Donald Trump a šance na mír na Ukrajině




Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Celý svět s velkou pozorností, nadějemi a sem tam s obavami sleduje, jak se staronový americký prezident Donald Trump ve velkém stylu ujímá vlády ve své zemi a svými rychlými kroky a prohlášeními mění politickou atmosféru všude kolem nás. Zdá se, že americká veřejnost na jeho sebevědomá a někdy nadnesená slova slyší a dává najevo, že jí jeho sebedůvěra a optimismus imponují a že mu chce věřit, že Ameriku udělá znovu velkou. Doposud mlčící bělošská většina Američanů dala najevo, že už má dost destruktivní a dusivé progresivistické politiky neustálých zákazů, moralizování a regulací vedoucí k hospodářskému i politickému úpadku, rozdělení společnosti a poklesu životní úrovně. Trump ráz na ráz svými dekrety likviduje celou léta budovanou konstrukci progresivistického systému institucí, neziskovek, předpisů a pravidel, které opředly stát a potlačily práva a hodnoty, na kterých Amerika a její síla a prosperita stály.

V tomto svém konání je velkou nadějí pro celý svět, především pro nás v Evropě, kde jsou tristní výše popsané problémy zakořeněny ještě více. Nadějí je však i pro otevřené rány dnešního světa, kterými jsou konflikt na Blízkém východě a Ukrajina.

Jestliže na Blízkém východě bylo s Trumpovým přispěním dosaženo prvního kroku – příměří – ještě před jeho inaugurací, Ukrajina bude pro Donalda Trumpa, který dlouho veřejně vyhlašuje své odhodlání tuto válku velmi rychle ukončit, daleko těžším oříškem.

Americký prezident má nepochybně pravdu, že za jeho vlády by k této válce nikdy nedošlo. Jako realistický politik, který dobře zná své zájmy, se snaží rozumět i zájmům svých partnerů. Rozumí obavám Ruska z rozšíření NATO na Ukrajinu, protože ani on by nepřipustil vstup Kanady nebo Mexika do paktu s nepřátelskou velmocí potenciálně ohrožujícího americkou bezpečnost. Tvrdě by Rusku rozmluvil agresivní úmysly, stejně tak, jako by Ukrajině doporučil realističtější ambice a politiku. K válce by nedošlo.

To by byl velký rozdíl proti tomu, jak k situaci přistoupila Bidenova administrativa. Ta ve vypuknutí války viděla příležitost, jak Rusko vyčerpat, Putinův režim oslabit, vytvořit trvalé ohnisko konfliktu, které bude dlouhodobě komplikovat situaci na evropském kontinentě a zvýšením mezinárodního napětí disciplinovat kritiky své politiky. Svou roli nepochybně sehrálo i přezíravé anglosaské podceňování Rusů a přesvědčení, že k vojenské porážce Ruska stačí pár skvělých západních zbraní. Bidenovci na Rusko vážně nezatlačili, aby ho od agrese odradili. Kdyby byl Putin opravdu tušil, jak bude reakce Západu skutečně vypadat, určitě by si válku pořádně rozmyslel.

Totéž platí o Ukrajině, kterou všichni udržovali v planých nadějích ohledně vstupu do NATO a EU a o odhodlání Západu ji rozhodně podpořit. Jaká byla a je realita, všichni víme. Rusko i Ukrajina se ukázaly silnější a odolnější, než si o sobě obě strany původně myslely. Výsledkem je nesmírně krvavá válka s miliónovými ztrátami a obrovskými materiálními škodami. Ukrajina prohrává, ale není zatím poražena. Rusko vítězí, ale silně krvácí.

V této situaci přichází Donald Trump s mírovou iniciativou. Narazí při tom na jeden zásadní problém, že zdaleka nejde jenom o územní spor, tj. o osud okupovaných či Ruskem nárokovaných ukrajinských území. Podmínkou míru je vyřešení celkového bezpečnostního uspořádání ve východní Evropě, které by oběma válčícím stranám vyhovovalo. A to vůbec nebude jednoduché.

Hlavním problémem je, že jak Rusko, tak Ukrajina si zásadně nedůvěřují, a proto odmítají příměří, které by z jejich hlediska bylo pouhou přestávkou ke znovuvyzbrojení. Je zjevné, že Ruskem okupovaná území se Ukrajině nevrátí, ale žádný ukrajinský politik to nemůže otevřeně akceptovat, tudíž to těžko může být součástí nějakého trvalého kompromisního řešení. Anexe ukrajinských území Ruskem tak zřejmě zůstane problémem narušujícím trvale atmosféru v regionu i v celé Evropě i po ukončení války.

Další klíčovou otázkou případného míru je otázka garancí. Pro Rusko je nepřijatelná představa Ukrajiny, byť zbavené okupovaných oblastí na východě a jihu, která by byla členem NATO, byla by prodchnuta revanšismem a hnána touhou maximálně se vyzbrojit a dobýt ztracená území zpět.

Ukrajina se naopak obává, že po čase, až se Rusko dostatečně připraví, bude vojensky napadena znovu a celá okupována. Zoufale proto hledá garance, které by Rusko od takové politiky definitivně odradily. Neustále touží po členství v NATO, které jí ovšem řada jeho dnešních členů včetně klíčových USA a Německa nehodlá poskytnout. Potenciální členství Ukrajiny v NATO byl pro Rusko hlavní casus belli. Pokud Rusko nebude kapitulovat, nelze počít s tím, že by přistoupilo na vstup Ukrajiny do Aliance nebo připustilo jiné formy vojenské přítomnosti západních velmocí na svých hranicích. Členové NATO se na druhé straně nechtějí nechat revanšistickými Ukrajinci zatáhnout do možné války s Ruskem.

Přes různá nadnesená prohlášení západoevropských státníků o vyslání svých jednotek na Ukrajinu je zjevné, že žádná z těchto zemí není v kondici, kdy by si mohla podobné vojenské dobrodružství hrozící válkou s Ruskem dovolit. Totéž platí i o zemích střední a východní Evropy.

Rusku, Ukrajině i Západu se tak všeobecnou nezodpovědností podařilo vytvořit skutečný gordický uzel. Jeho rozpletení se zdá nemožné a lze oprávněně pochybovat, že ho Donald Trump dokáže rozseknout tak, jako kdysi makedonský král. Dá se očekávat, že uvalí na ruský vývoz paliv přísné sankce a otevře světové trhy americkému exportu ropy a plynu, který hodlá expandovat. Rusko je ale zvyklé už od sovětských dob žít pod všemožnými sankcemi a embargy trvale a Čína se určitě nebude Trumpovým rozhodnutím jen tak podřizovat.

Donald Trump při tom dává najevo, že ukrajinskou válku strategicky nepovažuje za americký problém a nechce v ní americký rozpočet nechat donekonečna masivně krvácet. Pro Američany je typické, že při změně priorit neváhají své dosavadní angažmá velmi rychle ukončit (Vietnam, Irák, Afghánistán). Lze očekávat, že deeskalace amerického angažmá bude probíhat pod heslem jeho evropeizace. Evropské země budou tlačeny k tomu, aby převzaly americké břemeno vojenské a ekonomické pomoci Ukrajině, na což zelená EU nemá ani sílu ani chuť a totéž platí i pro středo a východoevropské členy NATO.

Naděje, že by se Trumpovi podařilo v nějaké dohledné době ukrajinskou krizi trvale vyřešit je proto velmi malá. Mimo jiné i z toho důvodu, že nejde pouze o dohodu válčících stran, ale řešení musí být nalezeno na daleko širším půdorysu.

 

Jiří Weigl, IVK

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

3 Comments

  1. Myslím, že je to trochu jinak. Proti Rusku už Trump nemůže použít žádné další ekonomické nástroje, sankce už jsou úplně na všecko. Další eskalací by snad mohla být jen přímá vojenská intervence a to snad neudělá. Naopak stačí se od konfliktu distancovat a zastavit vojenskou pomoc Ukrajině (což už Trump částečně udělal) a válka brzo skončí.

  2. Že prý si rusáci vystaví v mauzoleu vajgla vrahoviče liliputina místo Lenina. Válím se smíchy. Jestli si fakt ještě někdo myslí, že rusáci nejsou duševně nemocní lidi, tak musí být jedině stejně duševně nemocný jako oni. Tertium non datur.

  3. No, kdyby Putin věděl jak bude reakce vypadat, asi by se moc nerozmýšlel, jen by pár detailů vyladil jinak. To co dělá funguje: Ukrajina po třech letech války je v mnohem lepším stavu než Irák nebo Lybie po třech týdnech – a to je ten největší červenej hard o kterej celou dobu jde především. On nám ukazuje co jsme za prasata. Absurdní reakce soudů, které zavírají lidi za sympatie k němu, ale nikdy nikoho nezavřeli ani za Srbsko, ani za Irák, ani za Lybii, koneckonců ani za Mali, kde naše armáda pod francouzským velením mordovala civilisty ještě únoru 2022. Tím ze sebe dělá celý český právní systém od posledního uniformovaného ozbrojence po předsedu Ústavního soudu klauny.

    S tím souvisí ta neporaženost Ukajiny. Kdyby to Putin udělal po americkém vzoru a kobercově to tam srovnal se zemí, vyhrál by za pár týdnů a nikdo by neřekl ani popel. Ale neukázal by se být lepším. Je otázka, zda na to měl či neměl reálně prostředky, to ví asi jen pár lidí z nejvyššího ruského vedení a nikdo jiný – tudíž je zbytečné to rozebírat. Ale je jisté, že už začátkem roku 2023 to udělat mohl, ale neudělal.

    Co se týče garancí Ukrajině je to poměrně jednoduché. Ona není v pozici, kdy si může něco vybírat a rozporovat; okamžikem ukončení zahraniční pomoci zbankrotuje a její armáda skončí existenci bez boje. Faktem je, že ruskou invazi vyvolala konkretní sada ukrajinských politik, že to nebyla svévole, ale reakce. Můžem se bavit o tom, zda byla přehnaná, zda byla moc brzo, nebo pozdě atd. Ale nebyla to svévole z rozmaru. Ukrajina do Majdanu byla do značné míry rozkročená na obě strany a Rusko s tím nemělo žádný problém. Ale chápu, že pro řadu ukrajinců je tohle těžké sousto, které bude obtížné emocionálně přijmout.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*