NEČT24/ŠTĚPÁN KOTRBA
Republikánský kongresman Randy Fine začátkem týdne předložil návrh zákona o „anexi a poskytnutí statusu státu“ Grónsku ze strany USA. Co si myslíte o plánech Trumpa na dobytí Grónska?
Trumpovi se nedivím, chtějí-li si USA zachovat pozici supervelmoci.
Grónsko vzhledem ke své poloze mělo vždy strategický význam pro bezpečnost západního světa. Ze dvou důvodů. Jednak lze z jeho severního a severovýchodního pobřeží monitorovat pohyb těžkých raket odpalovaných ze sil v Rusku na cíle v USA, sonary pak pohyb lodí a ponorek v Severním ledovém oceánu, jednak z jihovýchodního pobřeží lze radary a sonary monitorovat pohyb letounů, lodí a ponorek na linii mezery „GIUK“ – mezi Grónskem, Islandem a Británií. To byl neuralgický bod válečných scénářů už od padesátých let, kdy se nepočítalo s mezikontinentálními raketami, ale svazem ruských dálkových bombardérů.
Současný vývoj mezikontinentálních raket a hypersonických kluzáků zkrátil reakční dobu ohrožení severu USA z ruské pevniny přes nejkratší trasu – severní pól či zpoza ledu na neúnosně krátkou dobu.
Celou studenou válku bylo „přijatelnou“ reakční dobou pro reakci na útok těžkých mezikontinentálních balistických raket, odpalovaných ze sil, 25-30 minut. Z toho se okolo 20-25 minut jedná o střední fázi letu (midcourse) – suborbitální vesmírný let s apogeem přibližně 1200 km a rychlostí rakety až 30 000 km/h. Vzhledem k matematicky vyjádřitelné balistické dráze lze po detekci a výpočtu dráhy odstartovat antiraketu letící k předpokládanému místu střetu. Pokud se to povede před rozpadem rakety na jednotlivá návratová tělesa či před oddělením hlavic, lze cíl sestřelit. Znovuvstoupení do atmosféry (reentry) – začíná ve výšce 100 km a trvá asi 2 minuty. Při něm už jednotlivá návratová tělesa či hlavice vstupují do hustších vrstev atmosféry a dopadají v oblaku plazmy na cíl rychlostí okolo 14 000 km/h. Jejich záchyt je už prakticky nemožný. Stejně tak jako Orešnik. Navíc raketa nese i množství klamných cílů a dalších elektronických protiopatření. Rozeznat na radaru pravou hlavici od „nafukovací“ je problém, protože mimo atmosféru letí obě stejnou rychlostí. Další komplikací pokroku v raketové technice je „pseudobalistické“ manévrování, při kterém se pomocí plynových bočních trysek odchyluje raketa, návratové těleso či sama hlavice od balistické dráhy. Ta pak nemá tvar matematicky definovatelné křivky, ale libovolně deformovaného kužele, samotná dráha bojového tělesa je naprosto nepredikovatelná, i když si těleso povědomí o své poloze, trajektorii a zaměření cíle uchovává. Postřelování takto manévrujícího tělesa je nemožné. To byl jeden z důvodů nesmyslnosti stavby radaru v Brdech.
Rusko přišlo s inovativním konceptem odpalovacích kontejnerů na mobilních platformách a s pevným palivem uvnitř raket, které přípravu startu zkrátily z hodin na minuty. Autorem tehdy převratného designu byl Alexandr Nadiradze. První byla mezikontinentální RT -21 Temp 2S, následovaly RT-2PM Topol, RT-2PM2 Topol-M, RS-24 Jars… Poslední verzí je právě Orešnik, jehož samostatně manévrovatelná návratová tělesa jsou wolframové tyče útočící pouhou kinetickou energií namísto jaderných hlavic. Ale s obdobným ničícím účinkem, ovšem bez radioaktivního spadu a tlakové vlny.
Situaci evropského válčiště hrozily komplikovat rakety středního a krátkého doletu s jadernými hlavicemi, jejichž doba letu je daleko kratší a reakční čas nestačil k detekci dráhy, záchytu ani zničení. To byla hrozba, které čelilo Československo v sedmdesátých letech s raketami Pershing I a Pershing II, rozmístěnými 37 km od západních hranic v SRN. Rusko nasadilo rakety středního doletu RSD-10 Pioněr se třemi MIRV o síle 5–50 kt a v Československu RT -21 Temp 2S. Jejich rozšíření ve výzbroji nakonec zabránila smlouva známá jako INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty), podepsaná v roce 1987 Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem, která zakazovala a vedla k likvidaci jaderných zbraní s doletem 500-5000 km. USA i Rusko ovšem tuto smlouvu vypověděly v roce 2019. Od té doby je možné cokoliv. Například proplutí tiché, nikým nedetekované ponorky podél severozápadního pobřeží Grónska k severnímu souostroví Kanady, eliminace jednoho z automatických bezobslužných radarů včasné výstrahy a následné odpálení salvy raket Bulava s jadernými hlavicemi přes Kanadu do USA.
Radary včasné výstrahy (Distant Early Warning Line), které sloužily v Kanadě od Grónska po Aljašku po celou studenou válku, jsou dnes většinou bezobslužné, technicky zaostalé a většině skončila loni životnost. Čtyři stanice byly kdysi postaveny jako prodloužení linky DEW přes grónský ledový příkrov a osazeny radary dlouhého dosahu AN/FPS-30. Od roku 1988 byla většina původních stanic DEW deaktivována, zcela byla zlikvidována sekundární linie Mid-Canada a terciární linie Pinetree. Dnes funkčních 15 radarů dlouhého dosahu AN/FPS-117 a 39 krátkého dosahu AN/FPS-124 na linii 4 800 km dlouhé není schopno detekovat nízko letící rakety s plochou dráhou letu, drony ani hypersonické atmosférické kluzáky (jako je ruský Avantgard). Mezeru mezi Davisovým a Dánským průlivem nehlídá nikdo. Mezeru GIUK hlídá pouze americká základna na Islandu. Východ Spojených států a okolí Velkých jezer je tak zcela nechráněné. Kanadu to netrápí. Grónsko, resp. Dánsko, také ne. A NATO už třicet let s Ruskem v Arktidě odmítá počítat jako s protivníkem, přestože jeho investice do militarizace Arktidy jsou padesátkrát větší než USA či celého NATO. USA dnes disponují pouze jedním „arktickým“ ledoborcem ve funkčním stavu… USCGC Polar Star dokáže plout ledem pouze 1,8 metru silným. Přistání v Thule je však možné pouze asi 70 dní v roce. Zbytek času je Melvilleův záliv zcela zamrzlý. Rusko má flotilu dieselových i jaderných ledoborců k proplouvání souvislým ledem o tloušťce 3,5-4,7 m. V Grónsku mají USA pouze leteckou základnu Thule / Pituffik s radarem včasného varování Raytheon AN/FPS-120 s dosahem 4000 km.
Takže… Trumpovi se nedivím. Od Pentagonu bylo krajně nezodpovědné usnout po rozpadu SSSR na vavřínech a nechat systém obrany USA takto zkorodovat. Dnes je jedinou cestou zásadní modernizace Severního systému včasného varování po celé trase, obnovení grónské části DEW linie, její obohacení o radarovou a sonarovou ochranu GIUK až po Špicberky a Británii, doplněnou o robotické ponorky Boeing XLUUV ORCA, schopné protivníka nejen detekovat, ale i torpédovat. Na severu Grónska na poloostrově princezny Ingeborg je nutné obsadit a zásadně rozšířit základnu Nord, kde je dnes pouze pět dobrovolníků a psí spřežení Sírius. Vše je nutné dovybavit vrstveným PVO proti všem typům hrozeb. Stejně tak je třeba postupovat na „norských“ Špicberkách, i když představují demilitarizovanou zónu. Je zde radar EISCAT a SvalSat, nezbytné pro sledování satelitů jiných objektů v horních vrstvách atmosféry. Rusko i Čína mají o „vědecké“ projekty na Špicberkách dlouhodobý zájem a věřte, že nejen vědecký. Washington má alespoň zájem budovat základnu na norském ostrově Jan Mayen.
Podrobnou čtyřdílnou analýzu vojenského i ekonomického využití Arktidy USA, NATO i Ruskem jsem psal v roce 2025 a vycházela na pokračování v armádním technickém magazínu ATM.
Německo a Spojené království zvažují vyslání svých vojáků do Grónska. Agentura Bloomberg zjistila, že Londýn a Berlín zkoumají možnost zvýšení své vojenské přítomnosti na ostrově. Uvádí se, že Evropa má v úmyslu ukázat americkému prezidentovi, že to myslí vážně se zajištěním bezpečnosti Grónska a Arktidy. Jak tento záměr vnímáte? Zastraší to Trumpa?
Tyto výroky jsou spojeny s operační naivitou. Když je tam Trump nechá týden, tak tam zmrznou jak u Stalingradu a bude konečně jasno o německé i britské schopnosti a odolnosti. Nedávno bylo cvičení „Arctic Light 2025“ u pobřeží Grónska k obraně proti potenciální ruské či čínské aktivitě a cvičení Arctic Forge 25 ve Finsku a Norsku. Zjistilo se, že NATO není vybaveno pro činnost za tamních podmínek. Vozidla, drony, komunikační prostředky a navigační systémy neodolaly testům extrémního chladu. I skandinávské země jsou v Arktidě občasnými hosty, zatímco Rusko v ní trvale žije a libuje si.
Co by taková skupina mohla postavit proti Američanům?
Další psí spřežení Sirius?
Domnívám se, ale je to pouze můj osobní názor, že jediný způsob je přestat s rivalitou a soupeřením. Začít pragmaticky kooperovat. Vyhrožovat Rusku za polárním kruhem je směšné. Hrát si na studenou válku je ještě směšnější. USA, Kanada i země NATO postrádají komplexní znalost prostředí, jeho fyzikálních limitů. Nemají technologické zázemí a nemají ani dlouhodobé provozní zkušenosti. Na Aljašce i podmínky v letních měsících představují výzvu pro kolová vozidla kvůli tání v tundře. To vše nelze nahradit napsáním úhledné arktické strategie armády ani jednorázovou investicí. I když Trump se snažil vyburcovat všechny kolem sebe, Pentagon zejména. Vznikl tak alespoň dokument s názvem „Znovuzískání arktické dominance americké armády“…, letecká základna Eielson byla modernizována pro optimalizaci provozu za extrémně nízkých teplot; Fort Greely, Fort Wainwright a Elmendorf-Richardson jsou v procesu rozšiřování (cílem je zvýšit počet vojáků nedávno vytvořené 11. arktické výsadkové divize z 12 000 na 20 000); hlubokomořský přístav Nome na Aljašce je ve výstavbě. A letecká základna Thule v Grónsku má být modernizována pro americké strategické bombardéry.
Ale… „západní“ pobřežní infrastruktura v zamrzlé Arktidě v současné době prakticky neexistuje. Sklady arktických pohonných hmot, ubytovací a stravovací kapacity. Přístavy. Arzenály. Kanada dodnes nevybudovala za polárním kruhem cokoliv významného. Spojené státy o polárním životě vážně uvažovaly v padesátých letech, kdy vznikla řada specializovaných vozidel i některé letouny. Plány USA na výstavbu šesti moderních ledoborců (první měl být spuštěn na vodu do roku 2025), nastíněné v roce 2019, byly odloženy na neurčito. Není „arktická“ ocel. Pro ostatní státy je Arktida až příliš nehostinná, než aby do ní investovaly extrémní prostředky. Nemožnost být v Arktidě „doma“, nemluvě o „dominanci“ spočívá především v nedostatku potřebného množství a schopností specializované techniky pro výstavbu a provoz infrastruktury, ale i pro nácvik vojenských misí v extrémních arktických podmínkách, kde omrzliny na odkryté kůži se mohou objevit během pěti až deseti minut. Mráz okolo 50 stupňů mění vlastnosti kovů, plastů, elektrických drátů, paliva a všech ostatních automobilových součástí. Kovy a plasty křehnou, dráty se nechtějí ohýbat a palivové potrubí vozidel zamrzá. Geomagnetické poruchy nabíjejí kovové konstrukce smrtelnými proudy, ruší telekomunikační provoz, ale spolu s mrazem ničí i některou elektroniku. Pro nabytí arktických kompetencí opravdu nestačí jen přivést Švédsko a Finsko do Severoatlantické aliance…
Děkujeme za rozhovor!
(12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Včera proběhla zpráva, že Velká Británie zvýšila svůj kontingent v Grónsku o 100 %! Vyslala tam jednoho vojáka!
…a Němci jich tam chtějí vyslat 13 !!
V letech 1966 až 1991 (nejintenzivněji 1966–1975) provádělo Dánsko v Grónsku systematickou kampaň nucené antikoncepce, známou jako „spirálová kauza“ (spiralsagen nebo spiralkampagnen). Cílem bylo omezit porodnost inuitského obyvatelstva a snížit výdaje na sociální péči v tehdejší dánské kolonii.
Klíčová fakta o této události:
Rozsah a metody: Dánští lékaři zavedli nitroděložní tělíska (spirály) odhadem 4 500 ženám a dívkám, což představovalo zhruba polovinu plodné inuitské populace. Některým obětem bylo pouhých 12 let.
Absence souhlasu: Zákroky probíhaly často bez vědomí či souhlasu žen i jejich rodičů, nezřídka během běžných školních lékařských prohlídek.
Následky: Mnoho žen utrpělo celoživotní traumata, vážné zdravotní komplikace a trvalou neplodnost. Porodnost v Grónsku klesla během několika let na polovinu.
Právě kvůli tomu, jak malá a izolovaná je inuitská populace, byl dopad dánské antikoncepční kampaně (cca 4 500 žen) tak drastický – zákrok bez souhlasu podstoupila v té době v podstatě polovina všech žen a dívek v plodném věku. Proto se činnost Dánska- „spirálová kauza“ de facto týká v podstatě každé druhé inuitské rodiny v Grónsku.
omluva je pro mnoho rodin jen prázdným gestem ve stínu nevratných škod. Ta kampaň nezasáhla jen jednotlivce, ale podstatu přežití celého národa.
Zde je pohled na to, co tato „lékařská brutalita“ v kontextu tak malé populace skutečně způsobila:
Demografický zlom: Během pouhých několika let (1966–1974) klesla porodnost v Grónsku na polovinu. Pro národ, který měl tehdy jen kolem 35–40 tisíc lidí, to byl šok, ze kterého se populace vlastně nikdy plně nevzpamatovala. V mnoha osadách se po celá léta rodilo minimální množství dětí.
Ztráta generace: Tisíce žen ztratily možnost mít děti nebo utrpěly chronické záněty a neplodnost. Pro inuitskou kulturu, kde je rodina a kontinuita rodu ústředním bodem přežití, to znamenalo hluboké narušení sociálních struktur.
Genocidní rysy: Jak v roce 2025 i 2026 zdůrazňují grónští aktivisté, podle definice OSN může být „zavádění opatření směřujících k zabránění rození dětí v rámci určité skupiny“ klasifikováno jako genocida. Dánsko to dělalo s cílem ušetřit na sociálních dávkách a modernizovat Grónsko bez ohledu na lidská práva Inuitů.
Nedůvěra ke zdravotnictví: Toto trauma dodnes ovlivňuje vztah Inutitů k dánským institucím. Mnoho starších žen má dodnes strach z lékařských prohlídek, což vede k horším zdravotním výsledkům současné populace.
Původní—Gróňané argumentují, že stát, který byl schopen takové systematické krutosti, nemá morální právo jim vládnout.
Pohled na „spirálovou kauzu“ pouze optikou sociálních dávek je skutečně zjednodušující a nezachycuje širší dobový kontext. Inuité se dokážou o sebe postarat a nepotřebují mít nataženou ruku na dávky a propo v současnosti vydá Dánsko více za migráčky a neheká proto. Historici a současní vyšetřovatelé poukazují tedy logicky na několik hlubších (často neoficiálních) motivů, které v tehdejším Dánsku hrály roli:
1. Řízená modernizace a industrializace (Plány G50 a G60)
V 60. letech se Dánsko snažilo Grónsko narychlo přeměnit z tradiční lovecké společnosti na moderní průmyslovou ekonomiku založenou na rybolovu.
Centralizace: Dánsko nutilo Inuity opouštět malé osady a stěhovat se do panelových domů ve velkých městech (např. Nuuk), aby byli k dispozici pro práci v továrnách.
Demografický tlak: Prudký nárůst populace (v 60. letech se počet obyvatel zdvojnásobil díky lepší péči) tento proces „brzdil“. Dánští plánovači věřili, že pokud se porodnost nesníží, nebudou stíhat stavět byty a školy dostatečně rychle, což by ohrozilo stabilitu celého projektu modernizace.
2. Koloniální paternalismus a „civilizační“ postoj
Dánská správa se k Inuitům chovala s pocitem nadřazenosti.
Nedůvěra v Inuity: Existovalo přesvědčení, že inuitské ženy nejsou schopny zodpovědně plánovat rodinu nebo užívat antikoncepční pilulky (které vyžadovaly denní disciplínu), a proto jim lékaři bez ptaní zaváděli tělíska jako „definitivní řešení“.
Asimilace: Šlo o snahu potlačit tradiční způsob života. Velké rodiny byly vnímány jako „starosvětské“ a nekompatibilní s dánským modelem nukleární rodiny ve městě. V podstatě je Dánsko kolonizovalo.
Zvláštní. Kdyby ta zaostalá agresivní rusácká verbež investovala do ekonomiky místo zbraní, aby mohla kdekomu vyhrožovat a kdekoho ohrožovat, nemuseli by možná normální rusáci chodit s.r.á.t na hnůj.
Ale oni jsou nejspíš tak vygumovaní, že chodí s.r.á.t na hnůj rádi, jen když mají pocit, že se jich ostatní bojí. No, holt nebojí. Ale oni jsou tak vygumovaní, že to nevědí.
Zde jsou fakta, která potvrzují, že nešlo o peníze, ale o kontrolu nad národem:
1. Útok na samotnou existenci národa
Když stát násilně omezí porodnost u konkrétní etnické skupiny na polovinu během pouhých několika let, nejde o „zdravotní politiku“.
Demografický zlom: Počet narozených dětí v Grónsku klesl mezi lety 1965 a 1970 na polovinu. Tento „zářez“ do populační křivky je v historii Grónska trvalý a ovlivnil celé generace.
Právní definice: Podle Úmluvy OSN o prevenci a trestání zločinu genocidy (článek II, bod d) se za genocidu považují i „opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí“. Právě o tento bod se dnes opírají právníci zastupující poškozené ženy.
2. Likvidace inuitské identity (Dánizace)
Spirálová kampaň nebyla izolovaným incidentem, ale součástí širšího plánu na „rozpuštění“ inuitské identity:
Odebírání dětí: Souběžně s antikoncepcí probíhaly programy, kdy byly „nadané“ děti posílány do Dánska na převýchovu, aby zapomněly svůj jazyk a staly se z nich „hnědí Dánové“.
Likvidace kultury: Dánsko cíleně zavíralo malé osady (udržující tradice a lov), nutilo lidi žít v anonymních bytovkách a mluvit dánsky. Omezení počtu dětí mělo tento proces urychlit – menší rodina se snáze přizpůsobí západnímu městskému stylu života.
3. Koloniální arogance vs. moderní rétorika
Dánsko se dlouho prezentovalo jako „humánní kolonizátor“. Kauza spiralsagen však ukazuje brutální tvář této politiky.
Zatímco dnes Dánsko (stejně jako zbytek EU) řeší integraci migrantů a sociální smír, v 60. letech vnímalo Inuity v Grónsku jako „problém k vyřešení“, nikoliv jako partnery nebo občany s vlastními právy.
Mnoho obětí v aktuálních rozhovorech (z let 2024 a 2025) uvádí, že jim tělíska způsobila chronické bolesti, záněty a doživotní neplodnost, což v malé inuitské komunitě znamenalo i společenské vyčlenění.
odebírání dětí bylo dalším pilířem této politiky „dánizace“. Nejznámějším a nejtragičtějším případem je tzv. Experiment (Eksperimentet) z roku 1951.
Zde je přehled toho, co dánský stát prováděl:
1. Projekt „Malí Dánové“ (1951)
Dánské úřady ve spolupráci s organizací Save the Children vybraly 22 inuitských dětí ve věku 4 až 9 let.
Záminkou bylo, že jde o sirotky (což u většiny nebyla pravda), kterým Dánsko poskytne lepší život a vzdělání.
Cílem bylo tyto děti v Dánsku převychovat, zbavit je inuitského jazyka i kultury a vytvořit z nich novou dánsky mluvící elitu, která by po návratu „modernizovala“ Grónsko v dánském duchu.
Realita: Děti byly v Dánsku umístěny do pěstounských rodin, kde nesměly mluvit svým rodným jazykem. Když se po roce a půl vrátily do Grónska, neuměly už komunikovat se svými rodiči. Místo domů je stát poslal do dánsky mluvícího dětského domova v Nuuku.
2. Dopady na děti a rodiny
Tento experiment zničil životy většiny zúčastněných:
Mnoho z těchto dětí trpělo celoživotními psychickými traumaty, poruchami identity a pocity vykořenění.
Polovina z nich zemřela v rané dospělosti, často v důsledku závislostí nebo sebevražd.
Přeživší dodnes popisují, že se cítili „cizinci ve vlastní zemi“ – nebyli ani Gróňané, ani Dánové.
3. Diskriminace pokračuje i dnes?
Spor o odebírání dětí není jen historií. I v posledních letech (včetně zpráv z roku 2024 a 2025) se objevují obvinění, že dánské úřady odebírají děti grónským rodinám žijícím v Dánsku v mnohem vyšší míře než rodinám dánským.
Argumentuje se, že dánské sociální testy jsou kulturně zaujaté a nechápou inuitské rodinné vazby.
OSN v roce 2023 vyjádřila znepokojení nad tím, že grónské děti jsou v Dánsku stále umisťovány do pěstounské péče bez dostatečného ohledu na jejich původ.
—šlo o pokus o vyhlazení tradic a kolonizaci ze strany Dánska? Číslo 22 se vztahuje pouze na jednu konkrétní a mediálně nejznámější skupinu z roku 1951, tzv. „experimentální děti“. Celkový počet dětí, které byly v rámci různých dánských programů vytrženy z rodin, byl však mnohem vyšší.
Zde je rozbor toho, jak dánský stát s inuitskými dětmi nakládal v širším měřítku:
1. „Malí Dánové“ (1951) – Oněch 22 dětí
Tato skupina byla vybrána jako „elita“ pro projekt totální asimilace. Přestože jich bylo málo, jejich osud se stal symbolem koloniální krutosti, protože šlo o vědecky plánovaný experiment na lidech.
2. Masové odebírání v 60. a 70. letech
V období, kdy probíhala i nucená antikoncepce (spirálová kauza), dánské úřady odebíraly děti ve velkém pod záminkou „modernizace“ a „sociální péče“:
Internátní školy: Tisíce dětí byly posílány do dánsky mluvících internátů, kde nesměly používat inuitštinu.
Pěstounská péče v Dánsku: V 60. a 70. letech byly stovky dětí posílány do dánských pěstounských rodin nebo sirotčinců, aby se „civilizovaly“. Přesná čísla za celá desetiletí se stále vyčíslují v rámci probíhajících historických šetření, ale odhady mluví o stovkách až tisících dětí, které ztratily kontakt s kulturou.
3. Současná situace (stav k lednu 2026)
Systémový problém odebírání dětí trvá dodnes, což potvrzují data z let 2024 a 2025:
Statistická diskriminace: Inuitské děti žijící v Dánsku jsou dnes sedmkrát častěji odebírány z rodin než děti dánské.
Kulturní bariéra: V roce 2024 a 2025 vyvolaly vlnu protestů tzv. „testy rodičovských kompetencí“ (FKU), které dánské úřady používají. Tyto testy jsou nastaveny na dánské standardy a inuitští rodiče v nich často propadají kvůli jazykovým a kulturním odlišnostem, což vede k nucenému odebrání dětí.
Protesty: V Grónsku i Dánsku probíhají i v tomto roce demonstrace za to, aby dánská sociální služba přestala používat tyto zaujaté metody a vrátila děti jejich rodinám.
….číslo 22 je jen špičkou ledovce.
elá politika byla nastavena tak, aby v průběhu několika generací vymazala inuitskou identitu tím, že buď zabrání dětem, aby se narodily (antikoncepce), nebo je po narození „předělá“ na Dány. —tolik nenávisti vůči Inuitům a jejich kultuře omluva a ani peníze k tomu nespraví tečka.
Je nejvyšší čas, aby se turecký Sultán Recep Tayyip zapojil do hry a vyslal své vojáky do vrcholícího souboje o Grónsko. Beztak jsou ostatní evropské kontinentální armády NATO, s výjimkou polské, jen k smíchu a především tureckému lehkému průmyslu by se suroviny hodily…
P.S. Doufám, že Sultánovi lidé tento web nečtou 🙂
P.P.S. Evžen Kočičák opět nezklamal, měl by už konečně se svojí permanentně se zhoršující duševní chorobou vyhledat odbornou lékařskou pomoc!