Evropské automobilové firmy kapitulovaly: „Cíle v oblasti emisí CO2 jsou nedosažitelné,” stojí v dopise adresovaném EU

PETR MILER

Hujeři zradili, chce se skoro říci po pročtení řádek dopisu, který Evropské komisi společně zaslaly evropské asociace výrobců aut a jejich dodavatelů. Však to byli mnozí z jejich činovníků, kteří ještě nedávno brojili za pravý opak. A muž na hlavní fotce to dělal ještě víc než většina jiných.

Představte si, že jste obyvatelem nějaké obce, který se snaží zlepšit prostředí, ve kterém žije. A tak podstatnou část života bojuje za to, aby byl kolem „jeho” města postaven obchvat, který by z centra dostal tranzitní dopravu. Od roku 2005 chodíte pravidelně „na město” i „na kraj”, kde vás roky ignorují. Přesto nepolevíte, snažíte se dál a v roce 2015 docílíte toho, aby vám konečně někdo naslouchal. S výměnou osazenstva obou institucí si alespoň částečně prosadíte svou a okolo roku 2020 docílíte příslibu, že v roce 2035 ten obchvat tedy bude.

Trvá dalších několik let, než se to stane formálně posvěceným plánem, v roce 2024 ale i k tomu dojde. Mohli byste být spokojeni, ale protože jste staří „opruzové”, a tak – byť nemůžete říci, že jste neskórovali – dál bojujete za to, aby obchvat vznikl ještě o 5 let dřív. Pak ale přijde rok 2025 a vy řeknete: „Ale ne, obchvat nechceme, celé to zase zrušte.” Však „skláři nebudou mít co žrát”, že? To už se ale politickému vedení znovu nelíbí, a tak začnete nový boj za to, aby se nestalo to, co jste celou tu dobu chtěli, aby se stalo.

Přijde vám to absurdní? Je to absurdní. Přesto se přibližně tohle dělo a děje v automobilovém světě okolo zakazování spalovacích aut a nepřímého nařizování těch elektrických. Až na to, že ten obchvat města by nejspíš byl k něčemu, tohle byl od začátku totální nesmysl.

Tváří tohoto absurdního obratu se už před pár dny stal šéf Mercedesu Ola Källenius, který roky chtěl zakázat vlastním zákazníkům spalovací auta od roku 2030, teď ale bojuje proti jejich politickému zákazu od roku 2035. Zprvu to byla jen jeho slova pro média, takto může vypustit z úst kdekdo kdeco, teď už je to ale o dost jinde. Jak shrnuje Bloomberg, celé evropské asociace výrobců aut ACEA (té je dnes Källenius šéfem) a jejich dodavatelů CLEPA (té šéfuje hlava Schaeffleru Matthias Zink) poslaly otevřený dopis vedení EU, ve kterém si přejí, aby cíle Unie v oblasti snižování automobilových emisí CO2 byly zrušeny, protože jim nelze dostát.

To je opravdu fascinující obrat a kapitulace. Firmy jako Mercedes-Benz nás roky doslova mlátily po hlavě za každý pokus tyto od začátku nesmyslné a nerealistické cíle zpochybnit. A nyní s téměř všemi ostatními výrobci z kontinentu říkají přesně to samé? Je to svým způsobem dobře, ještě směšnějším se ale kvůli tomu jeví mnohé z toho, co všechno v uplynulých letech dělaly. My jsme jim opakovaně říkali: Pojďme se spojit, pojďme proti tomu společně bojovat, pojďme se vrátit zpět k volnému trhu a souboji těch nejlepších nápadů a jejich provedení… Ne, chtěli plán, chtěli „jistotu budoucnosti”, dostali ale akorát jistotu vlastní zkázy, pokud by takový plán byl naplněn.

Ačkoli se totiž v médiích často skloňuje jen rok 2035 jako magická chvíle nějakého náhlého zákazu, což vede k přesvědčení, že „je pořád dost času se přizpůsobit”, realita je jiná. Jsou to jiné mechanismy EU, které učiní spalovací auta oklikou téměř neprodejnými už okolo roku 2030, úplná eliminace těchto vozů bude už jen pomyslná poslední rána. Takže pokud něco nezměníme ve velmi dohledné době, bude to stejně zkázonosné jako samotný finální (de facto) zákaz. Proto nyní ACEA a CLEPA volají po rychlé změně.

I když právě za to lidé jako Källenius a spol. léta horovali, nyní tvrdí, že cíle snížení emisí CO2 pro automobilový průmysl pro roky 2030 až 2035 jsou „nedosažitelné” a stěžují si, že „se od nich žádá, aby se transformovali se svázanýma rukama za zády”. To vše stojí v dopise naléhajícím přímo na předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen, který pokračuje v docela bojovném duchu: „Evropský transformační plán pro automobilový průmysl se musí posunout nad rámec idealismu a uznat současnou průmyslovou a geopolitickou realitu.” Najednou, chce se dodat…

Podle Källenia a Zinka čelí evropský automobilový průmysl několika problémům, včetně vyšších výrobních nákladů, téměř úplné závislosti na bateriích z Asie, nerovnoměrně rozložené infrastruktury pro nabíjení elektromobilů a současné celní politiky USA. „Splnění rigidních cílů emisí CO2 z osobních automobilů a dodávek pro roky 2030 a 2035 je v dnešním světě prostě neproveditelné,” osvětlují ACEA a CLEPA změnu postoje a dodávají: „Místo toho je nutné překalibrovat současnou cestu ke snižování emisí CO2 v silniční dopravě, aby se zajistilo, že bude splňovat klimatické cíle EU a zároveň bude chráněna průmyslová konkurenceschopnost Evropy, sociální soudržnost a strategická odolnost jejích dodavatelských řetězců.”

Källenius se Zinkem dále říkají, že i když místní automobilky udělaly pro rozmach elektromobilů první poslední, aktuálně tyto vozy tvoří pouze 15 % prodaných osobních automobilů, 9 % dodávek a 3,5 % nákladních vozů v Evropě, přičemž zájem o ně napříč kontinentem kolísá. „Velká část zákazníků je i nadále opatrná ohledně přechodu na alternativní pohonné jednotky,” zjistili také a najednou už nechtějí jít jedinou cestou.

„Technologická neutralita by měla být základní regulační zásadou, která zaručuje, že všechny technologie mohou přispět k dekarbonizaci. Elektromobily budou v čele, ale musí existovat i prostor pro (plug-in) hybridy, prodlužovače dojezdu, vysoce účinná vozidla se spalovacím motorem (ICE), vodík a dekarbonizovaná paliva,” uvedli dále.

Na jednu stranu ano (tedy až na absurdní slova „elektromobily budou v čele” – odkud to víme tentokrát?), ale znovu: Co se reálně změnilo za posledních 10 let, co neumožňovalo takový výsledek předjímat? Vůbec nic, různě se měnící okolnosti jsou přirozenou součástí života a nikdo nemohl doufat, že si v roce 2015 něco usmyslí a do roku 2035 půjde všechno tak, jak si naplánoval.

Záměry lidí jako Ola Källenius byly od začátku nesmyslné a nerealizovatelné a je skutečně velkou ironií osudu, že přesně ti, kteří za jejich zavedení lobbovali, nyní ve snaze zachránit si vlastní krky lobbují za jejich opětovné zrušení. Kdy už na jejich místa přijdou kompetentní lidé s realistickými dlouhodobými vizemi?

 

Petr Miler