Evropská unie a alternativa k NATO?

BRANISLAV FÁBRY

V roce 2026 zůstalo vedení EU i představitelé jejích vedoucích států zaskočeni jednostrannými kroky USA, zejména požadavky na pořízení Grónska, které je stále státním územím Dánského království. I oni tak konečně uznali, že transatlantické partnerství je méně pevné, než donedávna tvrdili, a že NATO se nachází v krizi. Dostali jsme se také do zcela paradoxní situace, kdy z nejzarytějších atlantistů se velmi rychle stali hlavní zastánci společné evropské obrany – ačkoli podobné zpochybňování NATO by ještě před více než rokem bylo vnímáno skoro jako „vlastizrada“. Podívejme se, jaká rizika přináší tato nová snaha upnout se k evropskému projektu v oblasti obrany.

V následujícím textu se budu věnovat těmto tématům:

• Nová Evropa a atlantická jednota
• Jak je to s evropskou solidaritou?
• Dilemata evropské obrany
• Odstraňovat příčiny, ne symptomy

Nová Evropa a atlantická jednota

Je paradoxní, že snaha o nahrazení struktur NATO evropskou alternativou dnes zaznívá zejména od lidí, kteří tuto iniciativu na začátku 21. století doslova zdecimovali. Nejnadějnější pokus zrealizovat společnou evropskou bezpečnostní a obrannou politiku, která by nebyla shodná s postojem USA, se totiž objevil již při agresi proti Iráku v roce 2003. Lídry tohoto snažení byli francouzský prezident Jacques Chirac a německý kancléř Gerhard Schröder. Washington jejich snaze čelil tím, že zmobilizoval své spojence ze střední Evropy, kteří stáli těsně před vstupem do EU, a ti poslali otevřené dopisy proti iniciativě Paříže a Berlína. Tímto  rozdělením Evropy na „starou“ a „novou“  dokázal americký ministr obrany Donald Rumsfeld a spol. rozbít snahy o samostatnou evropskou pozici, nezávislou na USA. I proto byly při dalších amerických agresích velké státy EU opatrnější a podřídily se vedení Washingtonu. Samostatná evropská politika následně selhala i při otázce Ukrajiny. Došlo to tak daleko, že evropští lídři v roce 2014 bezvýhradně akceptovali i verbální ponížení od Victorie Nuland, úřednice z ministerstva zahraničí USA, která se tehdy vyjádřila slovy:  „Fuck the EU ! “

Mezi ty, kteří tehdy značně poškodili představu o evropské samostatnosti v oblasti obrany, patřili i  slovenští politici.  Zvláště je třeba zmínit premiéra Mikuláše Dzurindy, jednoho z představitelů \“nové Evropy\“ a odpůrců politiky Paříže a Berlína z období irácké války. Navíc právě on v roce 2003 zatáhl SR i do protiprávní agrese „koalice ochotných“ proti Iráku. Invaze do Iráku a ani členství v NATO přitom v dané době nebyly na Slovensku příliš populární, na rozdíl od vstupu do EU. Kdyby se Dzurindova vláda v roce 2003 postavila na stranu Německa a Francie, tak by nejen jednala v souladu s vůlí slovenských občanů, ale by rozbila i ucelený blok „nové Evropy“, kterou Washington postavil proti „staré Evropě“. Je paradoxní, že  dnes Mikuláš Dzurinda prohlašuje :  „Když bude Evropa silná, tak nás vrtochy současného amerického prezidenta budou zajímat stále méně . “  Proč však v době, kdy byl u moci, dělal vše pro to, aby Evropa ve vztahu k USA silná nebyla? Úplně nejparadoxněji zaznívá volání po silné Evropě od novinářů, kteří si původně z atlantismu učinili „vyznání víry“.  Např. Štefan Hríb  se proslavil svojí zarputilou obranou dominantní role USA v evropské politice a ještě v tomto desetiletí hlásal: „Ve skutečnosti je  dnes   pro Evropu – včetně vás, co Ameriku nesnášíte – životně nezbytné ucházet se o pokračování spojenectví s Amerikou Joea Bidena is úplně jinou nic .  “ „ Slovenska je chytit se spojenců v Evropě a držet se i kdyby to bolelo .

Jak je to s evropskou solidaritou?

Nahrazení NATO společnou evropskou obranou na začátku 21. století mohlo být smysluplným projektem. V té době se rodila nová podoba EU a silnější obranná politika se mohla stát významným tmelem na kontinentu. Postupně však tato idea stále více ustupovala úloze NATO a neochotě vytvářet „duplicitní kapacity“. Navíc pro více států EU byly vazby na USA vždy důležitější než vazby na evropské partnery. To platilo nejen pro tradičně atlantickou Velkou Británii, ale například. i pro pobaltské státy a Polsko. Ve 21. století se tak prosadil model, který předpokládal, že mezi USA a EU existuje  spojenectví „na věčné časy“  a vnitřní konflikty nebudou existovat. I proto se budovaly obranné kapacity v Evropě výlučně proti vnějším hrozbám, při kterých evropské státy zůstaly obvykle odkázány na USA. Spojenectví s Washingtonem v NATO se stalo i záminkou, aby se Evropané vzdali množství suverénních práv prostřednictvím dohod o obranné spolupráci (DCA). Nuže a každý, kdo poukazoval na rizika takového jednostranného vztahu, byl „ruský agent“ nebo „konspirátor“. Napjatá situace kolem Grónska však dnes potvrdila, že právě jednostranná orientace na USA představuje skutečné riziko pro bezpečnost EU.

Přestože se vztahy mezi EU a USA nacházejí na „bodu mrazu“, ideální nejsou ani  vztahy mezi členskými státy  EU. Samozřejmě, formálně existuje vzájemná  garance podle čl. Čl. 7 Smlouvy o EU :  „ V případě, že se členský stát stane na svém území obětí ozbrojené agrese, ostatní členské státy jsou povinny mu poskytnout pomoc a podporu všemi dostupnými prostředky, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených  národů . 5 Severoatlantické smlouvy. Na druhé straně je ale sporné, zda by proti případné americké anexi Grónska použili členové EU „všechny dostupné prostředky“, zvláště pokud se jim americká armáda může zcela volně pohybovat po jejich vlastním území – jako v případě DCA mezi USA a Slovenskem. Přestože prezident Trump v posledních dnech oznámil, že na ovládnutí Grónska nepoužije sílu, situace se může velmi rychle změnit.

Pomoc a podpora od všech členů EU by zřejmě nebyla příliš reálná ani v případě jiné vnější hrozby. z Ukrajiny. Zkusme si představit, že by po případném uzavření míru s Ruskem zůstala na Ukrajině silná a nezaměstnaná armáda. Co kdyby ji vedení státu použilo k útoku proti sousedům, se kterými má Kyjev „otevřené účty“? se Slovenskem nebo s Maďarskem? Použily by  pobaltské státy  „všechny dostupné prostředky“, aby nám skutečně pomohly? Nehledali by nějakou výmluvu, aby se své povinnosti vyhnuli? Pro ně je totiž Ukrajina nepřátelsky naladěná vůči Rusku důležitější než zájmy SR, což se projevilo iv květnu 2025, kdy v rozporu s několika dohodami odmítli umožnit přelet premiéra Roberta Fica přes své území do Moskvy. O „nerozborném spojenectví“ můžeme mít pochybnosti iv případě velkých členů EU. Např. obtížné zapomenout na  ostrá slova německého kancléře Friedricha Merze  z roku 2025:  „Ano, máme tyto dvě země, … které mají jiný postoj, … a pokud to potrvá, nevyhneme se konfliktu s Maďarskem a Slovenskem… je to malá menšina, ale nemůžeme dovolit, aby tato malá menšina ovlivňovala rozhodnutí celé Evropské unie …  A vždy je Maďarska . “  To, že ČR a Maďarsko mají u určitých témat jiný postoj než  Německo , není překvapením, avšak nemělo by to být důvodem pro takovou nepřátelskou rétoriku. Odlišný postoj vychází iz odlišných zájmů a chce-li se k nám Berlín chovat jako spojenec jen v případě naší poslušnosti, je jeho pomoc při napadení velmi sporná.

Dilemata evropské obrany

Snaha o posilování evropské obranné politiky tak, jak ji hlásají lidé, kteří ještě nedávno protlačovali atlantismus, je neperspektivní. EU se totiž ocitá v podobně hluboké krizi jako NATO. Navíc, Brusel se dnes snaží koncentrovat stále více moci bez ohledu na práva členských států, a to beze změn zakládajících smluv. Ještě v dobách Junckerovy komise probíhala  diskuse o pěti alternativách  pro budoucnost EU, dnes však probíhá centralizace moci ze strany EK bez reálné diskuse. Brusel se přitom nevypořádal se zásadními strukturálními problémy EU. Prvním z nich je evropský  deficit demokracie , kdy se zásadní rozhodnutí uskutečňují kabinetním a netransparentním způsobem, navíc orgány bez volební legitimace. Podobně vážným problémem je i nedůvěryhodnost jednání evropských institucí. Tento problém přitom není výsledkem nějaké „hybridní války“ Ruska, ale konkrétních kroků během pandemie Covid-19 či války na Ukrajině. Podezření z korupce nejvyšších představitelů EK při různých aktivitách jsou již tak očividné, že diskreditují celou EU jako projekt. Kromě toho, evropské instituce se chovají i stále autoritárněji, a jejich postup vůči názorovým odpůrcům vyvolává obavy o stav lidských práv v EU ( viz zde ).

Pokud by v takové situaci mělo dojít k posílení unie v oblasti obrany, lze mít o celém úsilí značné pochybnosti. Faktem je, že z hlediska evropské obrany by mělo klíčové místo připadnout  Francii , která jako jediná země EU disponuje jadernými zbraněmi a také právem veta v Radě bezpečnosti OSN. V roce 2027 ale právě tam přijde k prezidentským volbám, ve kterých může zvítězit některý z euroskeptických odpůrců současné politiky Bruselu. Vládnoucí elity v Paříži se tomu pokoušejí vyhnout např. tím, že pochybným způsobem vyloučili z voleb favoritku Marine Le Pen ( viz zde ), ale to k udržení status quo stačit nemusí. Ve Francii nemá současná vládní politika podporu, politický systém se zdiskreditoval a je možné, že tamní oligarchie se pokusí dohodnout právě s „protisystémovými“ silami – tak jak se v USA dohodla s „protisystémovým“ Donaldem Trumpem. Jaké následky by to mělo pro společnou evropskou obranu, je očividné…

Odstraňovat příčiny, ne symptomy

Jediným reálným řešením pro evropskou politiku by bylo vrátit se k racionálním vztahům se zbytkem světa. EU nemůže mít současně napjaté vztahy se všemi velmocemi světa – s USA, Ruskem, Čínou i dalšími. Vůči USA jí už nepomáhá ani vazalská poníženost vedoucích politiků – právě v této situaci by bylo přínosem pro EU obnovení racionálních  vztahů s Ruskem . Ano, Rusko spáchalo na Ukrajině agresi, což je vážný problém, avšak různé agrese spáchaly i USA či dokonce některé státy EU. V době sporů o Grónsko by pro EU bylo výhodou, kdyby nebyla závislá na zkapalněném plynu z USA, ale mohla si alternativně vybírat mezi ruským a americkým plynem. Takto vytvořená závislost totiž snižuje možnost evropského odporu vůči případným jednostranným krokům USA. Ani deklarovaná „obchodní bazuka“ jako reakce na sankce z Washingtonu není při takové závislosti příliš účinná. Jelikož má EU  přebytek asi 200 miliard dolarů při obchodu s USA , při sankční válce s Američany by utrpěla zejména sama. V případě celní války s EU si přitom USA mohou sami vyrábět auta, stroje či chemické výrobky i doma, avšak EU potřebuje americká paliva dovážet nadále. Samozřejmě, situace by byla trochu jiná, kdyby EU měla ruskou alternativu a při sporech tak strádali i exportéři zkapalněného plynu z USA – to však zřejmě nenastane. Bohužel všichni, co na energetickou závislost na USA po skončení spolupráce s Ruskem, upozorňovali, byli ostrakizováni.

Jedním z hlavních imperativů při celé této diskusi by mělo být odstraňování příčin, nikoli symptomů krize, do které se EU dostala. Ústředním symptomem této krize je rostoucí  zbrojení , které odčerpává prostředky z jiných důležitých oblastí. To by zřejmě nebylo nutné, kdyby evropské státy v nedávné minulosti neparticipovaly na rozvrácení Blízkého východu a dokázaly uplatňovat mírovou politiku na kontinentě. kdyby prosadily své garance klidného přechodu moci na Ukrajině. Stačí si vzpomenout, že 21. února 2014 tři ministři zahraničí velkých států EU garantovali dohodu prezidenta Viktora Janukovyče a lídrů Majdanu o předčasných volbách, kterou však demonstranti z Majdanu hned druhý den porušili. V současnosti by zase měly evropské státy přehodnotit zejména svůj iracionální závazek vydávat 5 % HDP na zbrojení, který vazalsky odsouhlasili Donaldovi Trumpovi a ze kterého mají profitovat právě američtí exportéři zbraní. Místo toho je třeba se zaměřit na oblasti ekonomického rozvoje, kde EU stále více ztrácí kontakt s Čínou a USA. Ke škodě věci by nebyl ani racionální dialog s Ruskem a Čínou o bezpečnosti – s těmito státy není třeba souhlasit, ale je třeba poslouchat jejich názory a výhrady, protože spory často vznikají z nepochopení a předsudků. Podobně i nespokojenost veřejnosti se současným směřováním Evropy nelze redukovat na „hybridní válku“, ale je třeba chápat, že neustálé omezování sociálních práv a posilování moci oligarchie odmítá většina Evropanů a mnozí z nich hledají alternativu vůči systému, který nepovažují za výhodný. Bez návratu racionálních kroků se tak  může EU dostat do podobných problémů jako SSSR na konci studené války, ačkoli ten byl také masivně vyzbrojen .

 

Nové slovo