PETR VLK
V předminulém čísle Kosy jste si přečetli, že EU vypracovala tajnou studii, kde jí vyšlo, že Evropa není žádný otloukánek, nýbrž sebevědomý lídr světových dodavatelských řetězců, před nímž si každý, včetně Ameriky a zejména Číny musí sednout na zadek, když ne rovnou kleknout do prachu.
Můj oblíbený německý zdroj Berliner Zeitung si srovnání Čína – Evropa vzal jako na zavolanou na paškál a vyšlo mu tohle:
Europas Qing-Moment: Der ehemalige britische Außenminister warnt vor Europas „Jahrhundert der Demütigung“
Evropský moment dynastie Qing: Bývalý britský ministr zahraničí varuje před „stoletím ponížení“ v Evropě
Ctihodný lord Hague z Richmondu –není ledajaký penzionovaný politik, ale bývalý britský ministr zahraničí a současný kancléř Oxfordské univerzity – vydává vážné varování: Evropě hrozí osud čínské dynastie Qing, která byla technologicky zaostala v 19. století a následně byla uvrhnuta západními mocnostmi do „století ponížení“.
William Hague ve svém článku pro The Times uvádí významnou historickou paralelu: před dvěma stoletími se Čchingská říše stále považovala za hrdou světovou velmoc, centrum malířství, porcelánu a konfuciánské kultury. Císaři ani nepomysleli na to, aby brali nějaké soupeře vážně. Pak přišly opiové války, „nerovnocenné smlouvy“ a století cizí nadvlády a národního ponižení – to vše proto, že země nezvládla nové technologie.
Poučení z čínské historie: nedbalost má svou cenu.
Abychom pochopili moderní sebeobraz Číny, stojí za to se ohlédnout o dvě století zpět. V té době se Čchingská říše považovala za nesporný střed světa: kulturně nadřazená, ekonomicky soběstačná a civilizační dokonalá. Z pohledu Pekingu se Evropa jevila poněkud vzdálená a barbarská.
Macartneyho diplomatická mise z roku 1793 symbolizuje tuto pozici. Znamenalo první pokus Británie o navázání formálních diplomatických vztahů s Čínou. Delegace vedená Georgem Macartneym měla jasné cíle: rozšíření obchodu, dodatečná přístavní práva a stálé velvyslanectví v Pekingu. Plán však žalostně selhal. Císař Čchien-lung odmítl všechny požadavky a dal jasně najevo, že Nebeská říše nepotřebuje ani zahraniční zboží, ani diplomatickou rovnost. Čína podle poselství neusilovala o rovnocennou směnu, ale spíše o uznání vlastního řádu.
Při zpětném pohledu tato epizoda symbolizuje nebezpečnou přehnanou sebedůvěru – alespoň tak, jak ji interpretuje William Hague. Ve svém článku vykresluje obraz impéria, které podceňuje dynamiku změn v době, kdy se Evropa industrializovala, vyvíjela nové vojenské technologie a budovala globální obchodní sítě. Zúčtování přišlo jen o několik desetiletí později: opiové války nutí Čínu k otevření, což vede k nechvalně známým „nerovnoprávným smlouvám“, ztrátě území a hlubokému omezení čínské suverenity. To znamená začátek toho, co se v Číně dodnes nazývá „stoletím národního ponížení“.
Tato historická zkušenost není vzdálenou kapitolou, ale politickým referenčním bodem pro současnost. Si Ťin-pching se na ni pravidelně odvolává, když hovoří o „velkém omlazení čínského národa“. Kontrast je záměrný: po éře slabosti a cizí dominance musí nyní následovat éra síly, technologického vedení a strategické nezávislosti. Implicitním ponaučením z historie je, že neopatrnost, technologická zaostalost a podceňování globálních posunů v rovnováze sil mají vysokou cenu.
V tomto světle jsou současné čínské ambice nikoli projevem náhlé agresivity, nýbrž spíše výsledkem hluboce zakořeněné historické paměti. Macartneyho mise, opiové války a nerovné smlouvy neslouží jako připomínka potřeby pokory, ale jako argument pro to, abychom se už nikdy nedostali do závislosti.
A jaká je dnes situace v Evropě? „Evropa, včetně Británie, stojí na pokraji toho, aby se stala Čchingskou říší 21. století,“ píše Hague. Všechny potřebné ingredience jsou již na místě: vnější síly tlačí na technologické změny, zatímco naše „pohodlná a samolibá civilizace“ si stále neuvědomuje závažnost své situace.
Jednání o Ukrajině jako symptom impotence
Jako důkaz Hague uvádí probíhající mírová jednání na Ukrajině. Původně se jednalo o dohodu mezi dvěma obchodníky z USA a Ruska – zisky pro Ameriku, území pro Rusko. Evropské zájmy? To bude, možná, zváženo až později.
Evropané musí tančit na melodii prezidenta Trumpa, nebo se zoufale snažit ho ovlivnit, protože jim chybí nejen vojenský hardware, ale i software potřebný k získání moci a k prosperitě ve 20. letech 21. století.
Ačkoli jsou evropské země kolektivně mnohem bohatší a lidnatější než Rusko, nemohou podle Haguea udržet konflikt bez amerických zbraní, systémů a zpravodajských služeb.
Paradoxem situace je, že Evropa sama vynalézá mnoho nových technologií – na univerzitách a ve startupech. Ale pak se nic neděje. „Nejsme ochotni riskovat vlastní kapitál na jejich vývoj ani realokovat zdroje ze sociálních systémů, které nám v dobách úpadku zajišťují pohodlí,“ kritizuje Hague. Většinu našich vynálezů kupují a dále rozvíjejí jiní.
Kulturní averze k riziku jako brzda
Hagueova analýza vyvolala živou diskusi na LinkedInu. Dr. Marek Tyl, rodák z Polska, který studoval v Cambridge a nyní žije v Německu, se domnívá, že problém má ještě hlubší kořeny: v samotné evropské kultuře. Evropské společnosti se vyznačují vysokou „averzí k nejednoznačnosti“ – preferencí předvídatelnosti, pravidel a formálních postupů. Podstupování rizik, zejména těch, které podporují podnikatelské změny, společnost často neodměňuje.
„Výsledkem je kultura orientovaná na establišment, která vyniká ve vytváření předpisů, ale má potíže s podporou odvážných inovací, rychlé adaptace nebo tolerance k selhání,“ píše Tyl. Může se kultura změnit? „Všechno je možné, ale ne bez značných výzev.“
Andrea Biasucci, ředitelka berlínského výzkumného institutu IGES, dodává, že evropské regulace trhu práce výrazně snižují konkurenceschopnost firem. Podlehli jsme myšlence neomezených práv a sociálních dávek, což v praxi vedlo k vysoké nezaměstnanosti mladých lidí a „rozšířené averzi k zásluhám, podnikání a prosperitě“.
Constantinos Apostolatos, generální ředitel finančně poradenské firmy, poukazuje na to, že přibližně tři biliony eur kapitálu v Evropě jsou nealokované nebo alokované neefektivně. Problém nejsou peníze, ale nedostatek vize, promyšlené koordinace a cíleného řízení programů.
Morální arogance jako paralela
Harald Buchmann, který se zaměřuje na propojování čínské a evropské obchodní kultury, poukazuje na ještě širší paralelu: stejně jako Čchingská říše trpí Evropa arogancí, považuje se za morálně nadřazenou, a proto se nechce učit od „barbarů“. Evropa je ideologicky zamotaná v kokonu vágních hodnot, popisovaných slogany jako „svoboda“ a „demokracie“, ale nikdy nekonkretizovaných.
„I když plně podporuji váš výzvu k probuzení, mám jen malou naději, že se Evropa nakonec nějak liší od velké dynastie Čching,“ píše Buchmann, ale dodává, že Evropa alespoň nečelí agresivním, expanzivním supervelmoci, jako kdysi Čína.
Šéfka ECB varuje před „pomalým mizením“ světa
Hague uznává, že se evropští lídři postupně probouzejí. Christine Lagardeová, šéfka Evropské centrální banky, minulý týden varovala před světem, „který postupně mizí“. Německo pod vedením Friedricha Merze rychle zvyšuje výdaje na obranu. Stejně jako v Číně před 200 lety je však toto úsilí nedostatečné a příliš roztříštěné, aby něco změnilo.
Zatímco rozpočty na obranu rostou, Francie blokuje přístup Británie k novému obrannému fondu EU a Paříž s Berlínem se nemohou dohodnout na vývoji nového stíhacího letounu. Britská strategie pro kritické minerály je slabá.
Místo aby se britští politici postavili výzvě, budou tento týden diskutovat o dalším významném zvýšení sociálních výdajů. Ve Francii se diskutuje o myšlence věku odchodu do důchodu na 62 let. „Vůdcům chybí odvaha vysvětlit brutální důsledky zaostávání. Raději si udržují iluzi pohodlí,“ píše Hague. „Přesně tohle udělala Čchingská říše, když dorazily britské lodě naložené opiem, zbraněmi a mocí.“
Zda se Evropa dokáže vyhnout svému „momentu dynastie Čching“, zůstává otevřenou otázkou. Historická paralela je každopádně jasná – a zdaleka není uklidňující.
***
Já Williama Haigua jako ministra zahraničí pamatuji. Klasický Brit. Respektive klasický Brit z před půl století – tedy vzdělaný, chytrý výkonný. Dneska by ani u Starmera, ani u jeho konzervativních předchůdců neměl nárok. Kvůli své vzdělanosti a výkonnosti. Dnes se vyžaduje podprůměrnost! Nejen v Británii. Napříč Evropou! Nikdo přece nesmí být chytřejší, akčnější, odvážnější než gynekoložka Leyenová.
Článek přesně všechno pojmenovává. Do posledního písmene. Osobně si myslím, že situace Evropy je horší než Číny za dynastie Qing. Tehdejší čínský císař neměl k dispozici informace. Nechápal tedy podstatu obrovských změn přicházejících s první průmyslovou revolucí, význam globalizovaného světa, atd. atd. Neporozumění a nedostatek informací vedly k tragickému vyústění.
My všechny potřebné informace máme v míře vrchovaté. Ve své hloupé, pozérské povýšenosti je ignorujeme. V Evropě probíhá fáze, jenž v Číně nikdy nenastala – nazval bych ji – zahušťování blbců! Viz Green deal!
KOSA NOSTRA
(17 votes, average: 3,82 out of 5)
Loading... 
. Dva Etiopané cestovali na jaře 2025 do své vlasti, aby se zúčastnili pouti, která je zavedla na poutní místo poblíž zjevně kontaminovaného pramene. Na zpáteční cestě do Německa si s sebou vzali několik lahví nebo dokonce kanystrů – migranti rajzují tam a z5
https://reitschuster.de/post/cholera-ausbruch-in-bad-kreuznach-wegen-heiligem-wasser-aus-aethiopien/