Evropská „perestrojka“ se nemůže podařit

JIŘÍ WEIGL

Smutné vysvědčení minulému režimu vystavil v roce 1990 ve svém novoročním projevu nově zvolený prezident Václav Havel, když konstatoval, že „naše země nevzkvétá“. Je tristní, že po 36 letech slyšíme podobné hodnocení o Evropské unii, jejímiž jsme již 22 let členy, a to přímo od jejích nejvyšších představitelů, kteří se ve čtvrtek sešli na neformální Evropské radě v Belgii.

Po letech oslavné propagandy, velkohubých slibů věčné prosperity, umlčování kritiky a nafoukaných mesiášských ambic dohnala Evropskou unii realita. EU neprosperuje, EU zaostává, EU ztrácí v konkurenci se světem a pokračování v dosavadním směru je neudržitelné. Svět se nám vzdaluje stejně jako kdysi táboru „reálného socialismu“ na konci 80. let. Socialistická utopie nefunguje v zeleném hávu, stejně jako vedla k úpadku a stagnaci v originálním rudém kabátě. Byrokratická centralizace a regulace k prosperitě nikdy nemůže vést, euro problémy neřeší, ale prohlubuje. Král je zkrátka nahý a už se o tom může i mluvit.

To je ale málo. Na stole leží otázka, co dělat. Hrozí, že nespokojení voliči vystaví vládnoucí elitě stopku a EU v dnešní podobě nebude schopna v nové situaci přežít. Pod dosavadními vládci Evropy se houpou židle. Ti, kteří Evropu do dnešní situace pomáhali dostat, dnes na belgickém zámku horečně jednali o tom, jak ztracenou konkurenceschopnost obnovit.

Náš technokratický premiér Babiš jako zkušený politik přistoupil k problému racionálně a navrhuje primárně reformovat absurdní systém emisních povolenek ETS1 a dále odložit, či pokud možno vůbec nezavádět povolenky ETS2, které mají zatížit bydlení a dopravu. Mechanismus emisních povolenek je skutečně zločinný nástroj umělého zdražení energetických vstupů v sociálně inženýrském socialistickém experimentu převýchovy obyvatelstva a voluntaristické restrukturalizace ekonomiky podle subjektivních priorit zelených ideologů v jejich utopické snaze manipulovat globálním klimatem.

Jde svou podstatou o jakousi kvaziekologickou spotřební daň, avšak protože daňová problematika není v kompetenci EU, získaly povolenky podobu finančního nástroje, tj. aktiva, které je předmětem obchodů a spekulací na kapitálových trzích. Již více než dekádu jsou povolenky součástí bilancí finančních institucí celého světa, jejich cena nemá nic společného ani s ekologií ani s potřebami zemí, jejichž subjektům zvyšují náklady. Jejich dopad na evropskou ekonomiku je likvidační, ovšem pro Brusel představují významný zdroj, který má k dispozici, a proto se ho nechce vzdát.

Navíc nikdo netuší, jak se povolenek zbavit. Jejich zrušení by vyvolalo potřebu kompenzovat znehodnocení tohoto aktiva finančním institucím a spekulantům, na což nikdo nemá peníze. Velmi problematické je i zastropování jejich ceny. Proto s Babišovou iniciativou sice všichni teoreticky souhlasí, ale prakticky se do její realizace nikdo nehrne.

A tak z výstupu poslední Evropské rady o zvýšení konkurenceschopnosti vyplynul očekávaný směr, jímž se má předstírané řešení varovné situace ubírat – naší záchranou se má stát dotvoření a prohloubení jednotného evropského trhu ve všech oblastech. Ten má dnes k dokonalosti daleko a v některých oblastech téměř neexistuje.

To je známý fakt, evropští politici Ameriku skutečně neobjevili. Je nepochybně pravdou, že velký hladce fungující společný trh dává ekonomickým subjektům mnohem více příležitostí, než 27 dílčích trhů oddělených mnoha přetrvávajícími bariérami a úzkými hrdly. Domnívám se však, že vytyčení tohoto cíle jako hlavního směru zvyšování konkurenceschopnosti je záměrný úkrok stranou od podstaty problému.

Za prvé neplatí teze, že „big is beautiful“, tj že samotná velikost trhu je zárukou prosperity a konkurenceschopnosti. Největší ekonomiky s největšími trhy nejsou a nikdy nebyly na čele ekonomické efektivnosti, inovací a od nich odvozené prosperity. Za sloganem o vytvoření jednoho plně rozvinutého evropského trhu se skrývá stará snaha bruselského centra o další centralizaci moci na úkor členských států, stará snaha národní státy maximálně oslabit a eliminovat a vytvořit umělý centralizovaný superstát, který jediný bude schopen vytvořit a řídit jednotný trh ve všech oblastech napříč Evropou. To vůbec neznamená, že v řadě oblastí by další integrace neměla pozitivní efekt na hospodářské procesy, ale je zcela zjevné, že koncentrace na tento cíl by znamenala, že by evropská konkurenceschopnost měla být zbraní v rukou zdiskreditovaného nikomu neodpovědného bruselského centra v dávném zápasu o moc se členskými státy EU.

Na základě dosavadních zkušeností si proto můžeme říci, že na této frontě se v dohledné budoucnosti nic podstatného nestane. Politická atmosféra v členských zemích dnes vůbec není nakloněna představě dalšího předávání moci do Bruselu a důvěra ve fungování evropského trhu v režii dnešních evropských vůdců je nevelká. Stačí uvést příklad našich zkušeností s vytvářením evropského energetického trhu, na který lacino vyrobenou elektřinu dodáváme a draho si ji z něho kupujeme a likvidujeme tak vlastní konkurenceschopnost. Nebo představy francouzského prezidenta Macrona o povinné preferenci evropských výrobců, které by ve svých důsledcích vedly k situaci, že jedinou možností pro budování jaderné energetiky by byla pro nás nekonkurenceschopná francouzská EDF, zatímco představa francouzské policie kupující české Škodovky je a vždy bude pouze z říše snů.

Pád evropské konkurenceschopnosti není výsledkem nedostatečné velikosti a hloubky trhu, má systémové příčiny, a o nich se ani na summitech ani v slavné Draghiho zprávě nehovoří. Skutečnou příčinou je centralizační socialistický regulační a dotační charakter evropské integrace dovedený do extrému progresivistickou zelenou politikou. Ten a nikoliv přetrvávající bariéry na jednotlivých trzích v rámci EU je příčinou zaostávání. A žádná „perestrojka“ tomu nepomůže, stejně jako nezachránila zbankrotovaný sovětský systém.

Premiér Babiš ve své iniciativě trefil jeden z konkrétních projevů tohoto nefunkčního ekonomického systému. Ale je třeba jít mnohem dál a zbavit se všech Green Dealů, ESG, dotačních mechanismů a všudypřítomných regulací. Bez nich velký evropský trh sám o sobě s produktivitou a s konkurenceschopností nedokáže nic podstatného.

 

Jiří Weigl, IVK