Eko-socialistický sen EU neskončí dobře

THOMAS KOLBE

Minulý pátek se německý spolkový kabinet dohodl na zavedení nové dotace na elektromobily. V příštích letech by do tohoto bezkrevného segmentu trhu mělo proudit zhruba tři miliardy eur – kapka v moři ve srovnání s obrovskými částkami, které se používají k umělému udržování zeleného protekčního komplexu při životě. Ale je to signál.

Toto rozhodnutí se přidává k dlouhému seznamu politických omylů posledních měsíců – seznamu, který pravděpodobně neskončí dotacemi na průmyslovou elektřinu, tepelná čerpadla nebo refinancování větrných turbín. Stát má prostě k dispozici příliš mnoho peněz, než aby byl nucen opustit svůj nehospodárný a destruktivní projekt.

Německá dotace na elektromobily je pars pro toto pro širší evropskou situaci. Veřejný dluh exploduje téměř ve všech členských státech EU. Příští rok Německo vykáže čistý nový dluh ve výši přibližně 5,6 % HDP, což ho řadí mezi největší tvůrce dluhu v Evropě.

Toto číslo je poctivé – a ukazuje skutečnou fiskální situaci, jakmile se správně započítávají účetní triky vlády, výjimky, „speciální fondy“ a raketově rostoucí dluhy obcí.

Francie a Velká Británie vypadají stejně ponuře. I kdysi disciplinované Finsko se potácí k 90% dluhu k HDP s podobně velkým deficitem. Nelze již popřít: Evropa je uvězněna ve spirále dluhů.

Schäuble a trojka

Jak se časy změnily. Někteří si možná vzpomenou na teatrálně inscenované návštěvy bývalého německého ministra financí Wolfganga Schäubleho a trojky, kteří s maximální mediální palbou přišili krizi státního dluhu přímo na Řecko.

Ve skutečnosti to byla dokonalá kamufláž, jejímž cílem bylo odvést pozornost od záchrany německého bankovního a pojišťovacího sektoru, který se kvůli politickému selhání dostal do těžkých vod.

Veřejnost nikdy neměla vidět to, co je dnes zřejmé: EU se zvrhla v dluhový klub, který se snaží realizovat své ideologické megaprojekty – jako je zelená transformace – prostřednictvím úvěrové pumpy, přičemž daně a inflace slouží jako mechanismus k získávání prostředků od běžných občanů.

Účet zaplatí dědicové, majitelé aktiv, majitelé malých podniků a produktivní střední třída. Emocionálně nabitá debata o dědické dani – a falešná rétorika o „spravedlnosti“ – odhaluje, že politická třída nyní otevřeně plánuje konfiskaci nashromážděného soukromého kapitálu.

Trvalá krize nevyhnutelně povede k růstu státního aparátu – dluhem financovaného leviatana, který každým zásahem urychluje inflační spirálu. Nikdo si nemá všimnout, jak rychle v tomto prostředí peníze ztrácejí hodnotu. Seigniorage – skrytý zisk – připadá největšímu dlužníkovi ze všech: státu.

S každou novou zelenou iniciativou, každou dotací na elektromobily, každou větrnou turbínou financovanou z veřejných prostředků se účet zvyšuje. Pouze zpožděný cenový efekt pomáhá politikům zamlžovat příčinu a následek a vytrhávat z kontextu ekonomické škody způsobené jejich zásahy.

Von der Leyenová, Merz, Macron a spol. se na tento efekt silně spoléhají. Doufají, že většina voličů nikdy nespočítá jedna plus jedna – a nikdy nezpochybní mírné zvyšování daní a záměrné oslabování jejich úspor.

Stát versus ekonomická rozumnost

Intelektuální kolaps politiky se projevuje právě v tomto okamžiku fiskálního zhroucení. Člověk má dojem, že žádný ze současných politických představitelů nikdy neotevřel knihu o hospodářských dějinách 20. století. Kdyby se podívali do minulosti Evropy, věděli by, že jejich pokus uniknout hluboké krizi produktivity prostřednictvím dluhem financované státní poptávky je odsouzen k neúspěchu.

To, co Merz a jeho ekonomicky negramotná vláda dělají, není nic jiného než přímý útok na soukromé hospodářství. Rozšiřující se státní sektor, který již spotřebovává více než 50 % německého HDP a 57 % ve Francii, vytlačuje soukromou ekonomickou aktivitu. Situace je tak závažná, že růst německé produktivity je od roku 2018 záporný.

A vše závisí na tom, že sociální stát – od vzdělávání přes sociální péči až po velkorysou migrační politiku – vyžaduje reálný ekonomický růst nejméně 2,5 % ročně. Iluze stability se hroutí. Důvěra veřejnosti ve všemocný stát se s každým měsícem recese a absence růstu zmenšuje.

90% hranice

Kdo vysvětlí budoucím občanům, že vznešená klimatická rétorika sloužila především k vybudování nového socialistického režimu, který nahradil to, co zbylo ze sociálního tržního hospodářství? Kdo jim řekne, že tlak na kontrolu digitálních platforem a soukromé komunikace měl pouze za cíl umlčet nesouhlas s tímto civilizačním zlomením?

Merz a ministr financí Lars Klingbeil směřují Německo ke kritické hranici 90 % dluhu k HDP, která bude pravděpodobně překročena do roku 2030, a to po nových půjčkách ve výši 4,2 % v letošním roce a 5,6 % v příštím roce.

Podle přelomové studie Reinhart-Rogoff z roku 2013 představuje hranice 90 % ekonomický bod zlomu: nad touto hranicí veřejný sektor přijímá stále agresivnější, parazitické politiky, které vytlačují soukromé investice.

Stručně řečeno: stát zabavuje rostoucí části produktivního sektoru pro splácení dluhů, byrokracii a intervencionismus, čímž ničí růst a prosperitu.

Jak bylo předvídatelné, tato analýza se stala terčem ostré kritiky ze strany keynesiánských ekonomů a médií spojených se státem. Objevila se během dluhové krize po roce 2008, kdy politická třída zjistila, že systémové škody může „vyřešit“ zvýšením dávky toho samého léku, který je způsobil.

Návrat k tržní ekonomice byl tak pozastaven.

Žádný systém neomezuje politickou moc účinněji než volný trh. Tvůrci politik v Bruselu, Berlíně, Paříži a Londýně to vědí – a proto jsou jeho obhájci systematicky zesměšňováni.

Bezmocně sledujeme, jak jsou libertariánští vůdci, jako je argentinský Javier Milei, nebo deregulační agenda Donalda Trumpa reflexivně pomlouváni, zkreslováni a ponižováni státem nakloněnými médii.

Čekání na šok

Konec technokratické iluze a jejího ekosocialistického řídícího systému nastane v okamžiku, kdy padne první domino v řetězci dluhů. Nemůžeme říci, kdy k tomu dojde, ale pravděpodobnost, že Francie, nereformovatelný státní kolos, bude první, kdo dostane červenou kartu od dluhopisových trhů, každým dnem roste.

Francouzský bankrot je něco, čemu ani masivní intervence ECB již nemusí zabránit. Vyvolalo by to současný výprodej evropských státních dluhopisů, který by společnou měnu vypařil.

Friedrich Merz, Lars Klingbeil a Ursula von der Leyen pak budou vinit Donalda Trumpa, Vladimira Putina – nebo možná Číňany. Občané budou muset sbírat trosky tohoto posledního socialistického experimentu. Uprostřed politicky vyvolané migrační krize budou bojovat o své ekonomické přežití ve stále heterogennějších sociálních tlakových zónách.

Mnozí si budou klást otázku, zda stálo za to obětovat svou svobodu, prosperitu a politickou stabilitu klimatickému božstvu, které se nakonec ukáže být ničím jiným než politickým konstruktem. A na konci této iluze leží past chudoby.

 

The European Conservative

(24 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...