Dva způsoby, jak se společnost může zbavit dluhu. Který je ten druhý?

Absolutní výše dluhu dané společnosti toho sama o sobě příliš neřekne. Je nutné ji vztáhnout k nějakému jinému ukazateli a nejčastěji je to hrubý domácí produkt, HDP, neboli objem všeho, co společnost vyprodukuje za rok. Čím vyšší je poměr, tím více je společnost zadlužená.

Ta oblíbenější cesta

Existují dvě cesty ke snížení zadlužení společnosti. Ta první, kterou preferuje většina vlád, zahrnuje mírné snížení výdajů a zvýšení daní, z jejichž výnosů chce stát dluhy splácet. Při kalkulaci nárůstu příjmů státní kasy po zvýšení daní je většinou opomenuto jednoduché pravidlo, které říká, že poptávka po nějakém zboží nebo službě je závislá na ceně. Čím vyšší cena, tím menší prodeje a obráceně.

Daň ze zisku není nic jiného než cena za jeho tvorbu a podléhá stejným ekonomickým zákonitostem. Čím vyšší je cena zisku, tedy daň, tím menší bude poptávka po něm a tím méně zisku společnost vyprodukuje.

Poptávka pružná a rigidní

Dalším parametrem, který určuje, jak výrazně klesnou prodeje čehokoli při zvýšení ceny, je elasticita poptávky. Zboží s elastickou poptávkou je citlivé na změnu ceny. Když prodejce zdraží o 10 %, klesnou prodeje o více než těch 10 %.

Naopak zboží s neelastickou poptávkou, jako je například benzín nebo cigarety, je částečně imunní proti změnám ceny. To je také důvod, proč je zboží s neelastickou poptávkou vždy a všude vysoce zdaněno a proč více než polovinu ceny benzínu na pumpě tvoří daně odváděné státu.

Jaká je elasticita poptávky po zisku?

Zřejmě to nikdo neměřil, ale je pravděpodobné, že bude spíše elastická a bude rychle klesat, když stát zdraží cenu zisku. Vytvořit jej totiž znamená vyvinout velké úsilí, přinést řadu obětí, zažít dlouhotrvající stres a nést nemalé riziko neúspěchu.

Věděli to už dávno

Proto každé zvýšení daně ze zisku, přesněji jeho ceny, přinese nižší než očekávané příjmy do státní kasy, větší díru v rozpočtu a další úvahy o zdanění zisku, který je pro lepší prodejnost vládních myšlenek nazýván nepřiměřený. Poznatek o nefunkčnosti vysokých daní je lidstvu k dispozici již 700 let.

Ibn Khaldun byl významný islámský filozof, jenž žil ve 14. století a kterého například Friedrich Hegel považoval za jednu z největších osobností středověku. Právě Ibn Khaldun přišel s ekonomickým konceptem, který je v ekonomii znám jako Lafferova křivka. Ibn Khaldun ji popsal bez matematických vzorců jednoduše: Na začátku dynastie vedou malé daňové výměry k velkým příjmům. Na konci dynastie vedou velké výměry k příjmům malým.

Autor Lafferovy křivky, ekonom Arthur Laffer, sám přiznal, že jej islámský filozof inspiroval.

Způsob druhý aneb jmenovatel je důležitý

Zvyšování daní je prvním způsobem, jak se může vláda snažit o snížení dluhu. Druhý způsob vychází z toho, že dluh je vždy vyjádřen jako poměr k něčemu. Nejčastěji k tomu, co je společnost schopná vyprodukovat. Například kritérium z Maastrichtu pro vstup do Evropské unie stanoví, že dluh nesmí být vyšší než 60 % hrubého domácího produktu HDP, tedy roční produkce všeho zboží a služeb ve společnosti.

Prvním způsobem, jak snížit relativní zadlužení, je snižování čísla v čitateli, tedy dluhu, za pomoci vyšších daní.

Druhým způsobem na snížení zadluženosti, nepochopeným a málokdy používaným, je zvýšení čísla ve jmenovateli, tedy HDP. Relativně jistým způsobem, jak zvýšit objem zboží a služeb, které společnost vyprodukuje, je dát lidem motivaci, aby se snažili.

Snižte ceny

Ověřenou metodou, jak zvýšit po něčem poptávku, je snížit cenu. To funguje. Sníží-li společnost cenu zisku, společnost ho vytvoří výrazně více. Ekonomika poroste. Číslo ve jmenovateli se zvýší a klíčový ukazatel zadlužení společnosti se zlepší.

Je velice důležité doplnit snížení ceny zisku odstraněním dalších překážek, které brání jeho tvorbě. To jsou zejména nesmyslné regulace, jež brzdí produktivitu lidí, kteří něco tvoří.

Druhou cestou redukce dluhu se v současnosti vydala Argentina a USA.

Argentina na tom byla po sto letech flirtování se socialistickým přerozdělováním velice špatně, a proto přihodil argentinský prezident Javier Milei na seznam opatření ještě dramatické snížení vládních výdajů. Výsledky za rok jeho vlády hovoří jasně.

USA se vydávají podobnou cestou. Americký Kongres v současnosti pracuje na návrhu zákona, který by zachoval Trumpovo snížení daní z prvního funkčního období, a prezident vydal nařízení, podle kterého musí být za každou novou regulaci zrušeno deset stávajících. Tým Elona Muska identifikuje zbytečné vládní výdaje.

Příkladů funkčnosti druhé cesty je více.

Řecko a Nový Zéland

V roce 2019 snížila řecká vláda daně z příjmu, přestože Mezinárodní měnový fond varoval, že snížení daní je příliš velkorysé. Řecko svoje půjčky od fondu splatilo předčasně.

Před padesáti léty zažíval Nový Zéland ekonomický úpadek, který byl důsledkem rostoucího státu. V roce 1984 se dostala k moci nová vláda, pro jejíž reformy se vžil název rogernomics. Hlavním pilířem jejich reforem bylo odstranění těžké koule státních regulací, které brzdily ekonomický růst, a výrazné snížení daní.

Nejméně známým příkladem jsou USA za vlády prezidenta Coolidge, který byl zvolen v roce 1923. Nejenže dramaticky snížil daně, ale ještě tvrdil, že snižování daní a omezování role státu je „morální záležitostí”. Rychle rostoucí ekonomika za jeho vlády dostala přezdívku „sprintující dvacátá léta”.

Post scriptum

Pozn. autora:

Snižování daní je nepopulární, protože snižuje možnost kupovat si přízeň voličů. Experti jej nedoporučují, protože jsou většinou, přímo či nepřímo, placení ze státních peněz, a proto nemají zájem, aby jich bylo méně. Darem z nebes je pak nějaká mimořádná událost, která ospravedlní zvyšování daní na mimořádné, přeloženo ještě nesmyslnější, výdaje.