Čiňme pokání

LIBOR ČÍHAL

Odchod římského biskupa na věčnost boží komemorují v Itálii 5dny státního smutku, přikládá se to tomu, že Meloni měla s papežem extra dobré vztahy, normální by byly pouze 3 dny. Pohřbu se má účastnit 180 předních světových činovníků, většina z nich ke katolicismu nechává obzvláštní sympatie nebo ho záměrně likvidují jako politici antikřesťanské Evropské unie. Poslední papež se nelišil od předchozích v jednom podstatném selhání, které je v širším proudu negativních tendencí likvidujících evropskou civilizaci jedno z nejdůležitějších, Evropa se ať v pozitivním nebo negativním smyslu střetávala tisíciletí s křesťanstvím, které se opírá o dva pilíře, o lásku k bližnímu a pokání. Poslední papežové úplně ignorovali druhý pilíř a podlehli představě, že nejdůležitější křesťanskou zvěstí je víc lásky a dobra i v evropské společnosti, která je otrávená dobrem a láskou k sobě, které si ve velkých dávkách ordinuje. Papežové byli slepí a hluší k této podstatné pravdě Písma, hodnotit je pouze podle konzervativních nebo progresívních politických gest nemá moc smyslu. Zapomněli, že Jan Křtitel křtil Krista vodou pokání, Herodias a Salome ho nechaly zabít protože jim neúnavně připomínal jejich neřest. Poslední papežové neměli odvahu být zrcadlem satanskému konzumu a společnosti posedlé neřestí. Kupodivu v tomto bodě byl František silnější než předchozí, občas byl neřiditelnou střelou, které se antikřesťanská unijní politika obávala daleko víc než jeho předchůdců, které lehce zkrotila. Druhý velký pilíř křesťanské doktríny pokání může pořad ještě Evropu zachránit, ale stal by se zázrak, kdyby tento hlas přišel s novým papežem, bůh kráčí jinými cestami, např. dobrým evangeliem pokání je německé Ansage nebo Philosophia Perennis teologa Davida Bergera.

V jedněch dějinách církve se píše, že stolec sv. Petra má magickou moc, ať se papežem stal kdokoliv, nakonec se proměnil v obránce katolické ortodoxie. Historik to dokumentuje rodinou Theofylaktů, kteří v desátém století ovlivňovali papežskou volbu. Doma Senatrix Marozia nominovala na papežský stolec své milence, když se vzepřeli, nechala je zabít, pak syna a nakonec sedmnáctiletého vnuka Jana XII., který se přes neřestné začátky stal nejvýznamnějším z papežů. Pontifikát František zahájil apokalyptickými gesty jako umývání nohou muslimským imigrantům, zdálo se, že přišla zkáza a dokonáno jest a islám obsadí Evropu, ale žádnou excesívní imigrační vlnu jako Merkelová nebo Macron nespustil, imigraci do Evropy v podstatě neovlivnil. Velké obavy mohly vzbuzovat jeho kardinálské nominace, které rozhodují o novém papeži, ale ukazuje se, že žádný progresívní trend v konkláve nemá většinu. Na druhé straně Ratziger coby německý primas byl u nominací většiny biskupů z dnešního německého vysokého kléru, který exceluje v bezuzdné progresívní perverzi a hrozba německého schismatu je velmi reálná. Miliony německých katolíků jsou zajatci kliky fanatických biskupů, kteří vedou boj proti pravici a za imigraci.
Analýzy třinácti let Františkova pontifikátu jsou dost protikladné, silně negativní soudy konzervativního světa kupodivu nejsou úplně vyváženy vstřícným hodnocením progresívní strany. Progresívní průlom se totiž naštěstí na žádné frontě nekonal, církev je dál proti interrupcím, ordinaci žen, nežehná homo sňatkům atd., Lgbt ho berou se sympatií, ale s velkými rezervami. Katolická církev nezažívá dobré časy, s tím František nic neudělal. Velmi oslabil katolickou církev ve střetu s islámem, ve své synkretické vizi nechápal, že jde o nesmiřitelný boj dvou civilizačních světů a žádný dialog tu není možný. Ale i tento aspekt se dotýká jen slabé a svou elitou záměrně oslabované Evropy, na jiných kontinentech, kde probíhá střet, nečekají katolíci na papežova gesta, ale úspěšně s islámem bojují, papežovy mimikry k islámu mohou mít význam jen ve skomírající a duchovně prázdné Evropě.

Před vánocemi 2023 František podepsal papežský list Fiducia Supplicans, kterým dal sankci neliturgického požehnání homo dvojicím, poté ovšem Vatikán vysvětlil, že požehnání nesmí být delší než 15 vteřin a nesmí být vykládáno jako potvrzení vztahu. Afričtí biskupové prohlásili, že Afrika nebude homo dvojicím žehnat, nakonec se zdálo, že i sám František se od Fiducie distancoval, vyzýval italské biskupy, aby byli tvrdí proti „teplým (froci)“ adeptům kněžství. František byl považován za papeže „Great Reset“ v církvi, ale téměř zázrakem se nic závratného nerealizovalo. Papež své progresívní encykliky velmi rychle zkorigoval. Podobně vágní to bylo i s Amoris Laetitia o udělování svátosti manželství rozvedených, papež ji vydal na nátlak západoevropských hlavně německých prelátů, kteří nesmyslně argumentovali, že zákaz svátosti rozvedeným je důvodem slabého zájmu o kostel. Adaptace církve na moderní dobu podle nich znamená opuštění základních principů doktríny, ale v tom je papež nenásledoval.

Papež nezměnil ani nereformoval katolickou doktrínu, ale otevřel ji relativismu a kompromisům. Jeho známým provoláním ke katolické mládeži pár měsíců po zvolení v 2013 bylo „hagan lio“, dělejte chaos, a v tomto duchu končí i jeho pontifikát. Prezentoval se jako papež chudých v časech bez chudých, jako arcibiskup v Buenos Aires měl reputaci nekonzervativního kněze, ale doktrinálního konzervativce. František byl zvolen dík kardinálům západní Evropy, kteří si slibovali, že zreformuje církev podle jejich představ. tj. k hranicím doktríny jako je morální akceptování homosexuality, rozvodů, interrupcí, ordinací žen atd., ale tyto liberální představy se za jeho pontifikátu nematerializovaly.

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...