ČT: Nedíváš se, stejně zaplatíš

PETR KOLMAN

Povinné poplatky za veřejnoprávní média jsou jedním z těch fenoménů současného státu, které si zvykly těžit z naší otupělosti. Prostě jsme si na ně zvykli. A jak známo, zvyk bývá často silnější než racionální úvaha.

Představme si však situaci bez historického balastu a bez ideologických nánosů.

Představte si, že by obecní zastupitelstvo schválilo vyhlášku, podle níž budou poplatek za psa nově platit všichni občané – bez ohledu na to, zda nějakého čtyřnohého kamaráda vlastní. Takový návrh by byl okamžitě smeten ze stolu jako nesmyslný, proti zdravému rozumu i elementární spravedlnosti.

A přesto – když se jedná o poplatky za veřejnoprávní rozhlas a televizi, podobná logika najednou mizí. Každý měsíc, bez ohledu na to, zda tyto služby využíváme, zda s nimi souhlasíme, či zda je vůbec považujeme za potřebné, jsme nuceni odvádět částku, která je prezentována jako samozřejmost.

My víme, co je pro tvoje dobro

Argumentace, že se tímto způsobem „posiluje demokracie“, dnes působí spíše jako relikt minulosti než jako přesvědčivý důvod. Žijeme v době bezprecedentního množství informačních zdrojů. Internet, soukromá média, zahraniční kanály – nabídka je nejen široká, ale i vysoce konkurenční. Představa, že bez povinně financovaných médií by demokracie zkolabovala, je nejen přehnaná, ale především neudržitelná.

Navíc roste počet těch, kteří oprávněně zpochybňují nestrannost veřejnoprávního vysílání. Pokud má být něco financováno povinně všemi, musí to splňovat nejvyšší standardy objektivity a vyváženosti. A to dnes nesplňují.

Jak trefně glosoval (v pondělí 23. března) veřejný ochránce práv pan Stanislav Křeček: „Pokud demonstranti na Letné volali po tom, že chtějí chránit ‚naši‘ televizi, rozuměl jsem tomu tak, nechtějí bránit nestranící, nezávislou a svobodnou televizi, ale tu svoji ‚naši‘ televizi…“

I z těchto slov je jasné, že veřejnoprávní televize dnes není vnímána jako nestranná a objektivní. Jakmile tato důvěra v nestrannost a nezávislost eroduje, potom zákonitě eroduje i legitimita samotného poplatku. To dá rozum.

Je to málo, tak plaťte a neptejte se proč

Zvláštní kapitolu tvoří argumentace zastánců tohoto systému. Často slýcháme, že 205 korun měsíčně přece „není nic“. Tento šestákový bagatelizační přístup však naráží na jednoduchou otázku: pokud to opravdu není nic, proč tedy tito vznešení lidé nejsou ochotni platit i za ostatní? Najednou se ukazuje, že těch „pár korun“ má přece jen svou váhu. A že to tak málo zase není. V delším časovém horizontu nejde o zanedbatelnou částku. Kupříkladu za pět let činí 12 300 korun. A protože se jedná o peníze již jednou zdaněné, musí občan ve skutečnosti vydělat výrazně více – zhruba 18 tisíc korun (hrubého) – aby tuto perfidní povinnost splnil. Platí tedy za něco, co třeba ani nechce a nevyužívá.

Na tenkém ledě

Stát, který nutí své občany financovat služby bez ohledu na jejich vůli, se pohybuje na tenkém ledě. Nejde jen o částku samotnou, ale o princip svobody volby a odpovědnosti jednotlivce. Pokud někdo chce veřejnoprávní média podporovat, ať tak činí dobrovolně. Jestliže nechce, neměl by být nucen. Tak jako stát nedávno správně zakázal „výchovně“ fackovat děti, měl by i sám sobě zakázat „finančně fackovat“ ty, kteří o veřejnoprávní vysílání rozhlasu a televize prostě nestojí. Co je na tom k nepochopení?

Legendární Med(ium)věd