Co týden dal č. 2 (2026)

VÁCLAV KRÁSA

Únos venezuelského prezidenta Madury je mezinárodní zločin a porušení všech pravidel mezinárodního práva, ať se nám to libí, nebo nelíbí. Toto konstatování není obhajobou prezidenta Madury, protože lze vážně pochybovat o regulérnosti voleb a on sám se choval jako diktátor. Pokud by platilo, že „demokratické“ státy mají pomáhat lidu v despotických státech, museli by Američané už dávno unést severokorejského vůdce Kim Čong-una, což se nestalo, a naopak, prezident Trump s ním několikrát jednal. Takže diskuse o ochraně občanů dané země před despocií nejsou pravdivé. Odůvodnění únosu je velmi vágní, jako je obchod s drogami a těžba ropy. Myslím si, že zásadním motivem bylo, že Venezuela dodávala naftu Kubě a Číně, což je pro Američany, z dlouhodobého hlediska problém, protože chtějí jak Kubu, tak i Čínu vyhladovět. U Kuby to nebude problém, Čína si poradí. Problémem celé akce je jednak její snadné provedení únosu, což ukazuje na zradu v okruhu nejbližších spolupracovníků prezidenta Madura. Rychlé předání moci více prezidentce Venezuely paní Delcy Rodríguezové a následná jednání s administrativou USA potvrzují podezření na zradu v nejvyšších kruzích Venezuely. Samozřejmě, že únos legitimizuje (a může někdo stokrát tvrdit, že to tak není) další podobné akce ve světě. Vrhá to i jiný pohled na válku Ruska s Ukrajinou, protože Rusko dlouhé roky varovalo před přibližováním NATO k jeho hranicím, protože se logicky cítilo v ohrožení. Jakmile se začalo jednat o vstupu Ukrajiny do aliance, Rusko zasáhlo. Je dobré si položit otázku, jak by se v podobné situaci zachovali Američané, Čína a další mocnosti. Jako člen NATO máme svůj podíl na této válce, protože jako člen aliance jsme souhlasili se vstupem Ukrajiny do NATO. Jasně se ukázalo, že žijeme v reálném světě, kde stále platí právo silnějšího tak, jak platilo v dosavadní historii lidstva, a my bychom to měli tak vnímat a přizpůsobit tomu naší zahraniční politiku.

Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura se ve svém novoročním projevu ostře vyjádřil k situaci na Ukrajině, a to především k obrovské korupci a zneužívání sociální podpory, kterou Česká republika poskytuje ukrajinským občanům. Na jeho vystoupení ostře reagoval velvyslanec Ukrajiny pan Vasyl Zvaryč. Vymezil se proti jednotlivým tvrzení a nazval je za urážlivá a nenávistná. Za zcela nepřijatelná považuji vyjádření pana velvyslance, cituji „Očekáváme, že orgány státní moci a občanská společnost České republiky poskytnou těmto výrokům náležité hodnocení a posoudí jejich slučitelnost s vysokou státní funkcí, kterou tento politik zastává.” To je přímá výzva k Okamurově odvolání, a samozřejmě to je nepřijatelné zasahování do vnitřní politiky našeho státu, což si žádný velvyslanec nesmí dovolit. První reakce ministra zahraničí Macinky a některých dalších byly velmi ostré, ale skutek utek. Místo předvolání pana Zvaryče na kobereček bylo jen přátelské setkání a reakce na vyjádření ministra zahraničí Ukrajiny byla z naší strany velmi měkká, byla to spíše nabídka návštěvy. Ukrajinci si zvykli, že jim je všechno promíjeno, že si můžou dovolit vůči partnerům všechno, že jsme vlastně povinni jim pomáhat. Považuji za velmi přesné vyjádření bývalého ministra zahraničí Cyrila Svobody, že je důležité, zda velvyslanec Zvaryč tlumočil oficiální stanovisko svého prezidenta. „Buď dostal instrukci od prezidenta, anebo to řekl sám o sobě a takový velvyslanec je na odvolání, protože nemá jakkoli komentovat vnitropolitickou situaci. Nic mezi tím není.” Následné kroky ministra Macinky považuji za poníženecké. Je zvláštní, aby hned za dva dny jel ministr zahraničí na Ukrajinu a vypadalo to, že se téměř omlouvá za proslov Tomia Okamury. Považoval bych za dobré, aby se setkání uskutečnilo mnohem později, aby si ukrajinská strana uvědomila, že jejich diplomaté musí dodržovat základní pravidla diplomacie a že došlo k určitému ochlazení diplomatických vztahů. Nic z toho pan Macinka neudělal.

Prezident Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí poté, kdy premiér Andrej Babiš přinesl na hrad jeho oficiální nominaci. Ukazuje se jako velmi nešťastné, že politici, pod mediálním tlakem, schválili přímou volbu prezidenta, aniž by došlo k úpravám pravomocí prezidenta. Přímá volba má smysl v poloprezidentském systému, ale v parlamentním systému to je nesmysl a vede to pouze ke kompetenčním sporům. V případě pana Turka považuji postup pana prezidenta za nesmyslný, který vychází spíše z jeho osobního postoje vůči panu Turkovi, ale nemá žádné politické opodstatnění. Nechápu, o čem se vede debata, protože Ústava je v této věci jasná – Článek 68 odst. 2. „Prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Prezident nemá vlastní výběr ministrů. Může jmenovat pouze ty, které mu navrhne předseda vlády. V této věci již rozhodoval Ústavní soud, naposledy v kauze Zeman–Šmarda (2019). Prezident Zeman odmítal jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury. Ústavní soud (usnesení I. ÚS 2669/19) potvrdil: Pokud premiér navrhne ministra, prezident je povinen jej jmenovat bez politického posuzování. Prezident smí řešit jen extrémní případy: občanství, věk, zjevná neexistence způsobilosti (např. nesvéprávnost). Nemůže posuzovat politické názory, odbornost nebo sympatie. Všechny ty tanečky okolo jsou zbytečné. Pan premiér Babiš měl být tvrdší a pohrozit ústavním soudem. Takto se vláda zbytečně zabývá něčím, co jí zjevně oslabuje.

FB

(28 votes, average: 4,68 out of 5)

Loading...