D. D. KRAJČA
Včera se svět dozvěděl, že na Moskvu letělo přes šest set ukrajinských dronů. Dnes v noci zamířilo na Ukrajinu více než sto raket a dvě stě ruských dronů. A zatímco jedni nad tím prvním jásají, druzí oslavují to druhé. Sleduji to a přestávám chápat, co se to s námi stalo. Jako bychom už dávno přestali mluvit o lidech a začali si jen porovnávat, čí smrt je správnější a čí se dá omluvit.
Odmítám si vybrat, které zabíjení je mi sympatičtější. Odmítám tleskat dronům jen proto, že nesou jinou vlajku, stejně jako odmítám obdivovat rakety jen proto, že byly odpáleny z opačné strany. Pro mě je šest set dronů šest set smrtících ptáků letících nad město. Pro mě je sto raket a dvě stě dronů stejnou hrůzou mířící na druhou stranu. Ať už jejich cílem bylo cokoli, pod tou oblohou vždycky žijí obyčejní lidé, kteří si tuhle válku nevybrali.
Možná je to jen můj pocit. Možná jsem příliš emotivní. Ale právě tak to cítím. Jestli jsme se dostali do bodu, kdy jedna část světa slaví stovky dronů nad jedním městem a druhá část světa o den později oslavuje stovky raket nad městem jiným, pak jsme jako lidstvo prohráli mnohem víc než jakoukoli bitvu.
Přestali jsme totiž oplakávat mrtvé a začali jsme fandit tomu, kdo jich způsobí víc.
Proto nestojím ani za jednou stranou, ani za druhou. Jestli se vaše politika změnila v soutěž o to, kdo pošle na lidi více smrti z nebe, pak vám říkám jediné.
Jděte už do prdele oba.
A teď se zkusme na tuhle válku podívat bez vlajek, bez propagandy a bez vítězných hesel. Jen prostřednictvím chladné matematiky, která je možná ještě děsivější než samotné výbuchy.
„Budeme bojovat do posledního muže.“ V politických projevech to zní odhodlaně, někdy až hrdinsky. V realitě je to ale jiný výraz pro plánované vymírání celé generace. Za těmi slovy nejsou mapy, tanky ani zbraně. Jsou tam konkrétní tváře, konkrétní životy. A když se na to podíváme čistě matematicky, obraz je neúprosný.
Ukrajina má dnes k dispozici pro mobilizaci muže ve věku od osmnácti do šedesáti let. Před válkou jich bylo zhruba devět a půl milionu. Jenže po odečtení těch, kteří odešli do zahraničí, žijí na okupovaných územích nebo nejsou schopni vojenské služby, zůstává přibližně šest až šest a půl milionu. Reálně nasaditelných může být kolem pěti milionů.
Rusko má ve stejném věkovém rozmezí přibližně třiatřicet až pětatřicet milionů mužů. I po odečtení zdravotně nezpůsobilých nebo jinak vyřazených zůstává jeho mobilizační základna několikanásobně větší. Bojeschopných může být přibližně pětadvacet až sedmadvacet milionů.
Skutečné tempo ztrát neznáme a s jistotou jej nezná nikdo. Obě strany zveřejňují především údaje, které odpovídají jejich vlastnímu pohledu na válku. Pro tuto čistě modelovou úvahu proto vycházejme z čísel, která samy připouštějí. U Ukrajiny to odpovídá přibližně sto padesáti tisícům trvale vyřazených ročně.
U Ruska zhruba dvěma stům tisícům. Trvale vyřazení znamenají mrtvé a těžce raněné, kteří už se nikdy nevrátí na frontu.
Pokud by se dlouhodobě udrželo stejné tempo ztrát a současně se zásadně nezměnily ostatní okolnosti, například způsob vedení války, zahraniční pomoc nebo rozsah mobilizace, ukazuje tento model nepříjemnou matematiku. Ukrajina by mohla udržet současnou úroveň lidských rezerv jen několik dalších let a kritický bod by podle tohoto výpočtu mohl nastat už někdy kolem let 2027 až 2028. Rusko má v tomto směru výrazně větší rezervu a při stejném modelu by se do obdobné situace dostávalo až kolem let 2040 až 2042.
Jenže tohle není hra čísel ani soutěž o to, kdo vydrží déle. Za každým „ztraceným“ je člověk, který měl žít. Otec, syn, bratr nebo manžel. Člověk, který mohl učit své děti jezdit na kole, sázet stromy, postavit dům nebo večer sedět s rodinou u jednoho stolu. Mohl milovat a být milován. Místo toho dnes někde leží v zemi, někdy bez hrobu, bez jména a bez posledního rozloučení. Doma na něj přitom někdo stále čeká, někdo usíná vedle prázdného místa v posteli a někdo jiný dodnes nedokáže smazat poslední zprávu, poslední fotografii ani poslední hlasovou nahrávku.
Tohle nejsou čísla pro krvelačnost ani statistiky pro vítězoslavení. Jsou to čísla, která by nás měla přimět k zamyšlení nad tím, kam až jsme jako lidstvo ochotni zajít.
A tak prosím. KURVA PŘESTAŇTE.
Přestaňte dřív, než nebude komu odpustit. Přestaňte dřív, než nebudou žádné dveře, které by se ještě mohly otevřít. Přestaňte dřív, než nám všem zůstane jen ticho a prázdno.
Daniel Danndys Krajča, FB
Válce se má zabrañovat,aby nevznikla. Ale řečeno s Pepíkem Švejků, když už jednou válka je, tak se musí vyhrát, to mi nikdo nevymluví. Nikdo nechce válku prohrát. Podívejme se,jak dopadnul náš velmi vyspělý stát po prohrané Studené válce. Potravinově soběstačný,s mužem v kosmu a schopen stavět mimo jiné i jaderné elektrárny na klíč.Jako vybrakovaná kolonie.
Jsem i proti posílání mladých Chochlů do mlýna na smrt. S podmínkou, že o něm už nikdy neuslyšíme. Jednou a pomažeš. Nedávno jsem na VHS našel film Slunečnice s Lorenkou a Mastroiannim. Mastroiany v italské armádě narukoval ke Stalingradu, byl zraněný a po zranění začal v Rusku nový život. Lorenka ho celou dobu hledala až našla. Takhle nějak by to člověk očekával od chochlů,které nechceme poslat do mlýnku na smrt. Že prostě splynou s davem.
Souhlasím s Vámi bez výhrad. Přemýšlím, jak někoho o tom přesvědčit. Já si svým činem – drobnou pomocí 12 tis Kč raněnému vysloužil už 6. rok trestního stíhání za financování terorismu. Nepomohlo, že jsem listinně prokázal, že pomáhàm lidem už 30 let. Nemám lhát a mám se přiznat, že jsem s tímto obnosem chtěl způsobit narušení územní celistvosti Ukrajiny……Samo nebe se spikne proti tomu, kdo pomůže na „špatné“ straně. Došlo k totální dehumanizaci lidí ve válce. Počítají se skutečně jen vystřelené náboje. Od nějakého soucitu zde máme prokurvariáty s kariéristickými prokurvátory a policejními nohsledy. Osvobozen 5,ti členým senátem? Jo na pár minut. Odvolání a třeba se u vyšší instance najde pro ten terorismus pochopení. Zavřít za těch 12 tis Kč. Nedělám si prdel, ale rovniu na 10 let na Mírov. Takže všichni, kdo máte pocit, že ta válka musí skončit, tož ano. Ale jedině úplným vyhlazením té špatné strany.
Autor jako vždy decentně zapomíná, že to byli rusáci, kdo začal zbytečnou válku proti násobně menší zemi za účelem krádeže území bohatého na suroviny, a že jsou to rusáci, kdo neustále prohlašují, že je Západ jejich nepřítel a hystericky vykřikují, že budou házet jaderné bomby na evropská města.
Je proto nutné, aby dostali co nejcitelněji do držky a rozpomněli se, kde mají hranice.
Tedy mrtvý rusák, dobrý rusák.
MAGORE. Umíš číst? Nepochopil jsi nic. A tykám proto, protože blbcům se nevyká.