Důchodce označil za zloděje. Blbec ze zámku?

D. D. KRAJČA

Jiří Lobkowicz. Jméno, které samo o sobě zní jako tichý šepot šlechtického archivu. Potomek starého rodu, restituent zámků, vinic, lesů a majetků. Muž, který se vrátil do Česka poté, co mu padl do klína stát, který jiní celý život budovali. A právě tento muž dnes veřejně křičí, že důchodci nám „rozkrádají budoucnost“.

„Důchodci rozkrádají budoucnost, ve které už nebudou žít. Volí minulost. A my za to zaplatíme budoucností našich dětí.“

To nepronáší anonymní troll v diskusi. To píše člověk s titulem, rodokmenem, majetkem a ambicemi. Člověk, který nečekal v Motole, netahal cement, neměl žlučníkový záchvat v tříhodinové frontě na urgentu. Člověk, který žije z minulosti, ale odsuzuje ty, kteří ji poctivě odpracovali.

Tak tedy pojďme.

Důchodce není parazit. Důchodce je plátce. Po čtyřicet let měsíčně odevzdával státu 31,3 procenta své mzdy. Platil důchodové, nemocenské, zdravotní.

Financoval školství, zdravotnictví, obranu, státní správu. Financoval všechny ty, kteří tehdy ještě nebyli na světě. I pana Lobkowicze.

Průměrný zaměstnanec během života odvede přes tři miliony korun jen na sociálním pojištění. A víte, kolik dostane zpět?

Pokud má štěstí a dožije se průměrného věku, stát mu vyplatí něco kolem tří a půl milionu. Jestli zemře dřív, nedostane nic. Ať tak či tak, není to dar. Není to krádež. Je to návrat. Výplata za odpracované roky. Zasloužená, ne vyžebraná.

Kdyby si důchodce mohl ukládat ty peníze stranou, bez zásahů státu, žil by si dnes klidně jako malý rentiér. Ale místo toho důvěřoval systému. Důvěřoval tomu, že jednou přijde stáří, a stát ho nenechá padnout.

A teď, místo vděku, slyší urážku.

A slyší ji od někoho, kdo se nikdy nenadřel. Kdo nezná směnu, pot, záda rozlámaná po šichtě. Kdo neví, co je to vyjít s výplatou do příštího měsíce. A přesto se považuje za morální autoritu.

Lobkowicz je hlas nové šlechty. Twitterové. Samolibé. Arogantní. Takové, která káže, ale neplatí. Takové, která děkuje dějinám, ale opovrhuje těmi, kdo je žili.

Důchodce není zloděj. Důchodce je svědek. Pamětník. Ten, kdo nás vychoval, kdo nás živil, kdo držel tuhle zemi pohromadě, když jiní ještě cucali prst nebo seděli v emigraci. A teď má být jeho hlas v demokracii menší, protože má vrásky?

Ne. To nepřipustíme.

Šlechtic, který veřejně říká, že senioři volí „peklo“, by měl napřed vyjít ze své zámecké bubliny a zkusit si měsíc života s důchodem. Bez známostí, bez privilegovaného jména, bez salónní jistoty. A pak ať mluví.

Ve skutečnosti to není důchodce, kdo rozkrádá budoucnost. Je to arogance, elitářství, a falešný pocit nadřazenosti.

Nezlobte se, pane Lobkowiczi. Ale Vy nejste hlasem moderní Evropy. Jste ozvěnou minulosti, která si myslí, že jméno znamená hodnotu.

Jste jen hlas z věže. A většina národa už Vás neslyší.

„Naši rodiče nebudou fackováni pány s erbem. Ani online.“

Dovětek:

Nedávno jsem psal, že jsme naše děti asi vychovali blbě. A ano, vychovali. Protože kdybychom je vychovali dobře, tak by se samy zvedly a šly tomu Lobkowiczovi napálit facku. Ne kvůli politice. Ale proto, že urazil lidi, kteří jim dali život. Protože sahat na mámu s tátou, na dědu a babičku, to by mělo být za čárou. Jenže ne. Místo toho mu tleskají. Přikyvují. Sdílejí to jako odvážný názor. Takže jsme asi opravdu něco zanedbali. Když vděk nahradila póza a paměť vytlačila pódiová póza.

Daniel Danndys Krajča, FB