Časy se mění (Předvolební agitka II.) |

Sdílet článek:

DAVID FLORYK

Kolega Kubalčík ve svém eseji Předvolební agitka vylíčil dilema frustrovaného konzervativního nevoliče. Beru jeho volbu vážně, ale myslím, že časy se mění…

Na jedné straně odmítá hysterii, vyvolávanou vládou, jako by po volbách měl nastat konec světa, nedopadnou-li volby přesně tak či onak. Dobře ví, že volbama život nekončí. Na druhé straně ví, že i když „nejde o všechno“, jde o hodně a na každém hlase záleží a proto s tím svým chce naložit odpovědně.

Vládní strany volit nemůže, neb jako konzervativní volič jimi byl opakovaně zklamán. Parlamentní opozici, reprezentovanou hnutím ANO volit nemůže, neb ta už u moci byla a rovněž zklamala.

Neparlamentní opozici volit taktéž nelze. „Seriózní strana konzervativně pravicového ražení chybí“ – a ti, co se za konzervativní opozici vydávají, jí ve skutečnosti nejsou, nýbrž jde o síly „neseriozní, plné ambiciózních nesolidních jedinců, bizarní polosvět politických kašparů…“. Dokonce prý politické programy některých z nich „zavánějí borščem“.

V této děsivé situaci se autor přesto rozhoduje zůstat voličem – odmítá možnost, že by zradil své občanství tím, že by „poprvé v dospělosti“ do volební místnosti vůbec nedorazil a – možná překvapivě, ale zcela konzistentně – sází vše na malinkatou neparlamentní straničku, zcela marginální a mediálně zcela neznámou, jejíž voličský potenciál je blízký nule – kterou však, domnívám se, lze dle jeho názoru volit „s čistým svědomím“. Hodlá tedy volit Korunu českou, kterou je připraven podpořit dokonce i osobní účastí.

Beru tuto úvahu vážně, nijak se jí nevysmívám, ba přiznávám, že i já jsem v minulosti podobně volil.

Myslím však, že „The Times They Are a-Changin“ a dnes je potřeba jít dál.

Není pochyb, že pohled na neparlamentní scénu nemůže vzbuzovat úplné nadšení.

„Establishment na ně povětšinou reaguje s hrůzou, a ne bez příčiny, protože tyto strany s sebou nesou mnoho balastu. Některé mají pochybný původ. Jejich personál tvoří hlavně zanícení mladí političtí nováčkové, některé mají mezi sebou řadu děsivých antisemitských a antimuslimských křiklounů, nacionalistických nostalgiků, ztřeštěnců bažících po moci, ekonomických excentriků, historických revizionistů a konspiračních teoretiků. Někteří z nich nabízejí antidemokratické, protiamerické nebo protizápadní názory, mnozí blouznivě útočí na cokoliv spojeného s Evropskou unií, mnoho z nich favorizuje ruského vůdce Vladimíra Putina…“

Poznáváte v tom textu nějakou část naší parlamentní i neparlamentní pravice?

Pokud ano, vězte, že onen odstavec je citátem z pera amerického politologa Daniela Pipese, který ve svém eseji Vzestup západního civilizacionizmu někdy v roce 2018 právě takto charakterizoval tehdy nově se etablující anti-islámské strany, hnutí a spolky, které se tehdy rodily napříč Evropou jako houby po dešti.

Média je bezmyšlenkovitě házela do jednoho pytle jako krajně pravicové, přičemž ignorovala často se vyskytující levicové názory, zvláště v ekonomických a sociálních otázkách. Tahle stará bolest přetrvává dodnes, kdo se ocitne mimo evropský mainstream, hned slízne nějakou „nahnědlou“ nálepku.

Byly to strany a iniciativy nepochybně populistické a povětšinou tradicionalistické, s pro-křesťanským, anti-islámským, pro-západním postojem; Pipes jim tehdy říkal „civilizacionistické“ a jejich nástup na veřejnou scénu vítal – přesto, že si byl vědom řady „porodních problémů“, popsaných výše.

Měl totiž zato, že zpohodlněný a zabydlený Západ, jehož strany hlavního proudu, ať levé či pravé, se odnaučili přemýšlet, potřebuje – tehdy tváří v tvář masové islámské nelegální migraci – právě tento budíček.

Pipes tehdy tvrdil, že ty nové, mladé, ještě nevycválané a trochu amatérské strany, přinášejí do politické arény i nějaké benefity: realizmus, odvahu, vytrvalost a „civilizacionistickou“ kritiku, která je nevyhnutelná, pokud má Západ ve své historické podobě přežít.

A nabídl tehdy k úvaze několik myšlenek – které, myslím, platí i dnes:

civilizacionistické strany představují menší nebezpečí, než strany progresivistické; (a já dodávám: přežili jsme Piráty ve Strakovce – co horšího by nás mohlo potkat?)
Nejsou-li násilnické a neusilují-li o svrhnutí ústavního pořádku, je možné jejich chyby napravit, vyrostou z nich, dostanou-li příležitost (a já dodávám, řada z nich to už prokázala; jak vypadala AfD v roce 2015 a jak vypadá dnes?)
Jsou možná dokonce méně nebezpečné, než strany establishmentu, které masovou imigraci (a jiné zlořády vůči přirozenému řádu) umožňují; (a já dodávám: jaké reálné „nebezpečí“ hrozí, dostala-li by se např. SPD do vlády. Skutečně zavede povinně boršč ve školních jídelnách?)
Blízkost moci už ledaskoho zkultivovala, někteří dozráli a stali se umírněnějšími (Pipes uvádí příklad zakladatele Národní fronty ve Francii, starého Le Pena, který byl vyloučen z vlastní strany, protože jeho antisemitismus už byl neúnosný.)
Tento druh stranické evoluce zahrnuje personální souboje, dělení stran a přeskupování sil (a přesně to vidíme na neparlamentní scéně i u nás, ale to je holt život, to se čas od času děje i v „lepších“ stranách!)
Když získají první zkušenosti s vládnutím, když se do něj „namočí“, budou se vyvíjet, dozrávat a kultivovat – zůstanou-li vně, budou jen kecat. Není lepší zapojit je „do systému“ a mít je tak „pod kontrolou“, než aby byly trvale ostrakizovány a vylučovány – a radikalizovaly se ještě víc?
Není smysluplnější „kritická kooperace“ s nimi? Než jejich přehlížení, plošné odmítání a pokusy o jejich marginalizaci, která vzbuzuje jen větší odpor…

Tolik tedy profesor Pipes. Podíváte-li se na skutečné počátky Národní fronty, Alternativy pro Německo, Strany pro svobodu, Pravých Finů, Svobody a přímé demokracie a mnohých dalších napříč Evropu, možná uvidíte přesně to, o čem Pipes psal: amatérismus, osobní ambice, programové zmatky, neprofesionalita, trapné začátky…

Můžete nad nimi zlomit hůl – a pro klid svědomí volit monarchisty. Představte si ale, kde bychom dneska byli, kdyby přátelé v USA udělali totéž – kdyby místo Trumpova pojízdného cirkusu volili monarchisty…

Anebo se k problému postavíme čelem a pokusíme se „kriticky kooperovat“, jak radí Pipes? Myslím, že tahle lekce nás v Čechách ještě čeká, zvláště pokud změnu režimu myslíme vážně. Všichni, kdo se zabývají situací křesťanů a/nebo konzervativců v postkřesťanském světě (Vladimír Palko: Lvi přicházejí; Rod Dreher: Benediktova volba; Arron Renn: Living in the Negative World), radí totéž: naučte se spolupracovat – se všemi, kteří jsou ochotni spolupracovat s vámi. Přehlédněte ideové spory! Je-li před váma úkol hájit svobodu slova, je jedno, co si myslíte o ekonomice!

„No tak někdo vidí některé věci jinak, no a co! Podstatné je, koho ten člověk podporuje, jak hlasuje, kam směřuje finance. O to jde. To je základ skutečného spojenectví“, tak popisuje svou zkušenost z nedávného CPAC v Budapešti jeden z přátel. Chápu, je to trochu nadsázka, na dvoudenní konferenci se to dělá líp, než ve skutečném životě, tak úplně jednoduché to není, ale přece jen, není tím vystiženo něco podstatného? Něco, co se těm Maďarům a Polákům dneska daří líp, než nám?

Cožpak vážně není možné mezi opozičními kandidáty nalézt ty, kteří by mohli mít nějakou budoucnost, kteří jsou ochotni podpořit to, co považujeme za klíčové – a pomoci jim nahoru?

Nemáme tady Le Penovou, Wilderse ani Riikku Purrovou? No tak si je budeme muset postupně vychovat!