Ekonomická teorie, která se vejde na jeden ubrousek

Na konci roku 1974 se v restauraci ve Washingtonu sešel ekonom Arthur Laffer s novinářem a dvěma republikánskými politiky. Jedním z nich byl pozdější viceprezident za vlády George Bushe Jr., Dick Cheney. Sešli se, protože byli nespokojeni s plánem prezidenta Geralda Forda, který chtěl řešit inflaci za pomoci zvyšování daní. Závěry z jejich schůzky zapsal Arthur Laffer na ubrousek, který je vystaven v muzeu ve Washingtonu. Jeho „ubrousková teorie” se stala základem ekonomické politiky za vlády Ronalda Reagana.

Aféra Watergate

V roce 1974 byl již podruhé americkým prezidentem republikán Richard Nixon. Dva roky předtím vyhrál drtivým způsobem volby, když zvítězil ve všech státech Unie, s výjimkou dvou: Massachusetts a hlavní město Washington, tedy formálně Washingtonu D.C.

Od roku 1973 byl ovšem vyšetřován v rámci aféry Watergate, která nakonec vedla k jeho vynucené rezignaci v srpnu roku 1974. Prezidentem se stal jeho dosavadní viceprezident Gerald Ford, za jehož vlády se uskutečnila ona schůzka v restauraci. Gerald Ford vládl pouze jedno období a jeho prvotní reakcí na inflaci byl návrh na zvýšení daní pro firmy a „bohaté” jedince. O rok později již navrhoval opačný postup, ale voliče nepřesvědčil. Ve volbách jej porazil demokrat Jimmy Carter, považovaný zejména republikánskými voliči za jednoho z nejhorších prezidentů minulého století.

Za jeho vlády vpadly ruské tanky do Afghánistánu, v Íránu tamější islámští revolucionáři vtrhli na americkou ambasádu a zajali 66 Američanů jako rukojmí a americká ekonomika trpěla velkou inflací způsobenou růstem ceny ropy po íránské revoluci. Carterovou reakcí byly státní zásahy do ekonomiky, včetně zastropování ceny benzínu. Američané si museli zvyknout na dlouhé fronty u benzínových pump. Po Jimmy Carterovi přišel do Bílého domu Ronald Reagan a inspiroval se teorií z ubrousku.

Exponát v muzeu

Ubrousek popsaný Arthurem Lafferem má číslo 2013.0041 a prostý název „Napkin”.

Je na něm takzvaná Lafferova křivka, která zobrazuje závislost absolutního objemu vybraných daní na výšce daňové sazby. Relativně nepřekvapivě objem vybraných daní s rostoucí sazbou v počátku roste, aby se v nějakém bodě zastavil a začal klesat. Důkladné ekonomické zdůvodnění teorie je možné na ubrousku nalézt také.

Arthur Laffer píše: „Když něco zdaníte, bude toho méně. Když něco dotujete, bude toho více. Danili jsme práci, produkci a zisk a dotovali odpočívání a nechození do práce. Důsledky jsou zcela zřejmé.” Víc už toho není, pouze datum 13. září 1974 a Lafferův podpis.

Je to pořád stejné

Lafferova teorie není nic nového pod sluncem. On sám přiznal, že jej inspiroval islámský filozof 14. století Ibn Khaldun, který je považován za zakladatele sociálních věd a významnou osobnost středověku. Teorii popsal jednoduše takto: Na začátku dynastie vedou malé daňové výměry k velkým příjmům. Na konci dynastie vedou velké výměry k příjmům malým.

Reaganova hvězda začala vycházet dávno před tím, než se stal prezidentem, a jeho popularitě pomohl slavný projev, který nesl název „Je čas si vybrat”. V úvodu projevu říká, že „žádný národ nepřežil daňovou zátěž, která dosáhla třetiny ekonomiky”. Položil také relativně logickou otázku, na kterou dosud žádná vláda neodpověděla: Je-li státní plánování a sociální stát řešením a už ho zažíváme téměř 30 let, neměli bychom po státu chtít, aby nám jednou za čas složil účty? Neměli by nám říkat, o kolik klesl počet lidí, kteří potřebují pomoc?

Woodoo ekonomika

Po nástupu k moci zrušil Reagan kontrolu cen benzínu a fronty zmizely. Kritici jeho principy nazývali „woodoo” ekonomikou, on sám ji nazýval ekonomikou svobodného trhu. Snižování daní, regulací a ostatních překážek na cestě k produkci a zisku povede k vyšší produkci a zisku. Odborný termín by byl „ekonomika strany nabídky”. Ten se poprvé objevil právě v roce 1975 po schůzce ve washingtonské restauraci.

Proti Reaganově woodoo ekonomice stojí keynesiánská teorie „ekonomiky strany poptávky”, podle které stát podporuje poptávku tím, že rozdává peníze a sám utrácí.

Post scriptum

Pozn. autora:

Reaganovu otázku by bylo možné přeformulovat: Je-li cílem nějakého člověka zasypat hlínou jámu na zahradě a jáma je stále stejně hluboká i po desítkách let usilovné práce a tisících kolečkách hlíny, není blázen, chce-li v tom pokračovat? To je popis aktuální sociální politiky a argentinský prezident Javier Milei správně upozornil, že je-li úspěšnost státu měřena počtem lidí, kteří pobírají dávky a nejsou schopni se uživit sami, je něco špatně.

Ne, není to argument proti povinnosti pomáhat skutečně slabým, na ty v současném systému nezbývají peníze. 

Protože opakování je matka moudrosti: Když něco zdaníte, bude toho méně. Když něco dotujete, bude toho více. Když zdaníte výrobu a zisk, bude méně produktů, méně zisku, méně daní. Když budete dotovat nechození do práce, bude více lidí, kteří do ní nebudou chodit.

Kdo dokáže alespoň částečně uplatnit toto makroekonomické pravidlo v praxi, stane se velice úspěšným ekonomem. Kdyby tato poučka byla jedinou znalostí, kterou si odnesou studenti ze škol, byla by země plná odborníků a vzkvétala by. Navíc by stát ušetřil na školném, protože by v Plzni mohl rozdávat hodnotné tituly za víkend.