PETR PROKOPEC
Problémy s dobíjením elektrických aut nejsou ničím novým, postupem času jich ale nejenže neubývá, jsou naopak stále četnější. Uvážíme-li, že pro mnohé budou elektromobily nepoužitelné i s perfektně fungující sítí dobíjecích stanic, jak lze o jejich přízeň bojovat za této situace?
Velká Británie by se velmi ráda stala dalším evropským rájem elektrických aut. Tamní politici v bateriovém pohonu vidí dokonce takovou spásu a přínos, že za posledních pár let citelně urychlili zavedení z podstaty naprosto nesmyslného zákazu prodeje spalovacích aut. K tomu původně mělo dojít až v roce 2040, pak v roce 2035, nakonec však má přijít již v roce 2030. Nevěříme tomu, že se tak stane, ostatně už dříve se objevily zprávy o tom, že Skotsko chce zákaz posunout opačným směrem, neboť jsou i kvůli nedostatečné infrastruktuře rozumně nerealizovatelné.
Ostrovní království dříve oznámilo, že do roku 2030 bude v zemi minimálně 300 tisíc veřejných dobíjecích stanic. Za loňský rok jich ovšem přibylo pouze něco málo přes 8 700, načež se celkový počet zvedl lehce nad 37 tisíc. To ovšem znamená, že pokud onen plán bývalého premiéra Borise Johnsona má být splněn, je třeba, aby od letoška každým rokem bylo vybudováno takřka 33 tisíc nových stanic ročně, asi 93 denně. Něco takového ale ve světle dosavadního vývoje působí jako holá utopie.
Je navíc třeba zmínit i další čísla. Prodeje elektrických aut ve Velké Británii v loňském roce vzrostly o 38 procent, zatímco infrastruktura se zlepšila jen o 30 procent. Pokud to takto půjde dál, britské dobíjecí stanice budou flotile aut stačit stále méně. Zvláště když tu máme daleko palčivější problém. Vybudování nové stanice je totiž pouze jedním krokem vedoucím ke spokojenosti majitelů elektrických aut. Tím druhým a mnohem podstatnějším je zajištění, že stojan bude spolehlivě funkční.
Právě v tomto ohledu má nicméně Británie velmi špatné skóre, neboť problémy s dobíjením zaznamenalo celých 81 % majitelů elektromobilů. A 11 procent z nich uvádí, že polovina veřejných stanic, které kdy vyzkoušeli, nefungovala. Pokud si navíc uvědomíme, že zhruba třetina ze všech dobíjecích stojanů je instalována v Londýně, pak mimo tuto metropoli majitelé elektromobilů vlastně nemohou až tak příliš vyrážet. Pravděpodobnost, že se ze svých cest vrátí na plošině odtahovky, je zjevně docela vysoká.
Jak nicméně zjistila společnost J.D. Power, velké množství nefunkčních dobíjecích stanic není pouze doménou Velké Británie. Podobně jsou na tom i Spojené státy. V loňském roce bylo totiž neuvěřitelných 20 %, tedy celá jedna pětina nabíječek, při pokusu je použít porouchaná. Statistika bohužel již nezmiňuje, který provozovatel sítě je na tom nejhůře. U toho nejlepšího nicméně byla poruchovost 3procentní, u toho nejhoršího pak 40 procentní. A jak jsme již naznačili, oproti roku 2021 přitom došlo na zhoršení ve všech možných ohledech.
Společnost J.D. Power přitom prozkoumala více než 26 500 dobíjecích bodů v 50 státech. Problémy jsou pak různého rázu, od softwarových zádrhelů až po vandalismus. Největší potíž má být v nedostačující správě ze strany provozovatelů. Vyžadován je nonstop dohled a případný servis, který ale vzhledem k míře využití většiny stanic není možné rentabilně zajistit.
I drobná chyba přitom kvůli systémům vysokého napětí nadělá technikům nemalé vrásky, na jejím odstranění tak musí pracovat 24 až 48 hodin. S masovou elektrifikací to tedy opravdu nevypadá dobře. Jakkoli jedno pozitivum bychom s trochou sarkasmu najít mohli. Při tak velké poruchovosti stanic by nemusel dojít na potíže s nezaměstnaností kvůli propouštění zaměstnanců automobilek. I když si tedy nejsme jisti, kolik lidí bude toužit po kariéře opraváře dobíjecích stojanů.
Kariéra opraváře dobíjecích stojanů nemusí být až tak nezajímavá. Takový opravář, aby vůbec mohl něco opravit, totiž bude mít zcela jistě k dispozici spalovací služební auto.
Keď začali zavádzať elektrické autá, stačilo mi 5 minút (doslovne) porozmýšľať, aby som povedal sám pre seba „NIE, TO JE PASCA!“. Samozrejme, aj NOVĚ naftové či benzínové autá sú pasca, keďže sú vybavené sledovacou technikou (GPS, odposluchom…), ale kanister s pohonnou hmotou mi ponúka možnosť pri troške šťastia sa dostanť 600-700 km bližšie k cieľu, resp. ďalej od miesta, kde nechcem byť. A to netreba ani rozmýšľať o „nature-friendly prednostiach“ el. automobilov.