Ctnostný despotismus evropské liberální demokracie

LIBOR ČÍHAL

Na stránkách nedávno založeného Instituto Carlos V se najdou velmi inspirativní příspěvky. Yves Lejeune se zabývá pokrytectvím liberálních demokracií a jejich ctnostným totalitarismem. Řadu desetiletí charakterizuje evropské liberální demokracie jeden paradox – vydávají se za garanty veřejných svobod, ale produkují čím dál víc předpisů, které omezují a regulují interval chování člověka. Tato opatření se nikdy neprezentují taková, jaká doopravdy jsou, ale jsou ospravedlňována vyššími principy jako je veřejné zdraví, bezpečnost, boj proti nenávisti, solidarita, ochrana environmentu, práva nezletilých atd.

Mechanika legitimování podobných totalitárních trendů je celkem jednoduchá. Vydá se omezení (zákaz, povinnost, dohled..) a odůvodní se to konsensuální morální hodnotou jako je záchrana životů, ochrana dětí a planety, přijímání uprchlíků apod. Politickou moc to posílí a opozice je neutralizována. Toto permanentní odvolávání se na ctnost k ospravedlnění restriktivní sféry vysvětluje obtížnost kritiky těchto politických opatření, aniž by se člověk nejevil nehumánním extrémistou, rasistou apod.

Paradoxem postmoderních evropských států je impotence v zahraniční politice a tyranie směrem k vlastnímu obyvatelstvu. Tyto aberace nejsou náhodné, ale jsou projevem strukturální likvidace státní suverenity: monetární kontroly, diplomacie, obrany a kontroly hranic. Exkluzívní státní kompetence byly transferovány do nadnárodních institucí EU a NATO. Národní vlády bez tradičních strategických nástrojů opravňují svou existenci pomocí nástrojů vnitřní hypernormativity. Čím méně suverenity stát má, tím víc je puntičkářský a bezmocnost na mezinárodní scéně kompenzuje přísnější kontrolou nad privátním chováním občanů. Zúžení vnější suverenity doprovází silnější vnitřní nátlak, což vede k totalitarismu, kdy svoboda je anulována ve jménu ctnostných motivů.

Na první pohled je tento měkký despotismus levicovou specialitou. Levice je totiž odjakživa šampionem veřejné morálky a univerzálního pokroku. Ve jménu rovnosti, inkluze, boje s diskriminací, ekologické spásy atd. se plodí jeden text za druhým, které omezují a dozorují chování občana. Levice je dědičkou politického mesianismu, který cílí na „osvobození humanity“ a který ze státu blahobytu udělal učitele, který nejen rozděluje společenské bohatství, ale koriguje chování a cenzuruje názory. V této logice se stává jakákoliv opozice podezřelou – oponovat nadiktované normě znamená patřit mezi amorální zpátečníky a reakcionáře. Ovšem tato aberace už dnes není výsadou levice, pravice v okamžiku, kdy se dostane k moci, pokračuje v této levicové logice a často nejde jen o pouhé pokračování.

Tam kde levice akcentuje rovnost a veřejné zdraví, pravice deformuje pojem pořádku a národní bezpečnosti. Oba politické směry směřují ke stejnému výsledku – pod různými záminkami nastolit síť pravidel, které zadusí občanskou společnost. Evropská unie je ztělesněním tohoto nadstranického průřezového konsensu – od Zelené dohody až po kontrolu nad digitálními službami. Despotismus není monopolem jedné strany, ale symptomem současného evropského režimu: režimu postmoderních liberálních demokracií, kde proklamovaná ctnost ospravedlňuje posilování kontroly nad občanem.

Imigrace je další oblastí, kde je tento despotický systémový charakter jasně patrný. Evropské vlády se neustále dovolávají jakýchsi humánních ctností jako je přijímání uprchlíků, pomoc imigrantům a mezinárodní solidarita. Tyto fráze slouží k legitimizaci štědré imigrační politiky. Konkrétním dopadem je nárůst kriminality všech forem, bezpečnostní a justiční složky jsou formovány podle logiky trvalé výjimky a rozsáhlým dohledem nad veřejným prostorem. Ve jménu humanitární výjimky žijeme ve světě inflace bezpečnostních opatření, která daleko víc postihují občany než zločince a gangy.

Ctnostné pokrytectví charakterizuje vlády liberálních demokracií: místo, aby doznaly svou totální impotentnost v záležitostech své suverenity, kompenzují to nanicovatými restrikcemi v každodenní sféře. Občan je sevřen obručí státu, který ztrátu vnější síly kompenzuje regulačním terorem i těch nejbanálnějších záležitostí. Mravní terorismus nepotřebuje brutalitu, je uplatňován ve jménu zdraví, bezpečnosti, životního prostředí apod. Vnější slabost a vnitřní teror si jdou ruku v ruce a živí se iluzí o ochraně občana, která není nic jiného než každodenní a všude přítomný nátlak. Postmoderní liberální demokracie obětují občanskou svobodu, aby maskovaly svou bezmocnost.

Jak se toho všeho zbavit? V politických dějinách se to stále opakuje – čím víc je režim křehší a nelegitimní, tím víc se bude ospravedlňovat morálními frázemi. Africké a východní diktatury 20. století to dokazují: kolik lidových demokracií a osvobozeneckých hnutí existovalo, které za pompézními názvy neskrývaly než brutální a krvavé režimy. Současné liberální režimy se uchylují k podobné logice. Za ctnostným štítem se skrývají režimy, které neutralizují a likvidují jakýkoliv disent. V prvním kroku by měl disent odhalit a pojmenovat tuto režimní pokryteckou logiku. Pokud se disent dostane k moci, měl by okamžitě znovunastolit jasnou autoritu na vrcholu, která by obnovila přirozenou suverenitu – ochranu hranic, výkon spravedlnosti, zajištění bezpečnosti a diplomacii. Třetím krokem by mělo být oživení konkrétní svobody na místní úrovni a v každodenním životě jako je svoboda projevu, respekt k privátní sféře a lokální autonomie obcí. Maxima Charlese Maurase – autorita nahoře a svobody dole – si uchovává veškerou sílu. Musí se to stát rámcem, který prolomí neustálou infantilizaci a vrátí důstojnost svobodným mužům a ženám.

(3 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...