Češi, národ odpouštějící aneb jak jsme se naučili milovat své zloděje

Říká se, že kdo zapomíná minulost, je odsouzen ji znovu prožít. My Češi jsme to dotáhli dál — my ji nejen zapomínáme, my si ji s radostí znovu volíme!

Když se tak dívám na výsledky voleb, mám pocit, že náš národní sport už dávno není hokej, ale slepota. Volební slepota, přesněji řečeno. Všude kolem hromady kauz, průšvihů a zázračných obohacení, a volič? Ten jen mrká na drát a říká si: „Však oni to mysleli dobře…“

Kampelička, Bitcoin, Dozimetr a další lahůdky

Nejlepší kuchaři české politiky. Každý jiný recept, ale stejná přísada: veřejné peníze.
Kampelička? To bylo takové to „my jsme jen půjčovali kamarádům, víš, jak se to dělá“.
Bitcoin? „My tomu sice nerozumíme, ale hlavně že to zní moderně.“
A Dozimetr? To už byla celá gurmánská hostina – kšefty, vliv, přátelství a samozřejmě ticho po pěšině.

A výsledek?
Lidé, co by měli být na pranýři, se znovu vrátili do lavic. Jen se trochu přičísli, nasadili vážný výraz a prohlásili: „Chyby se staly, ale jdeme dál.“
A volič jim na to přikývl a šel volit. Zřejmě proto, že „ti druzí by byli ještě horší“.

Národ zlatých rybiček

Paměť národa? Tři dny.
Stačí nový skandál, nová celebrita nebo nový seriál, a všechno se smaže.
Včera se rozčilujeme, dnes to komentujeme, zítra už nevíme proč.
A politikové se smějí: „Stačí přežít pár týdnů a zase je klid.“
A mají pravdu.

„Naši lumpové“ a syndrom zbitého psa

Češi mají zvláštní vztah ke svým lumpům.
Když nás někdo okrade, pohoršíme se, ale když to udělá náš politik, řekneme si:
„No jo, ale on aspoň není jako támhleten.“
Tak se stane, že zloděj se stává hrdinou, protože krade „za nás“.
A my mu ještě děkujeme, že se obětuje.

Když se z rezignace stane životní styl

Největší tragédie? Že už nám to vlastně nevadí.
Přestali jsme se zlobit. Přestali jsme chtít změnu.
Říkáme si: „Však je to jedno, všichni jsou stejní.“
A tím jsme jim dali všechno, co kdy chtěli – klid na práci.
Na jejich práci, samozřejmě, ne na naši.

Dodatek pro silné nervy: případ Lipavský a pražské kroužkovací mystérium

A pak tu máme zvláštní fenomén, který by si zasloužil samostatnou kapitolu ve všech učebnicích politologie – kroužkování Jana Lipavského.

To už není volba, to je diagnóza.

Protože vysvětlit, proč někdo dobrovolně podpoří člověka, který v mezinárodní politice působí jako brigádník z Úřadu práce, je výkon, na který by si netroufla ani NASA.

A teď se podržte — kroužkovali ho hlavně Pražáci.

Ano, ti, co si o sobě myslí, že mají vyšší IQ, protože znají tři druhy latté a umí si objednat kávu anglicky.

A právě tam, v té naší metropoli s leskem skleněných kanceláří a duchem prázdného moralizování, se ukázalo, jak moc „mimo“ už část společnosti je.

Místo aby viděli, že jejich kandidát sotva chápe základní geopolitické souvislosti, oni mu tleskají za to, že je „proevropský“ a „slušný“.

To, že přitom plete názvy států a diplomatické protokoly, už je jen drobný detail.

Víte, čerti by řekli, že v pekle je na podobné typy vyhrazen zvláštní kotel – pro ty, kteří se dostali nahoru jen díky lidské lenosti a módní naivitě. Ale tady, na zemi, se jim říká ministr.

Závěrem

Možná bychom se měli přestat divit, že se nám tu pořád opakuje to samé. Protože dokud budeme mrkat na drát a říkat si, že se s tím stejně nedá nic dělat, tak se opravdu nic nezmění.

Až příště půjdeme k urnám, možná bychom si měli položit jedinou otázku: Chci znovu zvolit svého zloděje, nebo už konečně zkusím přemýšlet?