Cirkusácká oslava

Obáváme se, že pan prezident a pan Koudelka přispěli k šíření této a podobných poplašných zpráv, aniž si uvědomili, co všechno může na území ČR nastat. Zejména u pana ředitele BIS to bylo na pováženou, ačkoliv se domnívám, že si neuvědomuje, jak ho mohou „média nenávisti“ díky své jednoduchosti dostat do obtížné situace. Někteří nezávislí komentátoři se dokonce domnívali, že důvody jeho naléhavého vystoupení byly téměř osobní a že vzhledem k blížícímu se konci svého služebního termínu chtěl na sebe upozornit. A předpokládal, že by mohl mít ještě nějakou novou služební nebo politickou budoucnost.

Asi jsem přehlédl, že oba dva vámi zmínění vysocí činitelé se snažili své poslední výroky na podobné téma na veřejnosti mírnit, nebo jsem nepochopil, že tak učinili. Předpokládal jsem, že jejich prohlášení o možném útoku vojsk v Pobaltí bylo v souladu s u nás publikovanými vyjádřeními některých veřejných činitelů z této oblasti. Zejména paní estonsko-evropské Kaji Kallasové. Ale protože mnozí čeští zpravodajové a komentátoři mají tradiční zpoždění, nikoliv nepodobné historickému „dočkej času jako Četka TASSu“, mohlo dojít v přívalu jiných atraktivních informací k mému omylu.

Proto jsme mohli přehlédnout, že pan prezident Pavel a pan ředitel Koudelka reagovali na titulky a výkřiky některých médií a že oba nedostatečně informovali o vyjádření polských autorit, Donalda Tuska a Radoslawa Sikorského. Tato média věnovala svou pozornost méně významným, ale jim sympatickým názorům. Tak se stalo, že mám nedostatek některých důležitých informací a mohu si s výhradou dovolit tvrdit, že zejména zpravodajství a komentáře ČT jsou zejména v posledních týdnech hodné naší nepozornosti.

Slavíme svátek české státnosti spojený se svatým Václavem. Ten dostal od různých historických interpretací také docela… na zadek, slušně řečeno. Je dnešní svátek jen dnem volna, nebo v něm lze najít reálný základ?

Možná je to podobné jako s šířením poplašných zpráv, o kterých jsme zde právě mluvili. Ti, kteří se tentokrát vzniku české státnosti ve spojení se svatováclavskými legendami a tradicemi nevynikali do dnešního dne mimořádnou snahou o vzpomínání těchto událostí, kterými byl slavný dnes už nebohý kardinál Dominik Duka. Na TV Noe, obvykle kultivované, se k podobným událostem vyjadřujícím, jsme viděli spíše exhibice jednotlivců nedosahujícím úrovně pana kardinála, ale o to víc spoléhající na vlastní mediální obraz osob duchovních i laických.

Jiným nekulturním obrazem svatováclavského výročí byla v některých případech organizace spíše pouťových atrakcí, i když předpokládáme, že alespoň ve výroční den dojde k něčemu důstojnějšímu než k zneužití tohoto výročí ve prospěch předvolební politické agitace.

Nepodařilo se nám zaznamenat připomenutí na zneužití tzv. svatováclavské legendy v době nacistické okupace, ke kterému existuje sice starší, ale stále ještě důležitá odborná literatura. Proto předpokládáme, že může pozitivní roli při vzpomínání české státnosti přispět výstava korunovačních klenotů a že si ti, kteří o významu tohoto výročí chtějí přemýšlet bez prezidentského nápadu o změně České republiky na království, si to budou moci dovolit nejen v soukromí, ale i na veřejných vystoupeních na historických místech. A možná i nekonečného opakování „stařeckého“ Českého nebe v divadélku Járy Cimrmana.

Během státních svátků se v České republice běžně demonstruje. Dnes demonstruje Milion chvilek pro demokracii pod záminkou „ochraňme Senát“. Což znamená výzvu, aby lid volil opozici. Je to pěkná „oslava“ státního svátku?

Milion chvilek je podivuhodné hnutí, které organizuje politické demonstrace ve prospěch politických stran, jejichž představitelé se těchto demonstrací skromně, někdy i okázale, účastní. Jistě jim nejde jen o českou státnost, i když heslo „Nenechme si ukrást stát!“ má v jejich agitaci různou podobu a je prezentováno při různých příležitostech. Pokud se nemýlíme, jednoho z podobných setkání se účastnila i žena prezidenta Pavla Eva Pavlovna, která tím pomohla popularizovat funkci prezidenta republiky jako „vůdce opozice“.

Toto kritické pojmenování části veřejných činností pana prezidenta, politiky vládní koalice a „chvilkové vystoupení“ na obranu Senátu, který sice nikdo neruší, ale mohlo by způsobit, že Senát an sich ztratí pel nevinnosti volebním úspěchem kandidátů blízkých stranám současné vládní koalice.

Dělá to ale také dojem, že za touto aktivitou je ukrytý nějaký český Phineas Taylor Barnum a jeho Ringling Bros. and Barnum & Bailey. To sice není nic proti ničemu, dokonce ani toto spojení se státním svátkem českého a československého státu není svatokrádeží. Snad jen to, že vzpomínky na znevažování české státnosti jsou velmi senzitivní a že se můžeme domnívat, že taková cirkusácká oslava tohoto dějinného dědictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak se o ní mluví v preambuli Ústavy, je nevhodná. Jsou tam totiž také slova o „společném střežení a rozvíjení zděděného přírodního a kulturního, hmotného a duchovního bohatství“ a mělo by se jim dostat, podle našeho názoru, větší a společně sdílené vážnosti.

Když se usadil prach po německých zemských volbách, zdá se, že se vlastně nic nestalo a nezměnilo. Lze mít obavu, že pakliže je politická třída tak „odolná“ vůči vlastním voličům, může pak nespokojenost vyhřeznout způsoby, které bychom asi nechtěli vidět?

Mnoho zasvěcených pozorovatelů, slovy Friedricha Merze, této „katastrofy“ propadá jednak pesimismu, jednak čeká na nový hospodářský zázrak, ke kterému došlo v padesátých letech minulého století. Tehdy se tak stalo nejen díky schopnostem znovuzrozených politických elit, vzdělání a pracovitosti německých občanů. Ale také přísunu investičních zdrojů ze zahraničí.

Mnozí si myslíme, že opakování tohoto scénáře v jen nepatrně odlišné produkci je možné. Pak ale bude nutné vyrovnat se třeba se zadlužením ve prospěch války na Ukrajině. Tento účet nebude snadné likvidovat ve prospěch německé, a tedy i unijní evropské ekonomiky. Nedovolujeme si proto prorokovat, ale protože víme, jakou podobu mělo německo-ruské spojenectví v posledních nejméně dvou stoletích, snad si můžeme dovolit trochu geopolitického zamyšlení.

Kdo alespoň zpovzdáli sleduje vývoj likvidace pojistek a finančních vyrovnání spojených s Nord Stream 2, snadno pochopí, jaké souvislosti může tato záležitost mít. To nejde už jen o Zelený úděl, emigraci, nedostatek surovin a krizi automobilového průmyslu, ale o resuscitaci politiky a ekonomiky s celoevropskými důsledky.

Volby čekají i Francii. Panuje strach, že by ve 2. kole mohli proti sobě stanout Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon. Koho byste v takovém případě volil Vy, pokud byste byl Francouzem?

Vývoj ve Francii je podobný situaci v Německu, jen s jinými herci a na jiném jevišti. V prostředí, které známe trochu důvěrněji, panuje téměř nenávist vůči Emmanuelu Macronovi. To není Paříž nebo velká městská centra, ale provincie, kde vždy v prvním kole vyhrávala Marine Le Pen a vítězí jiný kandidát v kole druhém. Jean-Luc Mélenchon je sympatický tím, čemu se ve Francii, a s výhradou i v západní Evropě, říká levicová orientace, levicové názory nebo hanlivě „komunista“. Tentokrát ale rozhodování voličů není jednoduché a lidé se obávají nečistých triků, o které se může pokusit nejen současný prezident, ale i nějaký homo novus z prostředí, které vytvořilo Emmanuela Macrona.

Můj názor není proto v tomto ohledu vůbec významný. Věkem a politickými názory je mi bližší Jean-Luc Mélenchon, ale pokusy dobrodruhů o změnu nebo úpravu ústavního pořádku podle vzoru Volodymyra Zelenského na Ukrajině se mohou zdát přitažlivé i ve Francii.