Boj proti dezinformacím není demokratický, slouží jen k zašlapání lidí s jiným názorem

SU/VADIM PETROV

Martina: Když sleduješ tajné služby dnes, když se zamýšlíš nad tím, jakou mohly urazit cestu, dokážeš si to vůbec představit se současnými technologiemi, o kterých víme, i s těmi, o kterých tušíme, i s těmi, o kterých se spekuluje?

Vadim Petrov: Víš co, já ti řeknu, že se vůbec nic nezměnilo, nikam jsme se nevyvinuli. Máme daleko víc informací, balónků, které někdo pouští, protiopatření, které zase někdo vytváří, takže jsme víceméně zahlcení informacemi, ale jsme zahlceni i těmi placenými protiinformacemi, které je zapotřebí eliminovat. Takže my nejsme chytřejší, nejsme o nic chytřejší, ale jsme jenom zahlcenější.

Martina: Ale máme nástroje, které způsobují to, co jsi už zmínil, že jsme se ocitli v jakési době postsoukromé.

Vadim Petrov: To jo. My jsme totálně ztratili schopnost… Když my jsme se učili všechny sledovačky a typy odposlouchávání, tak nám to možná Britové říkali kvůli tomu – to byla taková zpravodajská klasika – že v tu dobu to už dávno neplatilo. A o nových systémech, jako satelity, nám neříkali nic, protože si říkali: „Zase všechno vědět nemusíte.“

Ale mrtvé schránky, odhalování bomb – to jsme se učili. Myslím si, že ano, je daleko víc nástrojů. Ale víc mi spíš záleží na tom, kam se to celé vydá, a co počítače budou jednoho dne schopny udělat s námi, jako s překonaným elementem organického algoritmu, dokud si to počítače nepřevezmou samy.

Ale mě baví jedna věc: Moc se nemluví o tom, jaká je jediná obrana proti počítačům a proti tomu, aby nad lidstvem nepřevzaly vládu umělé inteligence. To, že jim vypneme elektřinu. Když počítače nebudou mít elektřinu, tak přestanou fungovat.

Martina: Ale my bohužel také.

Vadim Petrov: My se vrátíme zpátky do jeskyní. My, jako organický algoritmus, dokážeme vzít klacek a jít někam lovit. Takže možná, že jednoho dne bude zapotřebí se vrátit zpátky na zem a tohoto nepřítele vypnout, protože je napájen.

Už jenom v tuto chvíli je absurdní, že na jedné straně Evropská unie říká, že omezujeme jádro – Němci, větrníky a tak – a přitom proti tomu jde potřeba energie. Datová centra už v tuto chvíli, říká se, spotřebují 1,5 procenta celkové spotřeby energie na světě. Někdo říká, že spotřebují 4,5 procenta. Ale umělá inteligence a všechny tyto procesy budou potřebovat daleko, daleko víc energie. To je potrava, kterou se sytí.

Datová centra spolknou víc energie než celé státy, a přitom chceme omezovat jádro

Martina: O tom jsem četla, že v Americe dělali řízený brownout, ne blackout, ale řízený brownout, to znamená, že se v případě velkého přepětí vědomě odstavují určité provozy a vypínají se okruhy, a pořád to nepomáhalo, až zjistili, že je tam taková malá firmička Yahoo, která způsobovala obrovský odběr. Ty máš z umělé inteligence takovouto obavu? Protože když se o tom bavím s odborníky, kteří do umělé inteligence takzvaně „dělají“, tak ti říkají: „Pořád se to přeceňuje. Je to stroj, který pracuje se statistikou a průměry. Takže netvrďte, že umělá inteligence má vědomí. Nemá.“

Vadim Petrov: Jenže já mám spíš na mysli… To jsou ti odborníci – jak se tomu říká – kteří trpí provozní slepotou. Oni vidí jen technikálie. Ale protože já jsem umělec, muzikant, člověk, který je napojen na lidství, tak tam není důležité, co dělá umělá inteligence sama o sobě, tam je důležité, co dělá s námi. Co dělá s námi. My vědomí máme, a ona dokáže řídit naše vědomí, vytvářet nám naše pocity. Ona nepotřebuje mít své pocity.

Martina: My tím, jak se učíme komunikovat s ní, ztrácíme lidskou komunikaci.

Vadim Petrov: Ano.

Martina: To znamená – přizpůsobujeme se.

Vadim Petrov: Ale ty pořád máš vědomí. Jsi člověk, a vědomí je bolest, láska, empatie, reakce, je to deprese, je to pocit štěstí. To je to, co umělá inteligence nemá, ale umí s tím pracovat v nás – v nás – což je právě to nebezpečí.

Takže ona nepotřebuje mít ty vlastnosti, o kterých vědci říkají, že je nemá. No nemá. Ale my je máme, a ona pracuje s námi, a dokáže být natolik chytrá, že v nás dokáže vyvolávat reakce, které si usmyslí. A to je právě nebezpečí. Protože my jsme ti, o které jde. Nejde o stroje, jde o nás.

A to, co se teď děje na sociálních sítích, všechny ty algoritmy, a jak tyto algoritmy dokážou maximalizovat míru naší pozornosti a přilákat nás k negativním věcem, tak už vlastně ovlivňují lidi. V Myanmaru zemřely desítky tisíc lidí kvůli tomu, že Facebook vyhrotil de facto situaci tak, že lidé propadli nenávisti. Takže umělá inteligence nemusí mít vědomí, ale my ho máme, a ona s ním dokáže pracovat.

Po éře klikání přichází éra důvěry – když nebudeme věřit nikomu, tak zemřeme

Martina: Řídí někdo tento technologický proces pro své zájmy?

Vadim Petrov: Ne. Zatím je to v prvotní fázi, a to je fáze upoutávání pozornosti. Všechny firmy, tím, že nás nutí k pozornosti – a my klikáme – vydělávají peníze. Reklama, získávají data o našem chování, což je de facto taky platidlo, hodnota, to je vlastně pro tyto firmy benefit, protože ony vyvíjejí další systémy umělé inteligence, a tak dále. Musk teď přišel s Grokipedií, tedy se svou Wikipedií, která možná bude daleko efektivnější než ta klasická Wikipedie, která je založena na plnitelích Wikipedie, na lidech.

Takže to je fáze klikání. A my se dostáváme do druhé fáze, a to je fáze důvěry, důvěryhodnosti. Někdo se hrozí z toho, že jsou tady fejková videa, umělé inteligence, a co všechno ona dokáže. Já z toho samotného nemám problém, protože o tom to bude.

Ty si něco přečteš, a nebudeš vědět, jestli to bude pravda. Něco uvidíš, a nevíš, jestli to je pravda. A to, co bude důležité, je, komu budeš věřit, co je pravda. A ty, jako člověk, protože máš vědomí, máš pocity, a máš i potřebu víry, a musíš někomu věřit, jinak zahyneš. Když nebudeš věřit nikomu, tak zemřeš. Musíš věřit: sama sobě, manželce, manželovi, příteli, autoritě, politické straně, politikovi – na někoho potřebu víry přeneseš.

A tato fáze, do které dnes vstupujeme, bude nesmírně důležitá v tom, kam se budeme posouvat, a všechny technologické firmy začnou bojovat o to, abys jim zrovna věřila.

Martina: Už teď je jasné, že ve velmi blízké budoucnosti – či spíše už se to děje – nemůžeme věřit na sítích ani svým vlastním očím, ani svým vlastním uším. To znamená, že nás to možná, aspoň v určitých enklávách, vrátí k tomu, že si budeme muset sednout takto naproti sobě…

Vadim Petrov: Tam zdaleka nejsme, bohužel.

Martina: Podívat se sobě do očí a říct: Vadime, říkáš mi pravdu?

Vadim Petrov: Ani to ne. Ale třeba ti lžu. Ale já ti věřím. Nebo ti nevěřím. Nemůžu nevěřit úplně nikomu.

A to je fascinace. Teď je fenomén Filip Turek. A noví politici, kteří přicházejí, nová generace, mají sítě, nějakým procesem vyrůstali, vyvíjejí si něco. A teď ti mladí říkají – kteří třeba konkrétně volí Filipa Turka, ať zůstaneme u něj: „Nám je to jedno, my jsme ho zvolili. Nám je jedno, co říká, my mu věříme. My mu věříme, že to nemyslel vážně.“

A já mu taky věřím. Já si taky myslím, že to jsou jenom takové blbé kecy. Ale třeba ne. Třeba za tím opravdu něco je.

A my jsme v této fázi. A mladí, nebo nová generace budou říkat: „Bez ohledu na to, co slyšíme, se možná rozhodujeme podle něčeho úplně jiného.“ Nevím podle čeho, co je tím algoritmem, co je klíčem, podle kterého se rozhoduješ, že někomu věříš a někomu nevěříš.

A to je to, co je teď ve hře. A ty kecy, které někdo říká, že „Turek toto řekl, a je nácek, a tím pádem nemůže být ministrem zahraničních věcí“, to jeho voliče nezajímá. A to si myslím, že je, do jisté míry, nastupující doba, kdy si člověk řekne: „Hele, to, co zaznívá v prostoru, kdybychom měli všemu věřit, tak se z toho zblázníme. My se sami rozhodujeme, čemu budeme věřit a čemu nebudeme věřit, a co budeme považovat za důležité a co budeme považovat pro nás za určující.“

Boj proti dezinformacím není demokratický – kdo nesouhlasí, má být zašlapán a zničen

Martina: Doufejme, že se ještě rozhodujeme sami. Není to jisté. To ovlivňování je tak silné, že my nevíme, na základě čeho se rozhodujeme. A už si nemůžeme být jisti, že se rozhodujeme na základě svého vlastního poznání, na základě informací, které jsme si ověřili, na základě alespoň pocitů, vjemů, sympatií.

Ale když tady mám před sebou bývalého agenta, kterého vycvičila samotná velká MI5. Profesionálové, Raye Doyle, Bodie, Cowley – i s touhle představou jsi do toho určitě tehdy šel. Ale ty ses už dnes vůči tomuto slovu vymezil. Nicméně ve veřejném prostoru je slovo „dezinformace“ nadužíváno takovým způsobem, že už to člověk snad nemůže brát vážně, stejně tak jako „boj proti dezinformacím“. Co si myslíš o tomto urputném boji proti dezinformacím, a o tom, že všechno, co je jiné, než co si někdo myslí, je považováno za dezinformaci?

Vadim Petrov: Tato doba, tento přístup, není demokratický. Demokracie je v tom, že já mám právo něco tvrdit, ale ty taky, respektuj můj názor, a já budu respektovat tvůj.

A teď to tak není. Teď je to tak, že já mám názor, a pokud ty tvrdíš něco jiného, co nekonvenuje s mým viděním světa a s mým přesvědčením, tak jsi dezolát, dezinformátor, Putinův agent, a toto všechno, a je zapotřebí tě zašlapat, zničit, pobít, zvítězit nad tebou, odstranit z cesty. O tom je dnešní doba. A k tomu slouží všechna tato slova.

Takže se pak ukáže, že vlastně ten, kdo bojoval proti dezinformacím, byl sám nositelem dezinformace, a naopak byla pravda na straně toho, kdo byl označen jako dezinformátor, takže vlastně dezinformátorem nebyl, protože nesl informaci.

A to je to vědomí, to je ta vzrušená doba, emoce, která provází celou tuto dnešní dobu nejistot, a bylo by dobré trochu ubrat na plynu, a říkat si: „Tak fajn, já za prvé budu respektovat ostatní, a za druhé dostanu trochu pod kontrolu své emoce, a představu o tom, co vlastně chci prosadit, a třeba nechám i ostatní, aby prosadili své pojetí a své vidění světa. Když mi to neubližuje, tak na to mají právo.“

Hybridní válka není nic nového – jde o střet organického světa s anorganickým

Martina: Možná, že to dokážeš ty se svými zkušenostmi posoudit více. Ale kromě údajné nutnosti bojovat s dezinformacemi se také často objevuje pojem „hybridní válka“. Je proti nám, proti Evropě, případně proti celému Západu, veden nějaký druh hybridní války?

Vadim Petrov: Teď jsi, Martino, narazila na jednu věc, která je pro mě, jako člena Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, podstatou mé práce, a zcela jistě v budoucnosti bude.

Když říkáme, že tady zaznívají různé názory a že algoritmy sociálních sítí preferují reakce, tak v tomto systému už jede celá řada cílených kampaní, které budou modelovat nějaké názory, které někdo potřebuje. Protože na to můžeš nasadit boty, roboty, kteří budou zásobovat systém nějakými názory a nějakými úhly pohledu, které tě můžou mást. A to je vlastně to, čemu se říká „hybridní válka“.

Ale upřímně řečeno, já bych zase dal tento pojem na stranu, a řekl bych, že to je princip světa, kdy se potkává organický svět s anorganickým, svět přirozeného algoritmu v nás a uměle řízeného, vyvinutého. Protože tohle musel někdo naprogramovat, a pak je možnost využít celou počítačovou sílu a vytvořit tyto boty, které zahltí prostor.

A teď vzniká celá řada regulátorů, a my jsme jeden z nich jako Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, a tyto systémy – myslím teď státu – mají touhu ochránit občana, a v některých horších případech ho i vést správným směrem. A to je doba, ve které jsme.

A já se teď snažím nějakým způsobem si udělat jasno, kde je hranice mezi tím, abychom občana ochránili, ale zároveň abychom ho necenzurovali, nemodelovali tak, jak sami potřebujeme, jak to společnost potřebuje, jak to potřebuje většinová společnost nebo ideologie, hodnotový systém, kdy někdo říká, že je zapotřebí to prosadit tak, aby občan tomuto systému, tomu, co chci, vyhovoval.

Martina: Bývalý premiér Fiala říkal, že občan má právo na korigované informace. Myslíš si to?

Vadim Petrov: To je to, o čem mluvím. On to řekl primitivně, ale v zásadě, když si uvědomíš, jaká je tady celá řada útočících botů – říká se tomu trollí farma, ale to je beletristický pojem – jsou tady v současných chvílích hejna botů, která můžou nějakým způsobem modifikovat skutečnost.

Občan má právo na korigovanou informaci? Nevím. Kdo mu to právo určil? Kdo je schopen mu ho zaručit? To je právě ten problém…

Martina: A jak korigovanou?

Vadim Petrov: A jak korigovanou – ano. Ale už jenom ten fakt, jak to chceš udělat? Protože když vymyslíš jedno opatření, tak plejáda technologických firem a hackerů a všech těch, kteří to umí, je vždycky před tebou, takže vymyslí něco jiného, udělají to nějak jinak.

My se s tím musíme naučit žít, na jedné straně, ale na druhé straně neříkám, že proti tomu nemáme bojovat. Ale pojďme se bavit o tom, co znamená žít v prostředí, které je uděláno hodně účelově, ale zároveň z toho neudělat skanzen, kde nějaký chytrý státník řekne: „A toto všechno k tobě nemůže jít, protože tě to ovlivňuje způsobem, který si myslíme, že není správný.“

Evropská komise obchází národní státy a cenzuruje přímo u Googlu

Martina: Ty jsi místopředseda Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. Do jaké míry si můžeš dovolit veřejně vyslovovat své názory, politické soudy? Máš vzhledem ke své funkci určitým způsobem nastavenou autocenzuru?

Vadim Petrov: Když jsem byl jmenován, tak jsem vlastně nevěděl, kdo tam je, co ta Rada dělá, a až když jsem se k tomu dostal, tak jsem se začal učit, jaká míra regulace je v kompetencích Rady. A tak jsem si říkal, že jsem tam nominován nějakou politickou stranou, nějakou politickou silou, a že by o mně lidé měli něco vědět – jak uvažuju a co si myslím. A proto jsem začal veřejně působit. Možná bych to nedělal, třeba kdybych nebyl veřejný funkcionář, protože si myslím, že je správné, aby lidé věděli, co si myslím.

A teď je nás tam třináct, a řekni mi, koho jiného ještě z radních znáš, a znáš jeho veřejné postoje, které zaujímá? Neznáš. Já si myslím, že je správně, abychom nějakým způsobem na veřejnosti byli vnímáni tak, že si něco myslíme, že jsme nositelé nějakých postojů, nějakých názorů.

A do jaké míry se koriguji a říkám si, že toto bych už říct neměl? Autocenzura tam je, ale spíš než co se týče vyjádření a postojů, tak je to v otázce formy. Tedy že nejsem vulgární, snažím se nebýt útočný, snažím se nebýt osobní. Tak spíše se hlídám tam.

Martina: Ty jsi tady položil, v souvislosti se svou funkcí radního, míru regulace. Jaká míra regulace by měla spadat do kompetencí Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, aby se z toho nestal svého druhu jiný typ cenzury?

Vadim Petrov: Stává. Je to vlastně cenzurní, regulace je omezení práv, svobody projevu a slova. Ale záleží na procesech, které k tomu vedou.

A teď je to tak, že většina věcí, které přichází k nám do Rady, vzniká na úrovni Evropské komise, a ta, skrze národní stát a jeho Poslaneckou sněmovnu, prosazuje přijímání takových zákonů, podle kterých my potom postupujeme.

Teď v poslední době – což je vlastně novum – je to, že i když se země snaží být konzervativní v psaní zákonů, které by příliš regulovaly národní prostředí, tak vlastně Evropská komise národní stát obchází, a to formou trusted flaggers, což jsou vlastně spolupracující osoby, neziskové organizace, od kterých sama Evropská komise vysbírává v národních státech podněty.

Takže když jsi nějaká neziskovka, a budeš spolupracovat s Evropskou komisí, tak řekneš: „V České republice ten či onen říká to či ono, a je tam platforma, která neporušuje zákon, ale myslíme si, že to je špatně,“ a nahlásí to Evropské komisi. A Evropská komise pak má mandát se obrátit na Facebook a na Google, na YouTube, a říct: „Hele, dostali jsme zprávu z České republiky, že se tam někdo chová špatně, a my bychom byli rádi, kdybyste to prověřili, nebo případně stopli.“

A to je špatně. Já si myslím, že to musí jít primárně – pokud někdo chce toto dělat – přes národní stát, a ne systémem nějakých spolupracujících subjektů, neziskovek, organizací, já nevím čeho, agentur, všeho možného, a řídit to přímo, a mít mandát, aby potom jednala s Googlem, YouTubem a s Facebookem v Americe, a řekla: „My si myslíme, že v České republice tenhle Franta provozuje platformu, která neříká správné věci. Sice neporušuje zákony, ale měl bys ji stopnout.“

Omezování svobody projevu lze odšvejkovat – napsat zákony tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá

Martina: Můžeme pozorovat tendenci Evropské unie a těchto spřátelených politických neziskovek omezit možnosti provozu internetu, zavádění a implementaci DSA do našeho právního systému. Dá se tomu ubránit? Myslíš si, že ještě v tuto chvíli…

Vadim Petrov: Dá se tomu ubránit. To, co jde přes národní státy, tak – a řeknu to natvrdo: Prostě neimplementovat tyto zákony. Zvážit, jaké jsou postihy, budou to zase pokuty a všechno možné. Když nezavedeme ETS2, tak budeme platit pokuty. Tak když to nasčítáme, kolik to hodí – ono to je někdy drahé – někdy je to milion denně. Tak to je jedna věc, to je jeden způsob.

Druhý způsob – který nerad říkám veřejně, ale řeknu ho – je to odšvejkovat. Když řekneš: „Jasně,“ ale pak to udělat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, což v tomto jsou Češi machři.

Martina: To možná můžeme uplatnit v souvislosti s DSA, ale těžko s emisními povolenkami.

Vadim Petrov: Jasně, tam jsem nehledal způsob, jak to odšvejkovat, tomu zase až tak nerozumím. Ale v této informační oblasti to jde.

A potom musí nastat zamezení podpory státu pro politické neziskovky, které toto dělají a ideologicky působí. Ať existují neziskovky, které pracují v sociální oblasti, v edukativní oblasti, ve vědecké oblasti a možná v jakékoliv další, ale tam, kde ovlivňují myšlení lidí ve prospěch nějakého světonázoru a ideologie, tak ať to dělají za své peníze, nebo za peníze nějakých sponzorů, ale ne za peníze daňového poplatníka.

Martina: Nerada bych, abys měl pocit, že po kaprovi chci, aby si vypustil vlastní rybník, ale co si myslíš o roli veřejnoprávních médií? Slouží k tomu, k čemu měla sloužit, nebo by měla sloužit? Jsou ještě potřebná?

Vadim Petrov: Teď přemýšlím, jestli říct variantu mírnější, nebo svou. Ale já půjdu do své varianty.

Ano, veřejnoprávní média, média veřejné služby, můžou být – a v daleko, daleko redukovanější podobě, než jsou teď. A pak bych se přimlouval za to, aby byla podpora projektů veřejné služby v oblasti médií, třeba u soukromoprávních subjektů.

Dokážu si představit, že stát řekne: „Fajn, teď tady Česká televize dostává 8 miliard prostřednictvím poplatků, možná ještě reklamy“ – teď nevím, jak je to přesně nasčítáno, ale dejme tomu 8 miliard. „A my veřejnoprávní televizi dáme to, co dostávají ostatní privátní televize, což je třeba zhruba 2,5 miliardy, 3 miliardy, a ostatních 5 miliard nevyjmeme z mediálního trhu, ale vyhlásíme v rámci nějaké koncepce, kterou by vždycky měla dávat dohromady vláda, nebo politická reprezentace.“

Teď nemyslím vláda ve smyslu, že tato vláda, a pak se to zase změní. Ať existuje nějaký konsenzus. Takže vynakládat tyto prostředky na projekty soukromoprávních médií, které se přihlásí k veřejnoprávní službě.

Já jsem byl v debatě s nějakým romským aktivistou, který vysílá pořad o Romech, a ten do mě strašně šel s tím, že nechci tuto televizi a že jsem proti, a já nevím co, Putinův agent, a tak. A já jsem říkal: „Dobrý. Ale kdybyste na ten váš pořad dostal – nevím – třeba 2 miliony ročně…“

Martina: Právě. Abyste si ho získal.

Vadim Petrov: „Tak to by bylo špatně?“ Vy byste rozhodoval v rámci, jak to udělat, a nikdo by vám do toho nekecal. Ale samozřejmě na konci by se řeklo: „Tak fajn. Tak z těch dvou milionů jste to udělal takhle, takhle, toto jste dal na toto.“ A Nejvyšší kontrolní úřad by mohl dělat namátkově kontroly. Tak to by bylo OK. Ne? A on: „Jo, proč ne.“

Takže o tom se teď bavíme my. My jsme toto udělali v době covidu, podobnou takovouto zkušenost, kdy malá divadla jako La Putyka a ostatní neměli možnost hrát, nechodili lidé, a byla to otázka jejich existence. A tehdy Zaorálek, ministr kultury, dal projektu televize na podporu malých divadel 10 milionů. Chopila se toho La Putyka a řekla: „Dobrý, my to budeme dělat.“ A zažádali si u nás o licenci.

A teď si nepamatuji na název té televize, ale po nějakou dobu, než se spotřebovalo těch deset milionů, tam běžela malá divadla, hodně La Putyka, protože to nebylo dramaturgicky tak vymyšlené. Ale pokus to byl dobrý. Stát dal deset milionů na realizaci televize, která měla být na podporu malých divadel. Když to po roce skončilo, tak normální by bylo, aby přišla nějaká zpráva, nějaký audit, a řeklo se: „Vyplatilo se to. Nevyplatilo se to. Byl to dobrý projekt. Byl to špatný projekt. Byly tam zpronevěřeny peníze, nebo nebyly zpronevěřeny peníze.“ A tímto způsobem si dokážu představit, že by to mohlo fungovat.

V České televizi je 90 procent progresivistů – taková televize nemůže plnit veřejnoprávní roli

Martina: Když se podíváme k sousedům, tak v Polsku funguje veřejnoprávní televize, jak řekl sám jejich jeden představitel, podle systému TKM. Já to řeknu slušněji: „Teraz kruci my.“ Zkrátka, jaká je vláda, tak pro tuto vládu svým způsobem funguje i televize. Takže když se vymění vláda, tak televize zase funguje pro novou vládu jako její informační kanál.

U nás si můžeme být jisti, že Česká televize a Český rozhlas byly velmi provládní k vládě Petra Fialy, a teď si můžeme být jisti, že budou velmi protivládní vůči Andreji Babišovi. Jak se s tím jako radní srovnáváš?

Vadim Petrov: Jeden z principů tohoto by mělo být, že čas od času, nebo jednou za rok, se dělá anketa mezi pracovníky televize – může to dělat nezávislá agentura, nebo by to měla dělat nezávislá agentura – jak jsou na tom s postoji svého světonázoru.

Ve chvíli, kdy je tam 90 procent progresivisticky levicových liberálů – protože mají všechny ty školy, jsou z dobrých rodin, umí jazyky, studovali v zahraničí – tak vidí svět nějakou optikou, takže vlastně televize neplní veřejnoprávní roli, protože neodráží spektrum názorů společnosti. Protože tam je 90 procent lidí, kteří jsou světonázorově ukotveni progresivisticky levicově.

Takže ve chvíli, kdy se to bude vědět, tak je zapotřebí to nějak změnit. A pak, televize je někým řízená, je tam nějaká Rada, a ta by měla říct: „OK, jestli tady u nás 90 procent lidí vypovídá o světě ze svého světonázorového úhlu pohledu, tak to není vyvážená televize, není to veřejnoprávní služba tak, jak by měla být. Tak s tím pojďme něco dělat.“

Martina: Jsou ostatní radní ochotní s tím něco dělat?

Vadim Petrov: Tak teď ten systém takto nastaven není. To by muselo být v zákoně. A teď, upřímně řečeno, jsem zvědav na novou koalici, co bude chtít s veřejnoprávní službou dělat.

Oni říkají: „Tak dobře, zrušíme poplatky.“ To já myslím, že je věc jasná, že o tom není debata, že to, jak to bylo vymyšlené, že firmy mají platit za veřejnoprávní služby, je absurdní, je to šílené. Kdyby to neudělali, možná že by to prošlo, ale takhle se to změnit musí. A potom chtějí nějakou debatu o veřejnoprávní službě jako takové. Tak to jsem zvědav, kdo ji bude organizovat, jak bude vypadat, k čemu bude sloužit, jaké z ní budou výstupy.

Martina: Co si myslíš o spojení České televize a Českého rozhlasu?

Vadim Petrov: To má nějakou tradici. Rozhlas myslím, že kromě ČRo Plus, není téma, co se týče politických bojů. Tady vznikl nějaký trh. Vlastně všechna rádia Českého rozhlasu pokrývají obrovskou výseč všech možných žánrů, přes vážnou hudbu, jazzovou hudbu, hudbu pro mladé, přes starší, přes klasické formáty jako je Dvojka, Vltava – to jsou tradiční média. A naše hitová rádia to nedělají.

Hitová rádia se tady zařídily tak, že jsou vlastně nízkonákladová, vysbírávají z trhu reklamu, hrají si tam písničky, mají tam vtipné moderátory. Takto tady trh teď vypadá, a hitovým rádiím to nevadí. A protože si myslím, že Český rozhlas se do jisté míry fakticky snaží fungovat nestranně – až na ČRo Plus – tak si myslím, že to není téma a že bych to tedy vlastně neřešil. Nechal bych to být.

Od tajných služeb se dá odejít – ve chvíli, kdy nemáš co nabídnout, jsi mrtvý agent

Martina: Opíšeme kruh a skončíme tématy, kterými jsme začali. Ty jsi se v devadesátých letech stal ředitelem Kanceláře pro zpravodajské služby, a pak jsi odešel a stal ses ředitelem Tiskového odboru Úřadu vlády, byl jsi tiskovým mluvčím tehdejšího premiéra Václava Klause. Proč jsi odešel od tajných služeb? A navíc se vždycky říkala pověra, že se vlastně od tajných služeb odejít nedá.

Vadim Petrov: Já jsem neodešel, vlastně jsem měl obě funkce zároveň. Já jsem byl šéf Kanceláře pro zpravodajce, pak jsem byl tiskovým mluvčím Klause, a ještě jsem byl ředitel Tiskového odboru vlády, a ještě jsem byl zástupce ředitelky Kanceláře předsedy vlády.

Takže de facto jsem byl státní úředník, který měl více kompetencí, a jedna z nich byla zpravodajská činnost. Takže já jsem odešel od Klause, a tím pádem jsem odešel od státu, v roce 96, kdy on vstoupil do menšinové vlády, a já jsem si říkal: „Hele, tak už je hotovo. Tady se to s tou revolucí víceméně už rozbředává někam, kde mě to moc nebaví.“

Také jsem měl dvě malé děti a potřeboval jsem vydělat nějaké peníze. A tak jsem odcházel od státu a říkal jsem si: „Tak a teď budu pracovat sám za sebe,“ a začal jsem podnikat a nakročil jsem novou cestu, a říkal jsem si: „Má služba státu v roce 96 končí, a odcházím se postarat sám o sebe.“

Martina: Znamená to tedy, že od tajných služeb se odejít dá?

Vadim Petrov: Jasně. Ve chvíli, kdy nemáš co nabídnout, a nejsi zdroj – tak co s tebou? Co by s tebou tajná služba dělala.

Takže můžeš být řídící důstojník, můžeš být analytik, můžeš u nich pracovat, můžeš být u nich zaměstnaná, ale pokud jsi venku ze systému, nejsi nositelem nějaké kompetence nebo nějaké informace, nebo nějakého exkluzivního přístupu někam, tak jsi mrtvý agent. Co s tebou? A co udělá tajná služba? Nahrazuje si zase někoho, kdo ty přístupy má.

Martina: Co by tě zajímalo teď? Když se sejdeme za pět let, tak co myslíš, že budeš dělat?

Vadim Petrov: My jsme spolu – ty bys to neřekla – ale já jsem ti strašně vděčný, že jsi zpívala moji píseň v červnu na koncertě. Já jsem měl teď etapu dvou let, kdy jsem se vrátil k muzice, začal jsem psát muziku pro velké obsazení, velký orchestr. Tak to jsem v červnu naplnil.

A teď jsem v období hledání nějaké další výzvy. Já jednu takovou mám, ale je hloupé ji říkat. Já jsem vystudovaný kytarista a vrátil jsem se zpátky ke kytaře. Začal jsem normálně hrát, denně dvě hodiny cvičím. Takže to je teď můj momentální program.

Martina: To je trochu nebezpečné, protože když se podívám na začátek tvé knížky, kde popisuješ svou cestu Amerikou, tak jsi tam viděl jednoho bezdomovce, který hrál skvěle blues. A když jsi viděl ty jeho udřené ruce a tohoto zdecimovaného člověka, který ale hrál naprosto bezchybně blues, tak on ti řekl: „Blues je věčná touha, nespokojenost. Třeba budeš nespokojený celý život a budeš se trápit pořád a pořád. To je blues. Blues je sakra nemocný srdce.“ Jak dobře ti jde blues?

Vadim Petrov: To je o principu. Ano, blues, ale byl to černoch, který to měl v genech, v krvi. Ale já jsem nositel klasické hudby, evropské hudby – a tam je můj prostor.

Ale obecně, on má pravdu. Když jsi někdy s hudbou začala a pochopila jsi, o čem je, tak to není jenom o tom, že se mluví o kráse, o citech, není to jenom o emocích. Hudba sama o sobě je poměrně kognitivně náročná věc. Motorizuješ prsty – ve tvém případě hlasivky – hlavu, potřebuješ se něco naučit, když jsi v klasické hudbě, tak tam potřebuješ něco dát.

A celý tento samotný proces, který ten hudebník dělá – když ho objevíš – tak je to svým způsobem jakoby droga, je to způsob meditace, je to způsob vlastní sebeorganizace a strukturování a hledání klidu. Takže jsem se asi vrátil zase zpátky.

Martina: Ráda jsem tvou modlitbu zpívala, napiš mi další. Vadime Petrove, moc ti děkuji za rozhovor. Děkuji ti za tvou otevřenost – alespoň doufám, že agent může být otevřený – a že jsi nám dal nahlédnout do světa, který my známe především z filmů, a ukázal jsi nám, jak civilní může být novodobý James Bond. Díky moc.

 

Herohero