Co nás historie učí o tom, proč tolik lidí nakonec prchá před socialismem

ARMSTRONG WILLIAMS

Historie je plná politických hnutí, která se zrodila z ušlechtilých slibů. Málokteré z nich bylo teoreticky přitažlivější než socialismus. Ve své podstatě socialismus slibuje větší rovnost, ekonomickou spravedlnost a ochranu těch, kdo v konkurenčním tržním prostředí obtížně obstojí. Apeluje na touhu po spravedlnosti a přesvědčení, že nikdo by neměl zůstat stranou.

Historie nás však učí také střízlivé lekci: ačkoli miliony lidí hlasovaly pro socialismus, další miliony před ním nakonec uprchly.

Proč?

Odpověď nenajdeme v předvolebních heslech ani akademických teoriích. Najdeme ji v reálných zkušenostech obyčejných lidí napříč generacemi a kontinenty.

V průběhu 20. století vznikaly socialistické vlády ve východní Evropě, Asii, Africe a Latinské Americe. Mnohé se dostaly k moci se slibem, že odstraní chudobu, sníží nerovnost a postaví potřeby lidí nad zájmy bohatých. Zpočátku tyto sliby často vyvolávaly obrovské nadšení. Občanům se tvrdilo, že státní plánování bude efektivnější než volný trh, že kolektivní vlastnictví přinese spravedlnost a že centralizované řízení zajistí prosperitu všem.

Výsledky však často za sliby zaostávaly. Jedním z opakujících se problémů byla koncentrace moci. Když vlády převezmou odpovědnost za řízení velké části ekonomiky, političtí představitelé nevyhnutelně získávají větší kontrolu nad zaměstnaností, investicemi, výrobou a distribucí. Postupem času se tato koncentrace moci často rozšiřuje z ekonomiky i do dalších oblastí společnosti.

Historie ukazuje, že když vlády získávají větší moc, občané často přicházejí o část své nezávislosti. Ekonomická a politická svoboda spolu bývají propojeny těsněji, než si mnozí uvědomují. Když je živobytí člověka silně závislé na státu, nesouhlas se stává obtížnějším a prostor pro individuální volbu se zužuje.

Další lekcí historie je, že na pobídkách záleží.

Lidé reagují na odměny, rizika a příležitosti. Systémy volného trhu mají k dokonalosti daleko, ale opakovaně prokázaly pozoruhodnou schopnost podporovat inovace, podnikavost a produktivitu. Když mohou jednotlivci těžit ze své tvrdé práce, tvořivosti a investic, ekonomiky mají tendenci růst.

Silně centralizované systémy mají naproti tomu často problém dosáhnout stejné míry inovací a efektivity. Byrokracie mohou být pomalé, nepružné a odtržené od místní reality. Postupem času mnoho státem řízených ekonomik sužovaly nedostatek, neefektivita a klesající produktivita.

To neznamená, že kapitalismus nemá nedostatky. Zcela nepochybně je má. Volný trh může vést k nerovnosti, zneužívání a ekonomickým otřesům. Vyžaduje regulaci, odpovědnost a morální zodpovědnost. Historie však naznačuje, že nahrazení trhu rozsáhlou státní kontrolou často vytváří jiný soubor problémů – problémů, které může být ještě obtížnější vyřešit.

Snad nejpřesvědčivější důkaz nabízejí migrační trendy.

V průběhu moderních dějin se lidé v drtivé většině stěhovali do společností, které nabízely větší ekonomickou svobodu, nikoli pryč z nich. Od východních Němců riskujících život při překonávání Berlínské zdi přes Kubánce plavící se přes nebezpečné vody až po Venezuelany prchající před ekonomickým kolapsem – bezpočet lidí hlasoval nohama.

Tato skutečnost si zaslouží důkladné zamyšlení.

Lidé jen zřídkakdy opouštějí své domovy, rodiny, jazyk a kulturu bez závažných důvodů. Když občané opakovaně opouštějí země řízené socialistickými systémy a hledají příležitosti jinde, vyvolává to důležité otázky ohledně dlouhodobé udržitelnosti těchto systémů.

Poučením není, že každá politika spojovaná se socialismem je ze své podstaty špatná. Mnohé demokratické společnosti mají sociální záchranné sítě, programy veřejné zdravotní péče, důchodové systémy a další formy státní podpory, přičemž si zachovávají tržní ekonomiku a silné demokratické instituce.

Skutečné poučení spočívá v rovnováze.

Úspěšné společnosti mají sklon uznávat jak silné stránky vlády, tak její omezení. Chápou, že vláda hraje důležitou roli při ochraně zranitelných, prosazování vlády práva a zajišťování základních veřejných služeb. Zároveň si uvědomují, že prosperitu často pohání iniciativa jednotlivců, soukromé podnikání, inovace a ekonomická svoboda.

Když mladší generace diskutují o přednostech socialismu, měly by tak činit se znalostí historie, nikoli na základě romantizovaných představ o tom, co by mohlo být. Samotné dobré úmysly nezaručují dobré výsledky. Politiky je nakonec třeba posuzovat nikoli podle jejich slibů, ale podle jejich výsledků.

Verdikt historie není ani jednoduchý, ani ideologický. Je praktický. Lidé svým jednáním znovu a znovu dokazují, že si cení svobody, příležitostí a možnosti utvářet vlastní osud. Když se těchto věcí začne nedostávat, mnozí je nakonec hledají jinde.

To je možná ta nejtrvalejší lekce, kterou nám historie nabízí: Lidi mohou přitahovat sliby rovnosti, ale za svobodou jsou často ochotni cestovat na velké vzdálenosti a snášet značné útrapy. Dnes se tyto lekce stávají součástí americké politické debaty. S rostoucím vlivem socialistických politiků ve velkých městech, například Janeese Lewis Georgeové ve Washingtonu a Zohrana Mamdaniho v New Yorku, voliči znovu diskutují o správné rovnováze mezi státními zásahy a individuálním podnikáním.

Stoupenci považují tato hnutí za reakci na rostoucí náklady, nedostatek bydlení a ekonomickou nerovnost. Kritici v nich vidí varovné signály, které už historie ukázala dříve. Ať už je politický pohled člověka jakýkoli, tuto debatu by neměla určovat pouze hesla či emoce. Měla by vycházet ze zkušeností zemí, které už touto cestou prošly.

Tvrdým poučením z historie není, že soucit je nebezpečný nebo že vláda nemá žádnou úlohu. Připomíná nám spíše, že koncentrace moci, omezení ekonomické svobody a nadměrná závislost na státu často přinášejí důsledky, které se projeví až časem.

Budoucnost Ameriky neurčí nálepky jako „kapitalistická“ či „socialistická“. Rozhodující bude, zda si země zachová svobodu, příležitosti, inovace a osobní odpovědnost, které jsou již dlouho základem jejího úspěchu, a zároveň zajistí, aby ti, kteří se potýkají s obtížemi, nezůstali stranou.

Historie zůstává naším největším učitelem. Otázkou je, zda jsme ochotni se z ní poučit.

–ete–