Co budeme chtít a potřebovat od politického systému?

Co je cílem politického systému? Odpověď samozřejmě závisí na tom, co myslíme politickým systémem. V užším smyslu je to stroj na realizaci vůle toho, kdo vládne. Panovníka, lidu, vojenské junty nebo kohokoliv jiného. V širším smyslu pak můžeme pod politický systém zahrnout veškeré politické a národní dění. Následující text se věnuje tomu prvnímu.

Nebudu ztrácet čas kritikou toho, jak špatně funguje politický systém v současné době ve kterém státě nebo nadstátní organizaci. Zaměřím se na to, co můžeme a musíme očekávat od politického systému v budoucím obnoveném průmyslovém národním státě. Teprve od tohoto zadání mohou být odvozovány takové záležitosti jako typ volebního systému, unitární či zemské uspořádání apod.

Ať už vládne kdokoliv, potřebuje nějaký stroj pro uskuteční své vůle. Rozhodne se více podporovat domácí zemědělství? Stiskne pomyslné tlačítko a státní aparát se rozhýbe ve prospěch domácího zemědělství. Rozhodne se zavést povinnou vojenskou službu? Stiskne pomyslné tlačítko a rozhýbe se mechanismus pro zavedení povinné vojenské služby. Nebo pro stavbu nové jaderné elektrárny. Nebo pro změny ve školství. Nebo pro zvýšení domácí porodnosti.

Samozřejmě platí, že podoba politického systému musí odpovídat typu úkolů. Pro stavbu elektrárny potřebuje jiný typ byrokracie, justice i policejních složek než pro masové kastrace mladých lidí. Nicméně určité základní rysy jsou společné všem politickým systémům a všem stylům vládnutí. Každý politický systém musí zajistit:

• Prosazení své vůle proti jiným subjektům, kteří by ji chtěli prosazovat na stejném území. Pokud má český stát jiné záměry než korporace Vodafon, musí být schopen je prosadit proti Vodafonu a všem jeho akcionářům či mocenským spojencům.
• Ovlivnění společenského a hospodářského života v potřebné míře. Pokud padne politické rozhodnutí, musí být realizováno.
• Zabránění tomu, že by vznikl nebo přišel subjekt schopný stavět se na odpor vůli státu.

Pokud jedna z těch tří podmínek neplatí, pak stát fakticky neexistuje. Pak nemá smysl diskutovat o demokracii nebo oligarchii nebo něčem jiném. Je lhostejné, jaká rozhodnutí jsou přijímána a jakým způsobem, protože beztak nebudou realizována. Je lhostejné, co prohlašuje který státník a o čem diskutují parlamenty.

V takovém případě nemluvíme o státu, nýbrž o území. Případně o tzv. padlém státu (failed state). To znamená, že každý, kdo přijde, může realizovat vlastní cíle. Logickým důsledkem je, že stát se stává válčištěm různých takových skupin. Často tomu bývá tak, že jedna z těch skupin převládne, potlačí všechny konkurenty a sama se stává státem, které provozuje vlastní politický systém.

Pokud k tomu nedojde, máme úplně nejhorší variantu. Jestli tomu nevěříte, jeďte se podívat na Haiti.

Máme za sebou úpadkovou dobu, kdy byla debata vedena hlavně o to, co stát nesmí a jakým všem omezením má politický systém podléhat. Problém je, že stejným omezením nepodléhají konkurenční organizace. A problém je také v tom, že kdykoliv omezíme dosah politického systému, vyplní mezeru někdo jiný. Jediným výsledkem hry na minimální stát je tedy nastolení vlády korporací a to, že občané mají méně svobody než kdykoliv předtím. Dá se to zakrýt žonglováním s významem slova svoboda, nicméně to občanům příliš nepomůže.

Stát může vyklidit pole tam, kde bude prostor vyplněn normálním životem občanů. Nemusí jim říkat, jak často mají chodit do hospody nebo jestli si tam mají zapálit cigaretu. Nesmí ale vyklidit pole tam, kde by byl prostor vyplněn tzv. „občanskou společností“ (tedy nátlakovými organizacemi řízenými z ciziny). Samozřejmě bychom chtěli pojistky, které zajistí, že stát poskytne občanům svobodu a nikoliv dohled nad jejich životy. Chtěli bychom pojistky, které zajistí, že stát bude usilovat o vysokou životní úroveň a nikoli o nízkou. Jenže zatím taková řešení nikdo nezná.

Navíc hrozí, že ty pojistky politický systém naruší nebo způsobí jeho ochrnutí. Pro průmyslový národní stát potřebujeme politický systém schopný rázného a energického jednání. Nikoliv entitu, která sama sobě ukládá tolik omezení, že vlastně nemůže fungovat.

To, co by snad mohlo fungovat, je přiměřenost. Politická moc (kterou může být lid nebo někdo jiný) dává politickému systému zadání, chce po něm výsledky a tím jej nutí, aby se zaměřoval na podstatné věci. Jestli má zajistit ploty na hranicích, protidronovou obranu a výcvik obyvatel v zacházení se zbraní, nebude mít čas a energii na záležitosti typu kouření v hospodách.