poslušného třmenáře autoritářské sekty.

Politici jsou ze strachu před aktéry politického islámu zdrženliví. A průměrný vysokoškolský učitel si nalévá kávu moka s bezlaktózovým kozím mlékem, zatímco jeho dcera už na další přednášce nesmí sedět vedle chlapců.

Politický islám není tak úspěšný proto, že je nějak zvlášť mocný, logický nebo intelektuální, ale proto, že se Němci stali obzvláště zbabělými.

Německo je formováno křesťanstvím – kulturně, historicky, emocionálně a duchovně.

Církve se podřizují politickému islámu

Tyto hodnoty však nespadly z nebe, jsou produktem staletí evropských bojů proti tyranii a dogmatům – sekulárním nebo náboženským. A jsou zranitelné, jak v těchto dnech působivě zažíváme. Pozdní modernismus těmto hodnotám vzal na vážnosti.

Místo toho je prázdnota oslavována jako otevřenost, nedostatek kontur jako tolerance a islám jako mírumilovnost. Tato prázdnota však není ochranným štítem – je to zvací dopis pro autoritářské ideologie.

Zatímco protestantské církevní konvence mutují do průvodů gayů s biblickými verši, nábožensko-politickým skupinám je dovoleno importovat, zavádět a institucionalizovat svou misantropickou kulturu – bez významného odporu.

Je důležité zdůraznit, že se nejedná o víru obyčejných muslimů. Je to o politickém islámu, který se zaměřuje na vliv – nikoli na integraci. Který usiluje o moc – ne o mírové soužití.

Který zavádí právo šaría zadními vrátky – nejen prostřednictvím radikálních mešit, ale i prostřednictvím soudních rozhodnutí, univerzitních akcí, symbolické nadvlády.

Tolerované odevzdání

Západní svoboda, kdysi vybojovaná proti kultu císaře, klerikalismu a diktatuře, je nyní opouštěna kousek po kousku – ze strachu, že bude považována za „netolerantní.“

Křesťanský charakter této země je považován za trapnou relikvii. Církve se již dávno podřídily duchu doby, kážou větrné turbíny a uprchlíci  vítejte. Z jejich strany již nevzejde žádná obrana.

Tím vzniká vakuum, které však nikdy nezůstává dlouho prázdné. Politický islám to ví. Má čas. Má struktury. A má cíl. A zatímco Německo bojuje proti pravici s duhovými vlajkami, radikální muslimové pochodují odděleně, ale jednotně.

Nezažíváme kulturní válku – zažíváme kulturní a státem tolerovanou kapitulaci. Politický islám využívá naší slabosti, naší nevědomosti, našeho nasyceného sebepohrdání.

A jak řekl Theodor W. Adorno: „Netolerance může být překonána pouze odhodláním – ne shovívavostí.“ Pokud kříž spadne a šátek zůstane, pak to není tolerance. Je to akt sebeodevzdání.