Cesta proti proudu – recenze |

Sdílet článek:

Nedávno vydaná kniha “Cesta proti proudu” od Josefa Šímy a Moniky Rybové je řešena formou rozhovoru a je velmi čtivá. Dala by se považovat za krátký úvod do Rakouské ekonomické školy i klasického liberalismu. Určitě ji lze doporučit začínajícím zájemcům o tuto ekonomickou školu a tento společenský směr. Kniha se dotýká poměrně dost témat a je tedy poměrně obtížné ji nějak komplexně recenzovat. Avšak lze říci, že ti, co znali profesora Šímu dříve z bývalého Liberálního institutu si mohou býti jisti, že svoje názory moc nezměnil. Možná se stal jen poněkud realističtějším.

Kniha obsahuje i nějaké informace o profesorově původu a rodině, což může zajímat ty, co ho blíže znali či znají. Mne osobně zaujalo to, jak se dostal k Rakouské ekonomické škole. V podstatě tak nějak přes Friedmana, Heyneho a představitele teorie veřejné volby, kteří se inspirovali Ludwigem von Misesem. Šíma navštívil i samotný americký Mises Institut (1). V knize se samozřejmě rozebírají některé aspekty Rakouské ekonomické školy a zmiňují některé její klíčové spisy, třeba Rothbardova kniha “Peníze v rukou státu”. Šíma také připomíná, že v protikladu k populárnímu ekonomovi Samuelsonovi: “… pro rakouské ekonomy je soukromé vlastnictví zcela klíčovou institucí pro fungování tržního systému.” (2). Jinde připomíná klíčový poznatek zakladatele Rakouské školy Karla Mengera a vlastně i celé ekonomie: “Nejde tedy o to, zda je obecně lepší pracovat či odpočívat, spotřebovávat nebo spořit, ale o to, jak si člověk cení oné poslední jednotky – času, peněz, spotřeby. Podle toho uzpůsobí své chování, třeba přestane pracovat, když mu vláda poslední vydělanou korunu hodně zdaní. Tímto se Menger zapsal do učebnic.” (3). Prostor se dostává samozřejmě i Ludwigu von Misesovi. Šíma uvádí: “Přesune-li se rozhodování od soukromých vlastníků do sféry politiky, mizí dobrovolnost, nastupuje donucení a sním následně i ekonomický rozvrat… Mises celý život bránil svobodný tržní systém před všemi, kdo ho chtěli zničit.” (4). Jinde stojí, že je třeba budovat ideál společnosti, kde bude vládnout co nejvíce dobrovolnosti, co nejméně vládou privilegovaných subjektů a co nejméně donucení, a rozumět tomu, proč by byl takový svět ve všech ohledech lepším světem.” (5).

Šíma se přiznává k tomu, že ho velmi zaujal následovník Misese Murray N. Rothbard. O něm píše, že to byl fascinující člověk. “Byl akademický ekonom a psal do nejlepších světových odborných časopisů; sepsal mnoho textů a knih o historii, zahraniční politice, politické filosofii, metodologii vědy, psal ale také literární kritiky, živil se i recenzováním knih, byl ovšem i politickým aktivistou, vtipným a bystrým komentátorem aktuálního dění.” (6). Zde podotýkám, že v češtině byly vydány zejména ekonomické práce M. N. Rothbarda a nikoliv ty historické nebo Rothbardovy komentáře. Výjimkou je e-kniha “Wall Street, banky a americká zahraniční politika” z nakladatelství KKnihy a brožura „Rothbardovy eseje“ (o kterou je možné si stále napsat na bawerk at bawerk.eu!).

Co Šíma doporučuje? Je toho více. Vypichuji jen opt out z vládních služeb, tj. aby z nich lidé, kteří chtějí hledat alternativu, mohli vystoupit. Šíma také zmiňuje vznik nepovolených alternativ k postátněným systémům, které vznikly bez povolení a otevřely prostor pro konkurenci. Odkazuje se na knihu “Pokrok bez povolení”, kterou jsem sám nedávno recenzoval. A doporučuje vůbec získat co největší nezávislost na státu (7).

V knize se lze dočíst i o stavu soudobé ekonomické vědy na univerzitách. Třeba to, že na západ od nás se už skoro neučí historie ekonomie a o různých ekonomických přístupech a u nás ještě trochu ano, ale málo. Nebo to, že Hans-Hermann Hoppe (nejvýznamnější následovník Rothbarda) usoudil, že pro rozvoj rakouské tradice není v dnešním americkém a evropském univerzitním prostředí prostor a že je třeba pracovat primárně mimo systém. Šíma o situaci v ČR pak říká: “Zažil jsem, jak studenti měli problém, když se třeba ve svých diplomových či disertačních pracích snažili zpochybňovat mainstreamový pohled na peníze nebo deflaci.” (8).

Na řadu pak v knize přichází také demonstrace praktického využití Rakouské ekonomické školy. Třeba v případě pumpování peněz do ekonomiky ze strany centrální banky za účelem údajného podpoření hospodářského růstu. Díky Rakouské škole hned tak víte lépe to, jak naložit s úsporami, aby je neprožrala inflace (9). Dále dle profesora Šímy se na vzniku hospodářského cyklu a bublin podílí vedle centrální banky i banky komerční. Klíčová je však centrální banka, protože ta vytváří pravidla fungování bankovního sektoru a nastavuje parametry pro fungování bank. Komerční banky, pak hrají hru podle nastavených pravidel. A tato pravidla způsobují, že dnešní bankovní systém je křehký. Komerční banky také vědí, že je centrální banka téměř vždy před krachem zachrání, protože může rychle vytvořit neomezené množství nových peněz a dodat likviditu (10). Výsledkem je pak velká inflace a hospodářský cyklus. V knize dojde i na hotovost tedy na snahy o její zrušení. Šíma kategoricky tvrdí: “Držení hotovosti přece nemůže být v žádné normální společnosti zločin!” (11).

Za velmi důležité považuji to, co Šíma praví ve druhé části knihy. Evropa dle něj zbohatla proto, že nebyla politicky sjednocená. Narozdíl třeba od Číny, která měla podstatně příznivější podmínky k rozvoji, ale byla silně centralizovaná. Šíma uvádí: “Evropa oproti tomu byla politicky fragmentovaná a právě díky tomu se ekonomicky propojovala. Malé politické celky jsou nuceny obchodovat. Pokusy o soběstačnost jsou smrtící. Panovníci sice dělali chyby, ale pro řadu lidí bylo relativně jednoduché před tyranií a politickou zvůlí utéci. Stačilo se přesunout do jiné země nebo svobodného města.” (12).

Rovněž i druhý z autorů knihy podnikatelka, nakladatelka a historička M. Rybová přichází s některými mne nepříliš známými historickými skutečnostmi. Upozorňuje třeba na významného českého historika 19. století Ladislava Golla (dědečka herečky Nataši Gollové), který zastával názor, že by historik neměl svým čtenářům vůči dané problematice předestřít svůj osobní postoj či hodnocení. Měl by zůstat vědecky čistý (13). Čili podobně jak v ekonomii hodnotově neutrální. Tento postoj zastával významný historik Josef Pekař, který byl Gollovým žákem. Pekař tento názor zřejmě získal od Golla, svého učitele. Jinde Rybová uvádí, že v 90. letech se novými řediteli v privatizovaných průmyslových podnicích a fabrikách stali nebo byli zvoleni jejich předlistopadoví náměstci. Tak se stalo ve dvou třetinách případů. Nebo se tu také dozvíme to, že peněžní reforma z roku 1953 zasáhla asi nejcitelněji dělníky, ti totiž v nových poměrech byli schopní vytvářet nějaké úspory (14).

Třetí část knihy je věnována tomu, jak si ve stávajících poměrech, na základě dříve v knize uvedených skutečností a znalostí, zlepšit život. Což považuji za velmi dobrý nápad. Stručně by se dala tato část knihy shrnout dle věty Moniky Rybové: “spotřebovat méně, než kolik vydělám.” (15). A ušetřené úspory chytře investovat. Co autoři doporučují? Investice do vlastního zdraví (“Já chci být, i v pozdějším věku, zdravá.”), zlato, stříbro, akcie vybraných firem, něco v kryptu. Rodina, spolky, ale i třeba dobré vztahy se sousedy. Profesor Šíma k tomu ještě dodává: “Navíc to, co máme v sobě – v hlavě, v rukou – nám vláda nesebere.” (16). Toto tvrzení se dostalo i na obálku knihy. Tím bych svoji recenzi uzavřel, řadu dalších poznatků, zajímavostí a podnětů k zamyšlení se dozví čtenář v této zajímavé knize, jistě již sám.

bawerk.eu

(1) Šíma, J. a Rybová, M. Cesta proti proudu: Rozmluvy o svobodě, respektu k člověku, ekonomii a penězích. Plzeň: Fish&Rabbit 2022, str. 21-25.
(2) Tamtéž, str. 28.
(3) Tamtéž, str. 30.
(4) Tamtéž, str. 34-35.
(5) Tamtéž, str. 38.
(6) Tamtéž, str. 39.
(7) Tamtéž, str. 50; 53 a 54.
(8) Tamtéž, str. 31; 41 a 99.
(9) Tamtéž, str. 48.
(10) Tamtéž, str. 75-76.
(11) Tamtéž, str. 79.
(12) Tamtéž, str. 88-89.
(13) Tamtéž, str. 44.
(14) Tamtéž, str. 62 a 80.
(15) Tamtéž, str. 107.
(16) Tamtéž, str. 109-110.