Ani země a automobilky jinak podporující elektromobilitu všemi deseti nehoří pro striktní zákaz aut na benzin a naftu už za 14 let, i ony cítí, že to je nesmysl. Brusel se ale do debaty nehrne.
Nejlepší řešení obvykle není jen jedno. Nepamatujeme případ, kdy by se jedna nařízená cesta ukázala být tou dokonale správnou, a to zvlášť v případě, kdy má sloužit široké skupině lidí se specifickými partikulárními zájmy, potřebami a představami, kteří žijí ve zcela odlišných podmínkách. Má-li jít o jediné řešení, chce to široký kompromis, který ponechává jistý manévrovací prostor. Ještě lepší ale je paleta různých jednotlivých postupů beroucích ohled na výše zmíněné.
Dnes ovšem žijeme v politickém uskupení, které takto nefunguje. Smyslem existence Evropské unie je unifikace a i když se už v nespočtu případů ukázalo, jak neefektivní může být, Brusel z této představy nesleví. Nemusíme vést žádnou dlouhou debatu, abychom se shodli na tom, že není možné najít jedno řešení čehokoli, které stejně dobře vyhoví Finsku, Francii i Portugalsku už proto, že jde o země fungující v úplně jiných klimatických podmínkách, s jinak postaveným hospodářstvím, historií, zvyklostmi, životními podmínkami jednotlivých lidí a asi ještě milionem takových věcí. EU ale nezná bratra – jeden typ banánu, jeden typ brčka a jeden typ auta pro všechny.
V poslední době se vede debata hlavně o tom posledním. EU si usmyslela, že v roce 2035 zakáže prodej čehokoli jiného krom elektrických aut, což už jsme mnohokrát označili za bláhový pokus o věštění z křišťálové koule. Zprvu se zdálo, že se napříč zeměmi i průmyslem bude debatovat spíše o tom, jestli 2035 není moc pozdní termín, protože přesně tak se mnozí tváří. Jedna věc je ale politický postoj a druhá ekonomická či technická realita.
Dnes obecně obvyklejší úcta k u nás už známým principům jako „kupředu levá, zpátky ni krok” či „kdo nejde s námi, jde proti nám” tak byla v tomto případě nahrazena poněkud zdravější debatou o tom, zda je to skutečně moudré. Proti tomuto záměru už se postavila Itálie a včera také Renault a zejména Dacia. Argumenty z obou stran jsou rozumné: Itálie říká, že nemá smysl kvůli pár tisícům sotva používaných aut dusit značky jako Ferrari, Lamborghini a Pagani. Šéftechnik skupiny Renault pak uvádí, že vlastně ani neví, jestli elektrická auta někdo chce a pokud přece jen, že si je zejména méně majetní lidé budou moci dovolit.
To jsou skutečně validní poznámky směřující přesně tam, kde by se měla vést debata. Celý nápad EU považujeme za ztřeštěný, pokud ale nepůjde o skutečně plošné, 100% zavedení elektrické mobility, která je v tuto chvíli prakticky nepoužitelná mimo jiné asi na dvou třetinách území České republiky, odstraní se jeho největší nesmyslné dopady, které by byly zničující hlavně pro extrémy, jako jsou Dacia nebo Pagani. Jenže EU nediskutuje.
„Všichni výrobci musí přispět k redukci emisí,” řekl na nové námitky stroze mluvčí Evropské komise. Už ta volba slov… „musí”. Co takhle: „EU vítá snahy o debatu o dalším postupu, který přinese nejlepší možná řešení pro všechny zúčastněné strany?” Ne, Brusel už se ani nesnaží tvářit, že by byl něčemu takovému otevřený, Brusel nařizuje a neptá se. Jak si nedávno posteskl jeden český zástupce velké automobilky, který si pochopitelně nepřál být jmenován: „Když chce demokraticky zvolená vláda udělat něco pro své vlastní občany a podnikatele, musí požádat o povolení nevolené byrokraty z Bruselu.”
EU bychom rádi připomněli, že nejlepší řešení vždy vzejdou ze souboje různých nápadů, to už nám minulost mnohokrát ukázala. A tak by bylo na místě se o nich bavit. Komisi se nechce, ale nakonec jí nic jiného nezbude – její nápad musí posvětit členské země (a také Evropský parlament, ale zrovna ten odporovat nebude) a pochybujeme, že Itálie přes svůj současný odpor či Francie, která fakticky ovládá Renault, rázem akceptují původní návrh.
(13 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading... 
V současnosti není elektromobilita technologie, ale ideologie. Tam nemá diskuze založená na faktech co dělat.
Problematická je i ona nutnost snížit emise (jednak jejich vztah ke klimatu zdaleka není tak přímočarý, jak tvrdí IPCC, jednak to, co my za cenu drastického poolkesu životní úrovne, ohrožení zdraví a hromady mrtvých ušetříme, to země třetího světa doženou “s pravou rukou přivázanou za zády”), problematické jsou i konkrétní aktivity. Bezemisnost může zlikvidovat nebo alespoň drasticky snížit účinnost záchranného systému od hasičů po sanitky. A našlo by se mnoho dalších problémů a zádrhelů.