Evropa v koloniálním područí Spojených států

Evropa se vůči Donaldu Trumpovi chová naprosto submisivně, stále více ustupuje. Summit členských států Severoatlantické aliance v Haagu organizovaný jako o setkání s desetiletým rozmazleným frackem, byl vrcholem všeho. Ještě před příletem Trump obdržel několik patolízalských sms a na jednání se dočkal titulu „tatínek“. Aby získal pocit exkluzivity, pořadatelé jej strčili na noc k nizozemskému králi a královně do paláce Huis ten Bosch. Délka summitu i probíraná témata byla zvolena tak, aby se podařilo udržet jeho roztěkanou mysl a nezlobil. Diskuse se z programu škrtla, protože Trumpa řeči jiných nezajímají, poslouchá pouze sám sebe. Závěrečná deklarace byla zkrácena na jednu stranu, aby šla přečíst i na toaletě. Naštěstí letadlo jako v Kataru nedostal, ani nebyl účastníky summitu kolektivně nominován na Nobelovu cenu míru, takže možná má Evropa i tak vroubek.

Generální tajemník NATO Mark Rutte opakovaně tvrdil, že Spojené státy dodrží obranné závazky. I když jeho dosavadní politická dráha je obdivuhodná, tímto se stal nejnebezpečnějším dezinformátorem současnosti. Spojené státy se staly přítelem Ruska a přítel našeho nepřítele je náš nepřítel. Rusko jako zjevný nepřítel není tak nebezpečné jako Trump, jehož přátelství si namlouváme a který nám v krizi místo pomoci vrazí nůž do zad. Války se nevedou kvůli smlouvám, ale kvůli zájmům. Spojené státy již nezastávají evropské hodnoty, přešli tak jako Rusko do modu „právo je berlička slabých“ a určitě nemáme společné zájmy.

Někteří z nás jsou rozradostněni z aktuálních (14.7.2025) řečí Trumpa, že dává Rusku 50denní ultimátum, aby nastal klid zbraní na Ukrajině a ze slibů o dalších dodávkách zbraní, údajně jak zní fámy, včetně střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Jsou to jenom řeči. Za padesát dní se u Trumpa může změnit sto padesátkrát. V samotném Rusku považují poskytnutou lhůtu za dárek, protože očekávají postup nebo dokonce průlom na frontě. Kremelský kašpárek Medvěděv prohlásil, že Rusku je 50denní ultimátum lhostejné.

Všichni vědí nebo se mohli poučit z praxe, že Trumpovo slovo nic neznamená, protože TACO (Trump Always Chickens Out, Trump vždycky vyměkne). Prostě za hodinu, večer, zítra všechno může být jinak, ani on sám neví jak. Stačí, když třeba německý kancléř Merz přijde na jednání s kravatou, která se Trumpovi nebude líbit nebo aby z Kremlu zavolal přítel Vladimir. Všichni se ale bojí. Nikdo z evropských lídrů nechce slovně ani skutkem vytvořit „záminku“, kvůli němuž americký prezident oznámí stažení US Army z Evropy a odchod z NATO. Možná si evropští politici myslí, že poklonkováním vůči Trumpovi udrží „starý svět“ pohromadě. Jde spojenecké svazky se Spojenými státy postavit na sebeponižování před americkým narcisem?

Evropa je ve stejné situaci jako Čínské císařství po prohraných tzv. opiových válkách první (1839–1842) a druhé (1856–1860), kdy se dostala do područí Velké Británie. Spojené státy si jednostranně diktují celní tarify. Ztratili jsem i daňovou suverenitu. Země OECD se v roce 2021 dohodly na zavedení 15procentní minimální daně ze zisku vůči globálním firmám. Cílem bylo zamezit přelévání zisků do daňových rájů, což zúčastněným zemím mělo přinést 150 miliard dolarů. Trump po nástupu do funkce rozhodl, že tato dohoda se na firmy z USA nebude vztahovat a v případě neposlušnosti přislíbil odvetu. Zcela určitě se Unie neodváží zdanit technologické firmy, provozovatele asociálních sítí. Ty dosahují v Evropě obrovských zisků, platí minimální daně a díky nim máme v obchodu s USA u služeb deficit 100 miliard euro. Jak to vypadá, dál budou vydělávat na prodeji svého „moderního opia“ a rozkládat společnost šířením lží a dezinformací. Běda, kdyby Unie chtěla zakročit, třeba zavedením odpovědnosti provozovatele asociálních sítí za obsah nebo uplatnit jiná pravidla vyskytující se v tiskových zákonech. Spojené státy se chovají i v oblasti svobody slova podobně jako Rusko. Doma lžou, falšují historii, zakazují slova, potlačují názory a informace, vyhrožují novinářům a útočí na ně, útočí na vysoké školy, ale v zahraničí se drze nerozpakují požadovat absolutní svobodu slova. Jediný rozdíl je v tom, že vzhledem k předchozí pověsti USA jako majáku svobody, jsou pro někoho ještě hodnověrné apely členů americké administrativy. I když se dnes jedná o dezinformátory a institucionální lháře. Rusko se dožaduje absolutní svobody slova v cílových zemích svých dezinformací oklikou, prostřednictvím své „páté kolony“, která vykřikuje cosi o cenzuře. (Celkem nelogicky. Kdyby zde byla cenzura, tak kdo by jenom cekl o tom, že je zde cenzura, už by mu tloukla na dveře policie).

Možná přijdeme úplně o evropskou jurisdikci a místní zákony se budou uplatňovat jen s povolením Spojených států. Proč? Protože Unie se bude pod hrozbou odvetných cel a daní velice rozmýšlet udělit pokuty americkým firmám za porušování unijních antimonopolních směrnic, poškozování spotřebitelů, zneužívání osobních údajů nebo zavedení vůči nim regulačních zásahů. Při cestách do Spojených států se také připravme na lustraci našich profilů na asociálních sítích. V rámci Trumpova pojetí svobody slova (kterou chce mistrovat celý svět, s výjimkou jeho totalitních spojenců Ruska, Číny atd.) budete potrestáni odepřením vstupu do země za kritiku jeho vlády a institucí. Zavedení víz proti občanům Spojených států se nikdo z Unie neodváží.

V područí Spojených států ve zbrojní oblasti jsme již dávno. Schvalují, které informace poskytnou, jaké zbraně svým bývalým spojencům prodají (ano,některé obchody USA prostě nepovolili) a mohou je také učinit nepoužitelnými odepřením aktualizací. Neměli bychom si ale zoufat ani by to nemělo být překážkou k tomu, dát Trumpovi padáka.

Ukrajině na začátku ruského útoku 24.února 2022 chyběly technické schopnosti Evropy, byla také plná vnitřních proruských zrádců, tak jako Evropa, a přesto stále bojuje. Takže nevypočítávejme, co všechno nemáme. Nejdůležitější je odhodlání. Nastala doba, kdy nejednotný shluk evropských zemiček s anarchistickým obyvatelstvem rozmazleným životem na obláčcích státních dluhů prohrává v soutěži s autoritářskými Spojenými státy a totalitním Ruskem i Čínou.

Žel ke změnám dochází až v krizi, a ta se někdy nazývá válka. Po zahájení útoku nacistického Německa v roce 1940, vznikl návrh na spojení Francie a Anglie do jednotné unie. Dnes nikde není slyšet o větší integraci členských zemí Unie nebo o dvou a vícestranném spojení, o společných armádách. Možná jde ale o historickou zákonitost. Jednotlivé kmeny sledující vlastní vnitropolitický, byznysový prospěch vydávaný za státní zájem nejsou z principu schopné se společně bránit a podléhají jednotným nájezdníkům. I když ti jsou daleko chudší a primitivnější.