Co bude dál s EU? O souboji starých a nových receptů na záchranu Evropy

MACIEJ RUCZAJ

Unie odebrala členským státům příliš mnoho suverenity, aby se mohly vypořádat samy, ale zároveň příliš málo, aby se sama stala supervelmocí.

Evropská komise nedávno zaplavila sociální sítě v jednotlivých členských státech výsledky průzkumu, v němž se ptala: „Měla by se Evropa více sjednotit, aby mohla čelit současným globálním výzvám?“

Výsledky jsou samozřejmě příznivé – více než 80 % respondentů tuto myšlenku podporuje. Nelze se však ubránit pocitu, že tyto výsledky jsou stejně relevantní jako otázka: „Chtěli byste, aby vaše děti byly zdravé a šťastné?“ Samozřejmě že ano.

Průzkum doprovázela řada zásadních veřejných hlasů volajících po jednotě tváří v tvář rostoucí nestabilitě mezinárodní situace (což je v západní Evropě diplomatický eufemismus pro „tváří v tvář Trumpovi“, ačkoli ve střední Evropě někdy naivně věříme, že hlavním hybatelem je Putin a ruský imperialismus).

Mario Draghi, který již několik let plní roli „muže pro zvláštní intelektuální úkoly“ Evropské komise, definoval během projevu na univerzitě v Leuvenu potřebu „pragmatického federalismu“ – sjednocení EU již ne na základě nějaké „evropské myšlenky“, ale z pragmatické nutnosti v situaci, kdy je EU sevřena mezi supervelmocemi.

Na rozdíl od kanadského premiéra Marka Carneyho, který zařadil EU jako celek mezi „střední mocnosti“, Draghi vidí potenciál EU stát se protiváhou gigantů – USA a Číny.

Je evropský stát historickou nutností?

Draghi představil svou vizi nikoli jako „politickou volbu“, ale jako „historickou nutnost“. Jeho diagnóza je bolestivě přesná: Evropa dlouho považovala samotnou velikost svého společného trhu a vlastní prosperitu za dostatečné záruky své geopolitické relevance.

Vývoj na mezinárodní scéně tuto víru brutálně zpochybnil: její nejbližší spojenec, USA, vyvíjí na Evropu tlak prostřednictvím cel; Čína „nepovažuje EU za rovnocenného partnera“, ale bezostyšně ji vydírá svou nabytou ekonomickou převahou; Evropa financuje Ukrajinu, ale nemá sílu bojovat o místo u jednacího stolu.

Podle Draghiho nejsou příčinou této slabosti špatná rozhodnutí evropské elity, která zbavila členské státy vojenských kapacit kvůli své víře v „konec dějin“ a následně i průmyslových kapacit kvůli své víře v globalizaci a změnu klimatu.

Důvodem je nedostatečná integrace a rozhodovací struktury, které nejsou přizpůsobeny dnešnímu brutálnímu světu. Draghi navrhuje jako řešení – jaké překvapení! – „ještě více Evropy“.

Co to v praxi znamená? Především to znamená odstranění zbývajících omezení, kterými členské státy stále chrání své zájmy, jako je právo veta v zahraniční a obranné politice, a vybudování jednotné evropské ekonomiky za účelem posílení konkurenceschopnosti a nezávislosti na Číně a USA, nebo definitivní otevření dveří ke sjednocení daňové a dluhové politiky.

V projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci, který těsně navázal na Draghiho projev, Ursula von der Leyenová v jedné větě spojila „vzájemnou důvěru a zvyšování evropských kapacit“ se „zrušením jednomyslnosti“.

Jak poukázal polský veterán evropské politiky a bývalý europoslanec Jacek Saryusz-Wolski, ve skutečnosti je zavádějící popisovat tento projekt jako „federalizaci“. Evropská unie ani dnes není organizována podle federálního principu, protože ten předpokládá rovnost členů federace, zatímco většina hlasů v Evropské radě se řídí principem „váženého hlasování“ v závislosti na velikosti jednotlivých zemí.

Základem každé federace je zároveň jasné rozdělení pravomocí mezi státy a federální entitu – princip, který v době neustálého rozšiřování evropských institucí, podporovaný extenzivní interpretací „absolutní nadřazenosti evropského práva“ prosazovanou Soudním dvorem EU, těžko lze považovat za odraz reality dnešní Unie. Ve skutečnosti to není federalizace, ale prostá centralizace, která má Evropu zachránit.

V Draghiho vizi nápadně chyběla otázka demokratického konsensu. Jako by věřil, že v současné krizi je další přenos pravomocí z národní úrovně na úroveň Unie pro všechny občany samozřejmostí.

Nebo (spíše) že samotná myšlenka nechat občany EU rozhodovat o tak zásadních otázkách byla po špatných zkušenostech s přijetím takzvané evropské ústavy před dvaceti lety definitivně tabu.

Ursula von der Leyen byla v tomto ohledu v Mnichově ještě výslovnější: „Ke zrušení jednomyslnosti nemusíme měnit smlouvy“ – což by vyžadovalo politickou debatu v členských státech, hlasování v parlamentech nebo dokonce referenda –, „stačí zaujmout kreativní přístup k jejich současnému znění“.

Tento přístup nakonec zapadá do současného vnímání liberální demokracie, v níž se volby a lidová suverenita – místo toho, aby byly hlavním pilířem demokracie – staly (jak to formuluje německý politolog Philip Manow) „hrozbou pro systém“.

Paradox suverenity

Německý politolog Stefan Auer tvrdí, že jádrem současného problému EU je „paradox suverenity“: Unie odebrala členským státům příliš mnoho suverenity, aby se mohly samy vypořádat s problémy, ale zároveň příliš málo, aby se sama stala supervelmocí.

Draghi navrhuje vyřešit tento problém převedením ještě více pravomocí na EU, aby EU konečně dosáhla požadovaného „statusu supervelmoci“. Existuje však opravdu jen jedna cesta ven z tohoto paradoxu?

Turbulentní události uplynulého roku a návrat k „tvrdé geopolitice“ spíše zvýšily váhu národních států v evropské politice, než aby tomu bylo naopak. Jsou to Macron, Starmer a Merz, kteří se snaží mluvit jménem Evropy více než Ursula von der Leyenová.

Zjednodušeně řečeno, Evropa nemá pod svým velením žádnou armádu. Priorita bezpečnostních otázek posiluje postavení států vůči evropským institucím.

Stejný účinek má i nedostatek jednoty EU v určitých strategických otázkách (zejména ve vztahu k Maďarsku), zatímco nutnost zapojit do řešení geopolitické krize aktéry mimo EU – především Spojené království, ale také Norsko a Turecko – oslabuje pozici Komise.

Z těchto důvodů se vedle výzev, aby se EU stala „geopolitickou supervelmocí“, objevují i realističtější koncepce, které vycházejí ze staré myšlenky „Evropy několika rychlostí“ nebo „Evropy à la carte“.

Wolfgang Ischinger, vlivný šéf Mnichovské bezpečnostní konference, zmínil potřebu oživit myšlenku „evropského jádra“ – spolupráce mezi klíčovými hráči, kteří by mohli prohloubit integraci, aniž by se museli ohlížet na „nespokojené“. Zdá se, že Ischinger chtěl podpořit výzvu, kterou německá vláda nedávno adresovala největším státům EU – od Španělska po Polsko – k užším konzultacím, především na úrovni ministrů financí.

Mapa tohoto „evropského jádra“, tj. E6, vyvolala v české veřejné debatě značný rozruch, protože několik komentátorů ji prezentovalo jako „již dohodnutou spolupráci“ a důkaz, že Česká republika „zmeškala loď“.

Myšlenka, že by takové „evropské jádro“, jak ho navrhuje Německo, bylo skutečně realizováno, však není příliš přesvědčivá. Ve skutečnosti, jak poukazuje Sławomir Dębski, se jedná o další z mnoha pokusů „vrátit Evropu do její komfortní zóny“, jejichž cílem je „potvrdit staré hierarchie, spíše než hledat nová řešení“.

Proč by země jako Polsko měla přijmout místo u stolu, kde bude pouze legitimizovat německou dominanci? ptá se analytik.

Zajímavé je, že výzva k „Evropě flexibilních partnerství“ přišla nečekaně z druhé strany spektra – od bývalého polského premiéra a současného předsedy Skupiny evropských konzervativců a reformistů Mateusze Morawieckého. Ten poukázal na to, že nelze ignorovat zásadní rozdíly v zájmech evropských zemí, které nelze vyřešit ani bez narušení jejich suverenity a vytvoření superstátu, ani naopak bez oslabení struktury Unie a opuštění určitých politik.

Ať si státy, které to považují za prioritu, stanoví ambiciózní klimatické cíle, říká. Ať země východního křídla pokračují v posilování bezpečnostní spolupráce a zvyšování výdajů na obranu – ale je jasné, že nutit Španělsko, které se necítí Ruskem ohroženo, aby učinilo totéž, je nereálné.

Morawieckiho vize kombinuje krok zpět ve vývoji integrace – zpět k volnému obchodnímu svazu – se systémem flexibilních aliancí, které jsou ochotny úzce spolupracovat tam, kde to jednotlivé státy mají zájem.

Železný zákon evropské historie

Portál Politico nedávno zveřejnil výsledky dalšího, mnohem podrobnějšího průzkumu evropského veřejného mínění. Zjistili jsme značnou skepsi ohledně budoucnosti EU – podle 63 % respondentů má Unie své nejlepší roky již za sebou. To však lze bagatelizovat poukazem na současnou obecnou „špatnou náladu“.

Zajímavější je, že 71 % respondentů chce, aby jejich vlády intenzivněji prosazovaly národní zájmy, i za cenu třenic s jinými státy. Stejný podíl lidí chce, aby EU vrátila kompetence týkající se migrační politiky.

Tento průzkum lze interpretovat dvěma způsoby. Zaprvé jako známku nedůvěry v posun EU směrem k většímu realismu a menší ideologii. Tato nedůvěra je nepochybně oprávněná, když vidíme, jak Evropský parlament schvaluje stále více klimatických cílů, i když málokdo věří v jejich proveditelnost, nebo jak nadále podněcuje kulturní války v Evropském parlamentu.

Věděli jste, že před několika dny Evropský parlament doporučil zástupcům EU na fóru OSN, aby považovali za prioritu „plné uznání práv trans žen jako žen“? Opravdu nemáme v současné době žádné jiné starosti?

Nebo jste viděli „seznam usnesení“ pro rok 2026, který Evropská komise zveřejnila na svých sociálních sítích? Opět se ukázalo, že agenda kulturních válek zabírá podstatně více prostoru než řešení války na Ukrajině. Pokusy premiérky Meloniové o zavedení jasných pravidel chránících Itálii před nelegální migrací byly opakovaně blokovány evropskými soudy.

Zadruhé to potvrzuje další trend: současná nejistota ohledně transatlantických vztahů nemusí nutně vést k větší jednotě mezi evropskými zeměmi. Pokud se podíváme na historii, můžeme očekávat nárůst rivality a napětí. „Opravdu si někdo myslí, že velké evropské mocnosti budou chtít Bruselu odevzdat ještě větší část své suverenity?“ ptá se analytička Velina Tchakarova.

Bývalý italský velvyslanec při NATO Stefano Stefanini poukazuje ve Financial Times na často přehlíženou historickou skutečnost: bez americké vojenské dominance by bezprecedentní období míru a spolupráce v evropské historii nebylo možné, protože „odstranila možnost, aby evropské země řešily spory prostřednictvím vojenské rivality“.

„Když americká dominance zmizí, Evropa se rozpadne,“ předpovídá italský diplomat. Sławomir Dębski, přední polský odborník na strategii a mezinárodní vztahy, píše v podobném duchu: „Evropa zná pouze rovnováhu sil. Evropský mír byl umožněn vnější hegemonií – USA.“

Pochybnosti v tomto ohledu vyjadřují i politici, kteří jinak podporují posílení integrace. Jens Spahn, prominentní člen vládní strany CDU/CSU v Německu, se vyjádřil k myšlence britského nebo francouzského „jaderného deštníku“, který by nahradil ten americký: „Kdyby se zítra konaly volby ve Velké Británii a Francii, vyhráli by Farage a Le Penová. Nevím, jestli chceme být závislí na jednom z nich.“

„Evropa je v zajetí kolektivní halucinace,“ říká německý komentátor Ulrich Speck. „Myšlenka, že vybudování společné evropské obrany je technickou otázkou. Není. Je to otázka politické vůle.“

 

Deník POSTOJ